Zatímco krvavé srážky mezi sedláky a Mloky přeskakovaly dál po pobřeží Calvadosu, Picardie a Pas-de-Calais, vyplul z Cherbourgu starý francouzský křižník Jules Flambeau směrem k západnímu břehu Normandie; šlo tu, jak se později ujišťovalo, jenom o to, aby jeho přítomnost působila uklidňujícím dojmem jak na místní obyvatele, tak na Mloky. Jules Flambeau se zastavil na půldruhé míle od zátoky Basse Coutances; když nastala noc, nařídil velitel lodi pro zvýšení dojmu pouštět barevné rakety. Mnoho lidí na pobřeží přihlíželo tomuto krásnému divadlu; náhle slyšeli syčivý hukot a u přídě křižníku vyrazil ohromný sloup vody; loď se naklonila a v tu chvíli zatřeskl hromový výbuch. Bylo zřejmo, že se křižník potápí; ve čtvrthodině se sjížděly z okolních přístavů motorové lodi na pomoc, ale nebylo jich třeba; krom tří mužů zabitých při samotném výbuchu se celá posádka zachránila, a Jules Flambeau se potopil pět minut poté, co jeho velitel jako poslední opustil palubu s památnými slovy: “Nedá se nic dělat.”
Úřední zpráva, vydaná ještě té noci, hlásila, že “starý křižník Jules Flambeau, který ostatně měl být v nejbližších týdnech vyřazen, najel při noční plavbě na úskalí a výbuchem kotlů se potopil”, ale noviny se tím nedaly uchlácholit; zatímco polovládní tisk tvrdil, že loď narazila na německou minu čerstvého původu, přinášel opoziční a zahraniční tisk palcové tituly:
FRANCOUZSKÝ KŘIŽNÍK TORPÉDOVÁN od Mloků!
ZÁHADNÁ UDÁLOST u pobřeží normandského
VZPOURA MLOKŮ!
“Voláme k odpovědnosti,” psal vášnivě ve svém listě poslanec Barthélemy, “ty, kdož vyzbrojili zvířata proti lidem; ty, kdo dali Mlokům do pracek pumy, aby jimi zabíjeli francouzské sedláky a hrající si nevinné děti; ty, kdo vydali mořským nestvůrám nejmodernější torpéda, aby jimi mohly potápět francouzské loďstvo, kdykoliv se jim zachce. Pravím, voláme je k odpovědnosti: nechť jsou žalováni z vraždy, nechť jsou pohnáni před válečný soud pro vlastizradu, nechť se vyšetří, kolik dostali od zbrojařů za to, že zásobují mořské kanálie zbraněmi proti civilizovanému lidstvu!” A tak dále; prostě nastalo obecné zděšení, lid se srocoval na ulicích a počaly se stavět barikády; na pařížských bulvárech stáli senegalští střelci s puškami v pyramidách a v předměstích čekaly tanky a pancéřová auta. V tu chvíli stál ve sněmovně ministr námořnictví M. François Ponceau, bledý, ale odhodlaný, a prohlašovaclass="underline" Vláda přijímá odpovědnost za to, že ozbrojila Mloky na francouzském pobřeží puškami, vodními kulomety, podmořskými bateriemi a vrhači torpéd. Ale zatímco francouzští Mloci mají jenom lehká děla malého kalibru, jsou němečtí Salamandři vyzbrojováni podmořskými hmoždíři ráže 32 cm; zatímco na francouzském pobřeží připadá jedno podmořské skladiště ručních granátů, torpéd a třaskavin průměrně na každých čtyřiadvacet kilometrů, jsou na italském pobřeží hlubinné depoty válečného materiálu na každém dvacátém a v německých vodách na každém osmnáctém kilometru. Francie nemůže nechat a nenechá své břehy nechráněné. Francie se nemůže vzdát vyzbrojení svých Mloků. Ministr dává už teď co nejpřísněji vyšetřit, kdo je vinen osudným nedorozuměním na pobřeží normandském; zdá se, že Mloci považovali barevné rakety za signál k vojenskému zakročení a chtěli se bránit. Zatím byl zbaven svého místa jak velitel lodi Jules Flambeau, tak prefekt cherbourský; zvláštní komise pak zjišťuje, jak podnikatelé vodních staveb nakládají s Mloky; napříště bude v tom směru nařízen přísný dohled. Vláda hluboce lituje ztrát na lidských životech; mladí národní hrdinové Pierre Cajus, Marcel Bérard a Louis Kermadec budou dekorováni a pohřbeni na státní útraty a jejich rodičům se dostane čestné penze. V nejvyšším vedení francouzského loďstva dojde k významným změnám. Vláda položí sněmovně otázku důvěry, jakmile bude s to podat bližší zprávy. Nato kabinet ohlásil své permanentní zasedání.
Zatím noviny – podle své politické barvy – navrhovaly trestní, vyhlazovací, kolonizační nebo křížovou výpravu proti Mlokům, generální stávku, demisi vlády, zatčení mločích podnikatelů, zatčení komunistických vůdců a agitátorů a mnoho jiných takových záchranných opatření. S pověstmi o možném uzávěru břehů a přístavů se lidé počali horečně zásobit potravinami a ceny veškerého zboží stoupaly závratným tempem; v průmyslových městech vypukly protidrahotní bouře; burza byla na tři dny zavřena. Byla to prostě nejnapjatější a nejhrozivější situace za poslední tři nebo čtyři měsíce. V tu chvíli však do věci obratně zasáhl ministr orby M. Monti. Zařídil totiž, aby na francouzském pobřeží bylo dvakrát týdně nasypáno do moře pro Mloky tolik a tolik set vagónů jablek, ovšem na státní náklad. Toto opatření neobyčejně uspokojilo Mloky a uklidnilo sadaře v Normandii a jinde. Ale M. Monti šel v tom směru dáclass="underline" protože už dlouho byly potíže s hlubokým a povážlivým vřením ve vinařských krajích, trpících nedostatkem odbytu, nařídil, aby stát přispíval na Mloky tím způsobem, že každý Salamandr bude dostávat denně půl litru bílého vína. Mloci si zprvu nevěděli s tím vínem rady, protože byli po něm postihováni silnými průjmy, a vylévali je do moře; ale během času si na ně patrně zvykli, a bylo pozorováno, že od té doby se francouzští Mloci pářili horlivěji, byť s menší plodností než dříve. Tak byla jedním rázem rozřešena agrární otázka i mločí aféra; hrozivé napětí bylo zažehnáno, a když zakrátko vypukla nová krize vlády pro finanční skandál Mme Töpplerové, stal se obratný a osvědčený M. Monti v novém kabinetu ministrem námořnictví.
KAPITOLA 3
INCIDENT V LA MANCHE
O něco málo později plula belgická dopravní loď Oudenbourg z Ostende do Ramsgate. Když byla uprostřed Calaiské úžiny, pozoroval důstojník konající službu, že se půl míle na jih od obvyklého kursu “něco ve vodě děje”; protože nemohl rozeznat, netone-li tam někdo, kázal plout k tomu silně rozčeřenému místu. Na dvě stě pasažérů přihlíželo z návětrné strany lodi podivnému divadlu: tu a tam vyšplíchla voda kolmým výtryskem, tu a tam se z ní vymrštilo něco jako černé tělo; přitom mořská hladina se v průměru asi tří set metrů divoce zmítala a vřela a bylo slyšet z hlubiny prudký rachot nebo hukot. “Bylo to, jako by pod vodou soptil nějaký menší vulkán.” Když se Oudenbourg pomalu přiblížila k tomu místu, vyrazila náhle asi deset metrů od přídě ohromná strmá vlna a zaduněl strašný výbuch. Celá loď se prudce nadzvedla a na palubu se snesl déšť vody skoro vařící; zároveň s ní plesklo na přídu silné černé tělo, které se svíjelo a vyráželo ječivý skřek; byl to přeražený a opařený Mlok. Velící důstojník nařídil dát zpětnou páru, aby loď nevjela rovnou do středu toho vybuchujícího pekla; ale zatím to začalo explodovat na všech stranách a hladina moře byla poseta kusy roztrhaných Mloků. Konečně se podařilo loď obrátit a Oudenbourg plnou parou prchala k severu. Tu zaburácel děsný výbuch asi šest set metrů za jejím týlem a z moře vyrazil obrovský, snad sto metrů vysoký sloup vody a páry. Oudenbourg zamířila k Harwich a vysílala na všechny strany bezdrátovou výstrahu: “Pozor, pozor, pozor! Na linii Ostende – Ramsgate veliké nebezpečí podmořských explozí. Nevíme, co to je. Radíme všem lodím vyhnout se!” Zatím trvalo dunění a burácení, skoro jako když jsou námořní manévry; ale nebylo nic vidět pro vystřikující vodu a páru. To už z Doveru i z Calais vyplouvaly plnou parou torpédovky a destroyery a hnaly se flotily vojenských letadel k tomu místu; ale když tam dorazily, našly jenom hladinu zkalenou žlutým bahnem a pokrytou leklými rybami a roztrhanými Mloky.