“Počkat,” řekl kapitán, “něco vám možu ukázat.” Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl. Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek. “Rozumíte vy perlám?”
“Co to může stát?” vydechl pan Valenta.
“Ja, lots of money, chlapče. Ale já to nosím jen… na ukázku, jako vzorek. Tak co, šli byste s sebou?” ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.
Pan Golombek vzdychl. “Pane Vantochu, tolik peněz –”
“Halt,” přerušil ho kapitán. “Já vím, ty mě neznáš; ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš. Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word.”
“Pane Vantochu, my vám věříme,” protestoval pan Golombek, “ale –”
“Počkej,” kázal kapitán. “Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak; to já tě chválím, hochu. Ale ty je dáš na loď, see? Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou; ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím. Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty. To je poctivé business, ne?”
“Ale pane Vantochu,” vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, “vždyť my tolik peněz nemáme!”
“Ja, to teda je jiná,” řekl kapitán. “Sorry. Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli.”
“Abyste nám vypravoval, kapitáne. Vy přece musíte mít tolik zkušeností –”
“Ja, to mám, chlapče. Zatraceny zkušenosti já mám.”
“Prožil jste někdy ztroskotání lodi?”
“What? Jako ship-wrecking? A to ne. Co ty si myslíš! Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát. Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references. Jdi a zeptej se.”
“A co takhle domorodci – poznal jste tam domorodce?”
Kapitán van Toch potřásl hlavou. “To není nic pro vzdělany lidi. To já nebudu povídat.”
“Tak nám vypravujte něco jiného.”
“Ja, vypravovat,” bručel kapitán nedůvěřivě. “A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě. Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději. A největší zloději jsou ty bankers v Colombo.”
“Býval jste často v Kolombu?”
“Ja, často. A v Bangkok taky, a v Manila – Mládenci,” děl náhle, “já bych věděl o jedny lodi. Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná. Ona leží v Rotterdam. Pojďte se na ni podívat. Tož Rotterdam, to je hned tady,” ukazoval palcem přes rameno. “Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši. Jako stary železo. Ona je stará jenom šest let a je na Diesel motor. Chcete se na ni podívat?”
“Nemůžeme, pane Vantochu.”
“Tož vy jste divny lidi,” vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku. “A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď?”
“Tady v Jevíčku?”
“Ja, tady, nebo někde kolem. Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country.”
“To je od vás hezké, kapitáne –”
“Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne?”
“Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.”
“Tož to je škoda,” zasmušil se kapitán.
Pan Golombek si na něco vzpomněl. “Neznáte snad pana Bondyho?”
“Bondy? Bondy?” přemítal kapitán van Toch. “Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?”
“Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.”
“A sakra,” zahlaholil kapitán radostně, “to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy – jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?”
“Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.”
“G. H.,” kroutil hlavou kapitán. “G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, – ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.”
“To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.”
“Ja, to máš pravdu. To jsou leta,” souhlasil kapitán. “Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?”
“On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů – Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.”
“Kapitán?” podivil se Captain van Toch. “Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?”
“No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.”
Kapitán van Toch hluboce zvážněl. “A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,” vzdychl melancholicky.
“Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –”
“Tož to já vás doprovodím do přístavu,” děl kapitán a počal zvedat kotvy. “Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.”
A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.
KAPITOLA 3
G. H. BONDY A JEHO KRAJAN
Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Založeno roku 1885. – Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem
BONDY
Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)
Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.
Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: “Prosím?”
“Tož, chlapče,” hlaholil pán, “bydlí tady nějaké pan Bondy?”