KAPITOLA 9
KONFERENCE VE VADUZU
Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou; neboť nebylo žádného mločího státu ani uznané mločí vlády, které by se mohlo oficiálně opovědět nepřátelství. První stát, který se octl ve válečném stavu se Salamandry, byla Velká Británie. Hned v prvních hodinách potopili Mloci skoro všechny její koráby kotvící v přístavech; tomu se nedalo nijak čelit. Toliko lodi na širém moři byly pro tu chvíli v poměrném bezpečí, hlavně pokud křižovaly nad většími hlubinami; tím se zachránila část válečného loďstva britského, která prorazila mločí blokádu na Maltě a soustředila se nad hlubinou jónskou; ale i tyto jednotky byly záhy vyhledávány malými mločími ponorkami a potápěny jedna po druhé. Do šesti neděl ztratila Velká Británie čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže.
John Bull zase jednou v dějinách mohl ukázat svou proslulou tvrdošíjnost. Vláda Jeho Veličenstva s Mloky nejednala a zákaz dodávek neodvolala. “Britský gentleman,” prohlásil anglický premiér za celý národ, “zvířata chrání, ale nevyjednává s nimi.” Už po několika týdnech se projevil na britských ostrovech zoufalý nedostatek potravin. Jenom děti dostávaly krajíček chleba a několik lžic čaje nebo mléka denně; britský národ to nesl s bezpříkladnou statečností, i když klesl tak hluboko, že snědl všechny své závodní koně. Waleský princ vlastní rukou vyoral první brázdu na hřišti Royal Golf Clubu, aby tam byla pěstována mrkev pro londýnské sirotčince. Na tenisových kurtech ve Wimbledonu byly nasázeny brambory, na závodišti v Ascott byla naseta pšenice. “Přineseme všechny, i ty největší oběti,” ujistil v parlamentě vůdce konzervativní strany, “ale britské cti se nevzdáme.”
Protože blokáda britských břehů na moři byla úplná, zbývala Anglii jenom jedna volná cesta pro zásobování a styk s osadami, a sice vzduchem. “Musíme Mít Sto Tisíc Letadel,” hlásal ministr letectví, a všechno, co mělo ruce a nohy, se dalo do služeb tohoto hesla; konaly se horečné přípravy k tomu, aby se mohlo denně vyrábět tisíc letadel; ale tu zakročily vlády ostatních evropských mocí s ostrým protestem proti tomuto porušování letecké rovnováhy; britská vláda musela od svého vzdušného programu upustit a zavázat se, že nepostaví víc než dvacet tisíc letadel, a to ještě do pěti let. Nezbylo tedy než hladovět dál nebo platit horentní ceny za potraviny, které byly dodávány aviony jiných států; libra chleba stála deset šilinků, párek krys jednu guineu, krabička kaviáru dvacet pět liber sterlingů. Prostě byly to zlaté časy pro kontinentální obchod, průmysl a zemědělství.
Ježto válečné loďstvo bylo od počátku vyřazeno, konaly se vojenské operace proti Mlokům jenom na souši a ze vzduchu. Pozemní armáda pálila z děl a strojních pušek do vody, aniž, jak se zdá, nadělala Salamandrům valných ztrát; o něco úspěšnější byly letecké bomby vrhané do moře. Mloci odpovídali palbou z podmořských děl na britské přístavy, jež obrátili v hromadu sutin. Z ústí Temže ostřelovali také Londýn; tehdy armádní vedení učinilo pokus otrávit Salamandry bakteriemi, petrolejem a žíravinami vylévanými do Temže a do některých mořských zátok. Na to odpověděli Mloci tím, že vypustili na anglickém pobřeží v délce sto dvaceti kilometrů závoj válečných plynů. Byla to jen ukázka, ale stačila; britská vláda byla poprvé v dějinách nucena požádat ostatní mocnosti o zakročení, dovolávajíc se zákazu plynové války.
Noc nato se ozval rozhlasem chraptivý, hněvivý a těžký hlas Chief Salamandra: “Hallo, vy lidé! Ať tedy Anglie nedělá hlouposti! Bude-li nám otravovat vodu, budeme my vám otravovat vzduch. My užíváme jenom vašich vlastních zbraní. Nejsme žádní barbaři. My nechceme válčit s lidmi. Nechceme nic, než abychom mohli žít. Nabízíme vám mír. Vy nám budete dodávat vaše produkty a prodáte nám vaše pevniny. Jsme ochotni vám je dobře zaplatit. Nabízíme vám víc než mír. Nabízíme vám obchod. Nabízíme vám zlato za vaše země. Hallo, volám vládu Velké Británie. Oznamte mi svou cenu za jižní část Lincolnshiru při zátoce Wash. Dávám vám tři dny na rozmyšlenou. Na tu dobu zastavuju všechno nepřátelství kromě blokády.”
V tu chvíli přestala na anglickém pobřeží dunět podmořská kanonáda. Také pozemní děla umlkla. Bylo to podivné, skoro děsivé ticho. Britská vláda prohlásila v parlamentě, že s Mloky vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zátoky Wash a Lynn Deep byli varováni, že patrně hrozí veliký útok Mloků a že by bylo lépe pobřeží vyklidit a odstěhovat se do vnitrozemí; avšak připravené vlaky, auta a busy odvezly jen děti a něco žen. Muži vesměs zůstali na místě; nešlo jim prostě na rozum, že by Angličan mohl ztratit svou půdu. Minutu po uplynutí třídenního příměří padl výstřel; byla to rána z anglického děla, kterou vypálil Loyal North Lancashire Regiment, hraje k tomu plukovní pochod Červená růže. Nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem ze zálivu Wash. Mimo jiné zapadla ve vodách také slavná zřícenina Wisbech Abbey, Holland Castle, hospoda U Jiřího a Draka a jiná památná místa.
Den poté sdělila britská vláda na dotaz v parlamentě: že vojensky bylo vykonáno vše na obranu britského pobřeží; že nejsou vyloučeny další a daleko rozsáhlejší útoky na britskou půdu; že však vláda Jeho Veličenstva nemůže vyjednávat s nepřítelem, který nešetří civilních obyvatel ani žen. (Souhlas.) Dnes už nejde o osud Anglie, nýbrž o celý civilizovaný svět. Velká Británie je ochotna uvažovat o mezinárodních zárukách, které by omezily tyto strašlivé a barbarské útoky ohrožující samo lidstvo.
Několik neděl nato se sešla světová konference států ve Vaduzu.
Bylo to ve Vaduzu, protože ve Vysokých Alpách nebylo mločího nebezpečí a protože se tam už dřív uchýlila většina zámožných a společensky významných lidí z přímořských zemí. Konference, jak se obecně uznávalo, přikročila rázně k řešení všech aktuálních světových otázek. Především všechny země (až na Švýcary, Habeš, Afghánistán, Bolívii a jiné vnitrozemské státy) zásadně odmítly uznat Mloky za samostatnou válčící mocnost, hlavně proto, že by se potom i jejich Salamandři mohli považovat za příslušníky mločího státu; není vyloučeno, že by takto uznaný mločí stát chtěl vykonávat státní svrchovanost nad všemi vodami a břehy, kde žijí Mloci. Z toho důvodu je právně i prakticky nemožno vypovědět Salamandrům válku nebo konat na ně jiný mezinárodní nátlak; každý stát má právo zakročit jenom proti svým Mlokům; je to jeho čistě vnitřní záležitost. Proto nemůže být řeči o kolektivní diplomatické nebo vojenské demarši proti Mlokům. Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně.
Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny. Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci; za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům “toliko pro vlastní potřebu” technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů; za třetí, námořním státům “záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře”, a proto považují za vhodno “zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní”; nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salamandři napadnou.