Za poněkud stísněné nálady byl dán na pořad další návrh: aby Salamandrům byla postoupena k potopení střední Čína; za to by se Mloci zavázali, že na věčné časy zaručí břehy evropských států a jejich osad.
DR. ROSSO CASTELLI: Na věčné časy, to je trochu dlouho. Řekněme na dvanáct let.
PROFESOR VAN DOTT: Střední Čína, to je trochu málo. Řekněme provincie Nganhuei, Honan, Kiangsu, Či-li a Föng-tien.
Japonský zástupce protestuje proti odstoupení provincie Föng-tien, jež leží v oblasti zájmů japonských. Čínský delegát se chápe slova, ale bohužel mu není rozumět. V jednací síni panuje rostoucí neklid; je už jedna hodina v noci.
V tu chvíli vstupuje do síně sekretář italské delegace a šeptá něco do ucha italskému zástupci hraběti Tostimu. Hrabě Tosti bledne, vstává, a nedbaje toho, že čínský delegát dr. Ti mluví dál, chraptivě volá: “Pane předsedo, žádám o slovo. Právě přišla zpráva, že Mloci zatopili mořem část naší provincie benátské směrem na Portogruaro.”
Nastalo hrozné ticho, jen čínský delegát mluvil dál.
“Chief Salamander vás přece dávno varoval,” bručel dr. Carvalho.
Profesor van Dott sebou netrpělivě zavrtěl a zvedl ruku. “Pane předsedo, snad bychom se mohli vrátit k věci. Na programu je provincie Föng-tien. Jsme zmocněni nabídnout za ni japonské vládě náhradu ve zlatě. Otázka dále je, co dají interesované státy našim klientům za odklizení Číny.”
V tu chvíli naslouchali noční amatéři mločímu rozhlasu. “Právě jste slyšeli z gramofonové desky barkarolu z Hoffmannových povídek,” skřehotal hlasatel. “Hallo, hallo, nyní přepínáme na italské Benátsko.”
A potom bylo slyšet jenom černé a nesmírné šumění jakoby stoupajících vod.
KAPITOLA10
PAN POVONDRA TO BERE NA SEBE
Kdo by byl řekl, že uplynulo tolik vody a let! Vždyť ani náš pan Povondra už není vrátným v domě G. H. Bondyho; je to nyní, abychom tak řekli, velebný stařec, který může v klidu požívat plodů svého dlouhého a přičinlivého života v podobě malé penzičky; ale kam by stačilo těch pár stovek při téhle válečné drahotě! Ještě že sem tam člověk chytí nějakou tu rybku; sedí ve člunu s prutem v ruce a dívá se – co té vody za den uplyne a kde se jí tolik nabere! Někdy se chytne na udičku bělice, někdy je to vokoun; vůbec těch ryb je teď nějak víc, asi proto, že ty řeky jsou dnes o tolik kratší. On takový vokoun taky není špatný; je to sic malá kostička, ale maso chutná drobet po mandlích. A maminka je umí dělat. Pan Povondra ani neví, že maminka zatápí pod jeho vokouny obyčejně těmi výstřižky, které kdysi sbíral a třídil. Pravda, pan Povondra toho sbírání nechal, když šel do penze; zato si pořídil akvárium, kde vedle zlatých kapříků pěstoval maličké čolky a salamandry; po celé hodiny se na ně díval, jak leží nehybně ve vodě nebo vylézají na břeh, který jim udělal z kamenů; potom kroutil hlavou říkaje: “Kdo by to do nich řekl, maminko!” Ale člověk nevydrží jenom se dívat; proto se pan Povondra dal na rybaření. Co dělat, mužští vždycky musejí něco mít, myslí si shovívavě maminka Povondrová. Je to lepší, než kdyby chodil do hospody a dělal politiku.
Pravda, mnoho, přemnoho té vody uplynulo. Vždyť ani Frantík už není školák učící se zeměpisu ani mládenec trhající své ponožky běháním po světských marnostech. Už je to taky starší pán, ten Frantík; chválabohu, je podúředníkem na poště, – přece jen bylo k něčemu dobré, že se tak svědomitě učil zeměpisu. Taky už začíná mít rozum, myslí si pan Povondra a spouští se se svou lodičkou trochu níž pod most Legií. To on dnes za mnou přijde; je neděle a nemá službu. Vemu ho do člunu a pojedeme nahoru ke špičce Střeleckého ostrova; tam ryby líp berou; a Frantík mně poví, co je v novinách. A pak půjdeme domů, na Vyšehrad, a snacha k nám přivede obě děti – Pan Povondra se chvíli oddával pokojnému blahu dědečka. Však za rok už půjde Mařenka do školy, těší se; a malý Frantík, jako vnouče, už váží třicet kilo – Pan Povondra má silný, hluboký pocit, že všecko je přece jen ve velikém a dobrém pořádku.
Však tamhle už čeká u vody syn a kyne rukou. Pan Povondra zavesloval s člunem ke břehu. “To je dost, že už jdeš,” děl káravě. “A dej pozor, ať nespadneš do vody!”
“Berou?” táže se syn.
“Málo,” brouká starý pán. “Pojedeme nahoru, ne?”
Je pěkné nedělní odpoledne; ještě není hodina, kdy se ti blázni a flákači hrnou z kopané a jiných takových hloupostí domů. Praha je prázdná a tichá; těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně. Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům. Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.
“Tak co je v těch novinách?” ptá se s oteckou strohostí.
“Celkem nic, tatínku,” povídá syn. “Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.”
“Tak to je teda Němec v troubě,” konstatuje starý pán. “Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ. Vzdělaný, ale divný. Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně; a to byl takový hrubý člověk, ten Němec. Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,” přemítal pan Povondra. “A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna – Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?”
“Dávejte pozor, tati,” řekl syn. “Bere vám ryba.”
“To je jen grundle,” bručel starý pán a pohnul prutem. Tak vida, taky Německo, myslel si. Inu, člověk se už ničemu nediví. Co to bylo dřív křiku, když ti Mloci potopili některou zem! Třeba to byla jenom Mezopotámie nebo Čína, a byly toho plné noviny. Dnes už se to tak nebere, hloubá melancholicky pan Povondra, pomalu mrkaje nad svým prutem. Zvykne si člověk, co dělat. U nás to není, tak co; jen kdyby nebyla taková drahota! Například co dnes chtějí za to kafe – Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách. Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!
Splávek pana Povondry tančí po mírných vlnkách. Co toho ti Mloci už zaplavili mořem, vzpomíná starý pán. To je tuhle Egypt a Indie a Čína – I na Rusko si troufali; a taková to byla veliká země, to Rusko! Když se pováží, že Černé moře jde teď až nahoru k severnímu polárnímu kruhu, – co to jenom je vody! Jen co je pravda, hodně už nám ty pevniny okousali! Ještě že jim to jde tak pomalu –
“Říkáš,” ozval se starý pán, “že jsou ti Mloci až u Drážďan?”