“Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní Povondrová.
“Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, “já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”
KAPITOLA 11
AUTOR MLUVÍ SÁM SE SEBOU
“Ty to takhle necháš?” ozval se na tomto místě autorův vnitřní hlas.
Co totiž? ptal se pisatel poněkud nejistě.
“Necháš pana Povondru takhle umřít?”
Inu, bránil se autor, já to nedělám rád, ale – Koneckonců pan Povondra má už svá léta; řekněme, že mu je hodně přes sedmdesát –
“A ty ho necháš, aby se tak duševně trápil? Ani mu neřekneš, dědečku, vždyť není tak zle, svět nezahyne na Mloky a lidstvo se zachrání, jen ještě počkejte a dožijete se toho? Prosím tě, nemůžeš pro něho udělat nic?”
Tak já mu pošlu doktora, navrhl autor. Starý pán má asi nervovou horečku; v tom věku z toho může ovšem dostat zápal plic, ale snad to chválabohu přežije; snad bude ještě houpat Mařenku na klíně a vyptávat se, čemu se ve škole učila – Radosti stáří, bože: ať má starý pán ještě radosti stáří!
“Pěkné radosti,” posmíval se vnitřní hlas. “Bude k sobě to dítě tisknout starýma rukama a bát se, člověče, bát se, že i ona bude jednou prchat před hučícími vodami, jež neodvratně zaplavují celý svět; bude v hrůze vraštit své ježaté obočí a šeptat: To jsem já udělal, Mařenko, to jsem udělal já – Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?”
Autor se zamračil. Neptej se mne, co chci. Myslíš, že z mé vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že já jsem chtěl tyhle konce? To je prostě logika událostí; copak já mohu do ní zasahovat? Dělal jsem, co jsem mohl; varoval jsem lidi včas; ten X, to jsem byl částečně já. Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, – víš, jak to dopadlo. Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde. Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat. Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody – Proti tomu se nedá nic dělat.
Vnitřní hlas chvilku mlčel. “A není ti lidstva líto?”
Počkej, ne tak honem! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo. Mloci potřebují jenom víc břehů, aby měli kde bydlet a klást vajíčka. Oni třeba místo souvislých pevnin udělají ze suché země samé dlouhé nudle, aby těch břehů bylo co nejvíc. Řekněme, že se na těch pruzích země nějací lidé udrží, ne? A budou dělat kovy a jiné věci pro Salamandry. Mloci přece nemohou sami pracovat s ohněm, víš?
“Lidi tedy budou sloužit Mlokům.”
Budou, když to tak chceš nazvat. Budou prostě pracovat v továrnách jako teď. Budou mít jenom jiné pány. Koneckonců se snad ani tak mnoho nezmění –
“A není ti lidstva líto?”
Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – I mladý Povondra to říkaclass="underline" my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny – Jen si vzpomeň, jak to dokazoval Wolf Meynert: že lidé musejí udělat místo Mlokům; a teprve Salamandři že stvoří šťastný, jednotný a stejnorodý svět –
“Prosím tě, Wolf Meynert! Wolf Meynert je intelektuál. Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět? Nu, nech to být! Nevíš, co teď dělá Mařenka?”
Mařenka? Ta si myslím hraje na Vyšehradě. Musíš být tiše, řekli jí, dědeček spí. Tak ona neví co a má hrozně dlouhou chvíli –
“A co dělá?”
Nevím. Nejspíš se pokouší dosáhnout špičkou jazyka na špičku svého nosu.
“Tak vidíš. A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa?”
Ale tak přestaň! Copak mohu dělat zázraky? Ať se stane, co se musí stát! Ať mají věci svůj neodvratný průběh! I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.
“Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?”
Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo.
“Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace –”
Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?
“Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”
Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.
“ – – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.”
Mloci proti Mlokům? Jak to myslíš?
“Například… když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co; potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy; nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne? Mloci proti Mlokům! Co myslíš, nebyla by tohle dějinná logika?”
– – Ba ne, to nejde. Mloci nemohou bojovat proti Mlokům. To by bylo proti přírodě. Mloci jsou přece jeden rod.
“Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě! Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž?”
Nač by to dělali? Prosím tě, co by z toho měli?
“Nic, leda to, že by jedni měli dočasně víc břehů a víc moci než druzí. A po čase by se to zase obrátilo.”
A proč by měli mít jedni víc moci než druzí? Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní – Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?
“Jen je nech, ono se už něco najde. Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty.”