“Přejete si?” ptal se mrazivě pan Povondra.
“Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,” vzpomněl si, “tady je kartička.” A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:
CAPTAIN J. VAN TOCH
E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng
Surabaya Naval Club
Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima – Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. “Račte dál,” řekl, “já vás u pana rady ohlásím.”
Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.
Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. “Co tu chce?” ptá se podezíravě.
“Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra.
Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. “Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy.
Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. “Very glad to meet you, Captain. Please, come in.”
“Nazdar, nazdárek, pane Bondy,” provolává radostně Captain.
“Vy jste Čech?” diví se pan Bondy.
“Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?”
“Pravda, pravda,” raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) “Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?”
“Thanks,” děl kapitán zdvořile. “Tatík už dávno šel, jak se to řekne –”
“Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…” Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. “Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?”
“Ja, to budu já, pane Bondy,” souhlasil kapitán vážně. “Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.”
“Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,” uznával pan Bondy sportovně.
“Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.”
“Dostával, to je pravda,” rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. “A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?”
Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. “Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That’s so.”
“Pamatujete se,” nořil se do vzpomínek pan Bondy, “jak jste za mnou křičeclass="underline" Žide, žide, čert si pro tě přijde –?”
“Ja,” děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. “Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utíká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.”
“Pravda, vy jste kapitán,” připomněl si pan Bondy. “Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances – říká se to tak, že?”
“Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.”
“Krásné povolání,” vzdychl pan Bondy. “Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.”
“Tož to ja,” ožil kapitán. “Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.” Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.
“Hledáte něco, kapitáne?”
“Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja.” Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. “Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.”
Pan Bondy zazvonil. “Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –”
Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. “To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.” Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. “Ja, Lombok. Nebo Sumba.”
Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra.
“Přineste nějaké pivo,” kázal pan Bondy.
Pan Povondra zvedl obočí. “Pivo? A kolik?”
“A gallon,” broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do koberce. “V Aden bylo hrozně horko, chlapče. – Tož já mám takovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se musela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?”
“Povídka.”
“Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat.” Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. “Já teď nevím, kde vzít ten začátek.”
(Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný obchod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem básník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Fénixových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)
“Tak já bych začal s tym šcórem,” ohlásil kapitán.
“S jakým ščórem?” podivil se komerční rada Bondy.
“No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.”
“Ještěrky?”
“Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.”
“Kde?”
“Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.” Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. “Tak sakra, kde je to pivo?”
“Hned přijde, kapitáne.”
“Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.” Kapitán plácl prudce do stolu. “A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.”
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
“Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.”
“Žraloci?”
“Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.”
“To tedy ty ještěrky žijí v moři?”
“Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.”
“A jak vypadají?” (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.)