včela 190 kmitů za vteřinu
vosa 110 kmitů za vteřinu
nosatec 72 kmitů za vteřinu
vážka 28 kmitů za vteřinu
motýl (bělásek zelný) 9 kmitů za vteřinu
Bylo tu také zaznamenáno, že oba páry hmyzích křídel se pohybují současně a oba vykazují stejný počet kmitů.
Několikrát se v poznámkách doktora Dumčeva objevila tato věta: Najdu, docela určitě najdu skutečnou příčinu létací síly hmyzu! Na zvláštním lístku byl zajímavý výpočet: Váha hrudních svalů u ptáka tvoří 1/6 váhy jeho těla, kdežto u člověka je tento poměr 1: 100. A u hmyzu?
A hned vedle byl jiný zápis: Našel jsem! To je ta pravá, základní příčina létací schopnosti hmyzu! Ano, je to ona!
A byl tu ještě jeden zápis: Teď zbývá najít už jen to poslední: jakým způsobem dokáže hmyz stát ve vzduchu? Najít, nebo odejít!
Docela tak to bylo napsáno a energicky podtrženo:
Najít nebo odejít!
Rychlý, trochu hazardérský rukopis. A při tom při všem jsou záznamy, náčrty i fotografie velmi věcné a přesné.
Mohl jsem z toho všeho jenom usoudit, že Dumčev se snažil úkol, který si vytyčil, splnit metodami, které se mi nezdály příliš spolehlivé. Používal nejen optické a grafické, ale dokonce i akustické zjišťovací metody.
Ležely tu totiž jakési nepochopitelné nákresy. Na jednom z nich jsem viděl srovnávací záznam kmitů — ladičky a vzmachu čmelácích a včelích křídel.
První dvě čáry byly přerušované, skoro tečkované a ukazovaly kmitočet vzmachů čmelácích křídel, třetí čára byla vlnovka s ostrými vrcholy. Tato čára zaznamenávala chvění ladičky, opatřené ostrým hrotem. Záznam hovořil o tom, že čáry byly okopírovány s listu papíru, začerněného sazemi a nataženého na válec, který se otáčel rovnoměrnou rychlostí. Přidrží-li se u válce nehybně pinsetou hmyz, tu se jeho křídlo při každém vzmachu dotkne začerněného papíru. Každý dotek setře s papíru část sazí, a jak se válec otáčí, vzniká nakonec zmíněná čára. Při tom bylo zjištěno, že ladička dosáhne za vteřinu 250 dvojitých kmitů a křídlo čmeláka 240–260 vzmachů.
Ležel tu také nákres jakési destičky naladěné na oktávu. Bylo k ní připevněno křídlo — vosy takovým způsobem, aby na listu papíru kreslilo smyčky (osmičky). Všechny tyto metody se zřejmě navzájem prověřovaly.
Ano, to všechno dráždilo zvědavost, bylo to dokonce velmi zajímavé, ale rozluštění Dumčevova tajemství mi to nepřiblížilo.
Hned o kousek dál jsem spatřil zažloutlý lístek notového papíru s notami podivných „melodií“. Byly to nápěvy komárů, čmeláků a much…
Na polici nad stolem leželo množství astronomických knih a časopisů. Stála tu také dobře zařízená kartotéka. Na jednotlivých kartičkách byly přilepeny lístky s Dumčevovými záznamy.
Na kartičce Kibalčevově byla v rejstříku jeho fysikálně mechanických pokusů připsána tato slova: Ty, kterého věznil car! Tvůrce myšlenky raketového motoru! Tvého jména bude vzpomenuto, až člověk vzlétne do vesmíru a pozná vzdálené světy.
A hned vedle tohoto zvolání byla červenou tužkou napsána dvě slova: Larva vážky. A tato dvě slova byla třikrát podtržena touž červenou tužkou.
Co je tohle? Blouznění? Co má Kibalčev společného s larvou vážky?
Nebo zde, na kartičce Ciolkovského, bylo napsáno: Můj drahý současníku! Lidstvo si podrobí raketovým motorem meziplanetární prostor.
Avšak hned vedle tohoto zvolání k Ciolkovskému byl zas červený, třikrát podtržený nápis: Larva vážky.
„Co je to za divnou — ne, nikoliv divnou, ale nesmyslnou poznámku! Blouznění šílence!“ řekl jsem si a přestal jsem už dál prohlížet tuto prazvláštní laboratoř, kde se zaznamenávaly melodie komárů, počítaly kmitočty vosích křídel a jméno znamenitého učence Ciolkovského se objevilo na lístku vedle larvy vážky.
Později se mně každé slovo, každý ten pokus jevil jako čin vážné badatelské práce. Ale v oné chvíli mi to všechno připadalo krajně podivná a dokonce nesmyslné.
Začal jsem se rozhlížet. Těžko se mi dýchalo. Co to jenom všechno znamená? Kdo je to vlastně ten Dumčev, který posílá na křídlech motýlů zprávu o tom, že žije tisíce let? A ta žena, jež mi otevřela pokoj páchnoucí ztuchlinou, jeho věčná nevěsta v černých staromódních šatech, se svíčkou ve vysoko zvednuté ruce? A co tyhle přístroje, ty nesrozumitelné poznámky, ty podivné nákresy…
A ta bázlivá Avdoťja Vasiljevna se svými nesmyslnými obavami a s věčným koštětem v ruce…
Jaká hromada nesmyslů v jednom jediném domečku tichého městečka!
Rozevřel jsem dokořán dveře. Za dveřmi stála Avdoťja Vasiljevna. „Nedaly by se otevřít tamhlety okenice?“ řekl jsem. Začala mi ochotně pomáhat a paní Bulajová sběhla dolů a přistavila k oknům žebřík.
Okenice jsme sundali a laboratoř zalilo denní světlo.
KAPITOLA 14. HŘBITOV PODIVNÝCH LISTONOŠŮ
Laboratoř zalilo jasné denní světlo. Kdo na mém místě by nebyl zaražen, koho by to nevyvedlo z míry? Spatřil jsem, že na všem kolem dokola, na věcech, na knihách, na houslích, na podlaze — jedním slovem všude — ležel mrtvý hmyz.
Zvláštní hřbitov. V silné vrstvě prachu se v nejrozmanitějších polohách váleli motýli, komáři a brouci. Všude prach, prach a zase jenom prach.
Těsně u okna, obráceného k západu, stálo na dřevěném podstavci zrcadlo potažené látkou. Látka byla pravděpodobně kdysi bílá, nyní ji však pokrývala tlustá vrstva prachu. Vedle zrcadla stála lampa s reflektorem, jenž byl namířen na zrcadlo.
Naděžda Alexandrovna vysvětlovala:
„Tu lampu Sergej Sergejevič často navečer rozsvěcoval a nařizoval reflektor na bílou látku. A hmyz se k tomu jednoduchému zařízení slétal.
Přestěhovala jsem se do tohoto pokoje a očekávala jsem každou minutu, že se Sergej Sergejevič vrátí.
Rozsvěcovala jsem lampu každý večer a nařizovala jsem reflektor zrovna tak, jak to dělával on. Bylo příjemné tak sedět a přemýšlet, jak všechen hmyz létá sem k tomu světlu, jako by tu naň čekal sám Sergej Sergejevič!
Tak uplynulo léto. Nastal podzim s chladnými a deštivými dny. Vál vítr a začalo se brzy stmívat. Okenice smutně bouchaly. Sergej Sergejevič se pořád ještě nevracel. Zavřela jsem okna a zabednila jsem je okenicemi.
Pak už jsem sem nechodila a okny už nepronikl ani jediný paprsek světla.“
Nepamatuji se již, o čem všem ještě Naděžda Alexandrovna hovořila. Ptala se na cosi, ale já jsem její slova nevnímal. Nebylo mi do řeči. Doléhaly ke mně jenom útržky slov.
„Co to hledáte na podlaze? Není vám špatně? Nechcete už raději jít odtud? Utřela jsem prach tady se židle. Posaďte se a odpočiňte si!.. Co se stalo?“
Nemohl jsem jí odpovědět. Stalo se totiž toto:
Chtěl jsem si lépe prohlédnout jakýsi náčrtek a shodil jsem rukou mrtvého motýla, který na něm ležel. Tu jsem k svému údivu spatřil, jak s motýlího hřbetu padla na zem tenoučká, drobounká trubička. Co je to? Trubička se podobala té… ano, ano, právě té trubičce, co spadla se smrtihlava v mém pokoji v hotelu „Vlna“ večer po mém příjezdu.