Ne, práce vyšetřujícího soudce a čiperná horlivost detektiva se pro mne nehodí! Nesedí mi to prostě! Můj mozek není zřejmě na takovou činnost zařízen.
Pořád jsem ještě seděl v prázdném sále čítárny a neustále jsem rozebíral, srovnával a zase rozkládal a srovnával všechna známá fakta. Řešení jsem však nenašel. Co tedy dělat?
Jak často probouzejí docela všední drobné záležitosti a úplně obyčejné věci v člověku ty nejneočekávanější pocity, jak často Vyvolávají podivné vztahy a nejrůznější vzpomínky! Pokusil jsem se tedy jít na to také tak a hned teď na místě. Upjal jsem své myšlenky ke všem podrobnostem případu a snažil jsem se záhadu rozřešit nějakým neočekávaným, neobvyklým postupem. Marně! Nevedlo to k ničemu.
„Už dost!“ řekl jsem si. „Jsem unaven.“
KAPITOLA 16. NEJPROSTŠÍ ŘEŠENÍ JE NEJLEPŠÍ
Ano, jsem unaven! Nejsem prostě s to rozluštit takovou složitou úlohu! Musím přestat s tím rozčilujícím pátráním! Zítra ráno odjedu z města. Zítra uvidím toto klidné zelené městečko s jeho nerozřešenou záhadou naposled s paluby odjíždějícího parníku, za zvuku lodní sirény.
Umiňoval jsem si, že už na Dumčeva nebudu myslet. Na okamžik jsem nabyl ztraceného klidu, ale moje starostlivá mysl se znovu a znovu vracela k záhadným dopisům.
Vtom mne napadlo, že se na řešení této složité úlohy musí jít nějakým docela jednoduchým způsobem. A vzpomněl jsem si na lidové přísloví: „Co je vtipné — bývá prosté“.
Dumčevův případ vyžaduje úplně prosté řešení.
Jak ale takové prosté řešení najít?
Budu musit hledat rozluštění složité úlohy nějakou docela jednoduchou cestou.
Vyšel jsem z čítárny. Vydal jsem se k moři, potuloval jsem se po břehu a stále jsem přemýšlel o jediné věci.
A snad ani není zapotřebí tolik o tom mudrovat. Hlavní věc je dobře a pozorně si všeho všímat!
Aristoteles se před více než dvěma tisíci lety v jednom svém pojednání z roztržitosti zmýlil. Napsal, že moucha má čtyři páry noh. Bylo to ovšem jenom směšné přepsání. Opravdu podivuhodné je však na tom to, že učenci se po osmnáct století dívali na dotěrnou mouchu a nedali si práci, aby Aristotela překontrolovali.
Přepisovali to směšné nedorozumění z jednoho rukopisu do druhého a skutečnou mouchu vůbec nevzali na vědomí.
Procházel jsem se po břehu. Šum moře jako by přitakával mým myšlenkám. Rozluštění se mi podaří docela určitě najít. Hlavní věc je naučit se pozorovat! Pozorovat a domýšlet.
Ano, prostý důvtip! To je všechno, čeho je při tom zapotřebí. Zrovna takový, jaký projevil kdysi již velmi dávno jeden desetiletý chlapec. Kde jsem jenom o něm četl? Už se nepamatuji. Ale na ten příběh si vzpomínám velmi dobře. Stalo se to v době, kdy byla vynalezena parní pumpa na čerpání vody z důlních šachet.
Hochovi přidělili nudnou, jednotvárnou a protivnou práci. Musil stát celý den u stroje a otvírat střídavě kohoutek s vřelou párou, aby mohla naplnit válec a tlačit píst do výše. A pak zase kohout se studenou vodou, aby se pára ochladila a ve válci vznikl vzduchoprázdny prostor, do něhož se pak nassála voda ze šachty. Nebyla to těžká práce, ale jak nudná! Ostatní kluci si hrají vesele s míčem na zelené louce. Jaké by to bylo pěkné, kdyby si mohl jít hrát s nimi a stroj kdyby při tom nepřestal pracovat! Tu náš chlapec svázal kliky obou kohoutů silným motouzem. Kohouty se teď otvíraly a zavíraly bez jeho pomoci. A hoch si šel hrát s míčem. Najednou nastala v práci porucha — předřely se provázky. Stroj se zastavil. Poslali pro vynálezce parní pumpy. Uviděl konce motouzů — a všechno pochopil. A vůbec nevyčinil polekanému chlapci, který stále ještě držel v ruce míč.
Vynálezce byl nadšen; hochova všímavost mu napověděla, aby místo provazů spojil oba kohouty kovovými tyčkami. Co vše dokáže všímavost! Docela prosté řešení je často před námi na dosah ruky a my je nevidíme, zbytečně mudrujeme a tím jenom věc komplikujeme.
Vrátil jsem se do hotelu „Vlna“. Když jsem bral ze skřínky na stěně klíč, vrátná zdvihla oči od knihy a podívala se na mne:
„Občan Nestorovi… ›Ach dobře tedy!“
„Znovu se vrátila ke knize. „›Ach dobře tedy!“ zašeptal hlasem, který byl přiškrcen hněvem: ›Sem! Rychleji! Nuže! Taste kord! Nechť se dlažba zbarví krví jednoho z nás.. Občane Nestorové, vy jste ještě neodcestoval? Promiňte, zrovna čtu román od Huga. Je v tom Esmeralda. Je to takové smutné… Zůstanete ještě zítra?… ›Nechť se dlažba zbarví krví jednoho z nás.. Občane Nestorové, jestli ještě nechcete odjet, mohu vám pokoj nechat. Kolik dní tu ještě zůstanete?“
Kolik dní? Kolik dní? Přemýšlel jsem o Dumčevovi. „Jedna tajemná událost mne nutí, abych tu ještě zůstal.“
„Tajemství? Tajemná událost! To je krásné! Nedovedete si představit, jak miluji všechna tajemství!“
Řekl jsem si: „Kdybych jí vyprávěl o Dumčevových dopisech, zapomněla by možná i na svoje knihy.“
KAPITOLA 17. HRAJI ÚLOHU SOUSTŘEDĚNÉHO, ALE ZÁROVEŇ ROZTRŽITÉHO UČENCE
Ulehl jsem, ale dlouho jsem nemohl usnout. Srovnával i sem znovu a znovu slova z Dumčevových dopisů s údaji, které mi řekla Bulajová. Náhle jsem pocítil jakýsi strach. Ještě nedávno vyvstávaly v mé mysli jakési vývody a závěry, pravda, ještě nejasné a mlhavé a spíše jen tušené. Cosi se mi už matně rýsovalo a já jsem věřil a měl radost, že Dumčevovo tajemství bude co nevidět odhaleno.
A teď se to všechno rozsypalo. Jako kdybych znovu ztratil věc, kterou jsem už našel.
V mé mysli se nečekaně a rozmarně, jako různobarevná sklíčka v dětském kaleidoskopu, skládala náhodná slova z Dumčevových dopisů. Nebyla v tom však ani špetka logiky.
A tu jsem si vzpomněl na dalekou vesnici, zavátou sněhem, kde jsem byl před mnoha lety učitelem. Inscenoval jsem tam své první představení a hrál jsem hlavní roli. Bylo to mé první seznámení s divadlem.
Za tichého zimního večera před začátkem představení jsem si chtěl v prázdné škole ještě jednou rychle zopakovat roli a tu jsem se polekal — celé kusy textu mi vypadly z hlavy! V hlavě se mi pletla jen jednotlivá slova z různých scén a všechno se mi smíchalo dohromady. Prostě jsem roli zapomněl!
Jakmile však vytáhli oponu a já vyšel na jeviště, naráz jsem se cítil tím hrdinou, jehož roli jsem měl hrát. Všechno se mi najednou vybavilo, slova přicházela sama od sebe! Žil jsem životem svého hrdiny. Představení mělo úspěch. Změnilo můj osud: do té doby jsem byl učitelem na vesnické škole, ale ještě v témž roce jsem odjel do Moskvy. Udělal jsem zkoušky na divadelní škole a stal jsem se režisérem.
Jak je to možné, že teď už po několik dní žiji úplně vytržen ze svých obvyklých starostí, které jsou vždycky nějakým způsobem spojeny s divadlem? Jsem teď docela zaujat osudem neznámého člověka, doktora Dumčeva… Ale vždyť jsem přece režisér!
Hlava mi těžkne, víčka se klíží…
Jakou má to vesnické jeviště nerovnou podlahu a jaké jsou v ní škvíry! Vstupuji na prkna. Petrolejová lampa pod stropem silně čoudí. Co je to za zvuky?… Potlesk?… Ale ne, to je jenom koště bázlivé sousedky v domě, kde kdysi bydlil Dumčev. Na okamžik se objevila Kručininová ze hry Ostrovského a já, tulák Něznamov, jí chci něco říci, zapomněl jsem však slova své role. Kručininová je oblečena do černých hedvábných šatů staromódního střihu. Ale proč je taková šedivá a hladce učesaná? Ach, vždyť je to přece paní Bulajová!.. Do tváře mne udeřilo ostré světlo reflektoru. Probudil jsem se. Jasné sluneční paprsky mi svítily do očí.