V chemické laboratoři jsem se přiznal, že se v chemii vůbec nevyznám, při tom jsem však prohlásiclass="underline"
„Nezvratné důkazy mne nutí, abych vám řekl, soudruhu Obodove, že ani pilulky, ani prášek nemají tak docela obyčejné složení a vlastnosti.“
„A já vám opakuji, že to jsou docela obyčejné soli,“ pravil chemik.
Chvíli jsem mlčel, ale nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že jsem byl beznadějně oklamán Dumčevovými dopisy, prášky i pilulkami. Což se chemici nemohou při svých rozborech také někdy zmýlit a něco přehlédnout?
To jsem si v duchu říkal a uvedl jsem Obodovovi příklad, kdy jeden literární odborník objeví při recensi díla věc, která jinému ušla.
Chemik mne pozorně a pečlivě vyslechl, procházeje se drobnými krůčky po laboratoři. Potom se popotáhl za malý černý plnovous, zamnul si ruce a jizlivě odpověděclass="underline"
„Nezbývá než politovat lidi, kteří se zabývají uměním. Skutečný život je u nich tak neprostupně zacloněn literárními představami, že si umínili uplatňovat měřítka literatury a umění i ve vědě. Překontroluji ostatně laborantovu práci ještě dnes, až skončí porada.“
Dostával jsem se do směšné situace. Poděkoval jsem chemikovi, odmítl jsem kontrolu a odešel jsem. Chemik opětoval můj pozdrav s těžko skrývanou ironií a poradil mi ještě, kudy jít, abych nezmeškal autobus.
Byl jsem tak skleslý a rozmrzelý, že jsem se rozhodl vrátit se do města pěšky.
Je už opravdu čas, abych odtud odjel. A co paní Bulajová? A můj slib, že najdu doktora Dumčeva?
Vždyť ten hmyz s dopisy, to je jistě jen něčí hloupý žert.
Cesta zvolna sestupovala dolů. Přišel jsem na křižovatku asfaltované silnice a polní cesty a zastavil jsem se. To je přece táž polní cesta, která mne před několika dny přivedla lesem kolem besídky ke kamenolomům a přes pusté prostranství na brambořiště, kde jsem hledal Dumčeva!
Nu což! Půjdu tam ještě jednou, podívám se znovu na stará místa, snad si i besídku nakreslím. Proč vlastně? Abych si jednou mohl tajemství připomenout a pořádně se mu zasmát.
Vešel jsem znovu do polozbořené besídky a pozoroval jsem práci vos. Papírové vosí město. Připomíná svým tvarem velikou hrušku. Kolem je ticho. Vosy létají horlivě sem a tam. S akátu mně přelezla na ruku housenka. Když jsem ji s rukávu sundával, všiml jsem si, že má na přední části trupu, na hlavě, nakresleny skvrny, které připomínají dvě veliké černé oči. Zřejmě pro postrach nepřátelům.
Položil jsem housenku na poloshnilou lavičku, která stála u rozlámaného stolku v besídce. Překročil jsem potůček, který tekl těsně kolem besídky, a octl jsem se opět na známém místě s kamenolomy a rozpadlými zdmi.
Sedl jsem si na pařez, vytáhl zápisník a začal jsem po všech kapsách hledat tužku.
Kde jenom ta tužka je? Možná, že jsem ji vytrousil v besídce, tam někde u vos… Ale ne! Nejspíš mi zrovna teď vypadla z kapsy do trávy.
Sehnul jsem se a začal jsem ji starostlivě hledat.
„Občane! Občane, co tu hledáte?“ uslyšel jsem najednou ostrý hlas a trhl jsem sebou.
Přede mnou stála vedoucí Okresního střediska obchodu se zeleninou.
„Ale hledám tužku,“ odpověděl jsem a hmatal jsem po všech kapsách.
Místo tužky jsem však vytáhl z kapsy Dumčevův prášek.
„Ach, to jste vy! Zase jste byl u doktora? No, a co vám řekl? Zeslábl jste, jste unavený, viďte? Jděte domů! Končím zrovna práci, tak vás mohu doprovodit. Potřebujete si odpočinout.“
Ženin obličej vyjadřoval při těchto slovech takovou účast a starostlivost, že jsem dostal chuť povědět jí o svém zklamání.
„Vidíte, soudružko Černikovová, celá nesnáz je v tomhle prášku. Ukázalo se, že je to docela obyčejný, neškodný prášek. Může se třeba i polknout a já jsem pořád myslil, že je to nějaký zvláštní, neobyčejný prášek.
„Zvláštní nebo nezvláštní, když vám ho doktor předepsal, musíte ho užívat.“
Náhle vyskočil ze sklepa pes a vrhl se s hlasitým štěkotem ke mně. Vyskočil jsem na pařez a prášek mi vypadl z ruky.
„Sežere ho. On vám to sežere!“ vykřikla ustrašená Černikovová. Pes vám sežere prášek! Kam vám to upadl? Honem ho najděte!“
„Říkám vám přece, že je to docela nevinný prášek.“
„Ale já se bojím, co když to psu uškodí! To je hrůza! On ho určitě schlamstne,“ bědovala.
Zmocnilo se mne najednou přání uklidnit ustrašenou ženu a zároveň mě popadla rozpustilost.
„Tak už se uklidněte! Už jsem ho našel a hned ho taky spolknu! Vidíte, už ho mám v sobě!“
A vysypal jsem si všechen prášek do úst.
KAPITOLA 21. ČERNÝ SNÍH
Prudký úder. Na okamžik se mi zastavilo srdce. Jak se mi točí hlava! Nohy se mi podlomily. Ruce se chvějí. Před očima se míhají černé body.
Jako by padal černý sníh. Vichřice černých vloček. Metelice černého sněhu. Srdce mi buší silněji a pak se náhle zastavuje. Chci vykřiknout, ale nemohu, nemám sil! Jaká tíha se to na mne valí! Cosi mne tlačí k zemi, níž a níž.
Sbírám poslední síly a otáčím se napravo a nalevo. Co se to děje? Vidím, jak se keře u potůčku bujně rozrůstají a jak se prudce zvedají vzhůru k nebi. Potůček se rozlévá a hučí. Co nevidět mne voda zaplaví a já se utopím. Co je to za hluk, za rámus všude kolem dokola? Zvuky jsou stále pronikavější a hlasitější. Jako sílící rachot hromu. Slyším volání: „Občane, co se to s vámi děje?“ Štěkot psa mne úplně ohlušuje. A náhle cítím velmi známou vůni. Je to vůně, kterou přivál vítr z pole, anebo vůně odkvétajících líp? Či snad pach tlející půdy? Anebo cosi velmi blízkého, jako z dětství… vůně chleba, jak jej pekou ve veliké ruské peci na takových velikých listech… Na jakých listech? Proč jsem to už zapomněl? Ale ne, vzpomínám si! Už jsem si vzpomněclass="underline" na zelných.
A kde je ta žena, co volala: „Občane, co je to s vámi?“
Vždyť mi roste před očima! A její pes roste také. Obrovské, strašlivé chlupaté zvíře. Nemohu je už ani rozeznat. A už neslyším ani lidský hlas, ani štěkot psa. Tma a ticho. Ale proč je mi tak dusno? Vždyť na mne spadly mé vlastní šaty! Zmítám se a škrabu se ven. Trochu se rozjasnilo. Vylezl jsem a rozhlédl jsem se.
Všude kolem podivné nové zvuky, barvy a vůně. Nemohu je rozpoznat, nemohu je pojmenovat, nemohu je vůbec srovnat s něčím známým.
Ale hlava mi pracuje jasně a přesně. Chápu všechno.
Zmenšil jsem se! Kolikrát? Nevím — a také nevím, trvalo-li to dlouho, anebo jenom okamžik. Jak dlouho tu vlastně jsem?… Při tolika nových dojmech splývá všechno dohromady. Co se bude se mnou dít? Jak se takhle budu moci vrátit zpátky do města? Zítra mám odcestovat a musím se dnes večer zastavit na ředitelství paroplavby pro lístek. Ne, zůstanu v hotelu ještě jeden den. Řekl jsem to přece vrátné. Ale vždyť ona pořád čte romány. Možná, že to ani nezaslechla. Budu jí to musit říci ještě jednou a to hned. Jestlipak už četla „Tichý Don“?
O čem to vůbec přemýšlím? Vždyť je to směšné. Už je na to na všechno pozdě. Jsem teď už v jiném světě. A už se asi odtud nedostanu.
„Nedotýkej se prášku!“ opakovalo se ve všech Dumčevových dopisech. A já jsem prášek spolkl a zmenšil jsem se stokrát a možná, že i dvěstěkrát. To je celé rozluštění. Proto také všechno přede mnou jako by vyrostlo. Proto se všude kolem objevily nové neznámé předměty. Jsou to tytéž předměty, jenomže sto nebo dvěstěkrát zvětšené. Stal se ze mne „živý mikroskop“. Ale to přece byla Dumčevova touha, vyprávěl o tom své nevěstě!