Hora se přede mnou náhle zastavila a zaclonila pilulku. Snažil jsem se horu obejít, ale tu se mi za ní ukázal podivný tvor, celý zakovaný do černého brnění. Připomínal středověkého řádového rytíře z obrázků v historickém románu.
Stvoření, asi dvakrát větší než já, se opíralo hřbetem o horu.
Předek jeho hlavy vypadal jako obrovské polokruhovité hrábě s velikými zuby. Místo předních noh mělo dlouhé a široké lopaty s ozubenými okraji.
Teď jen rychle kouli obejít!
Musím ji obejít za každou cenu a sebrat spásonosnou pilulku!
Mihl jsem se kolem zvířete. Rychle, jen rychle k pilulce! Oběhl jsem horu s pravé strany. Ta se ale náhle pohnula a valila se nazpět. Vrátil jsem se na dřívější místo. Za koulí se objevil jiný „černý rytíř“. Byl trochu menší, jeho pohyby byly bystré a obratné, dokonce jakoby trochu zlodějské; to on strčil kouli na druhou stranu. Tenhle „loupeživý rytíř“ se snažil kouli valit jinam, ale její majitel ji tlačil dál v původním směru.
Oba tvorové strkali koulí sem a tam. Na okamžik jsem drahocennou pilulku zahlédl, ale potom ji hora zase zaclonila. Cožpak jsem se mohl za této situace odvážit k výpadu a zmocnit se pilulky? Jistě ne. Buď by mne rozdrtila hora, anebo rozšlapali „černí rytíři“.
A což podniknout širší obchvat, obejít kouli větším obloukem a zmocnit se pilulky tímto způsobem? Ale koule se neustále pohybuje v naprosto neočekávaných směrech, a kdybych pilulku na okamžik ztratil s očí, nevím, zda bych ji potom našel.
Najednou se koule prudce navalila přímo na pilulku. Teď je konec! Už se mé zrníčko zablesklo na vrcholku koule… Okamžik — a koule se kutálí dál po písčitém pruhu. Místo, kde pilulka ještě před chvílí ležela, je teď prázdné.
Utíkal jsem za koulí, ale „rytíři“ ji kutáleli stále rychleji a rychleji.
Co jsou to vlastně zač, ti tvorové s dlouhými zubatými lopatami a hráběmi, kteří se svým vzezřením tak podobají rytířům v černých brněních?
A ta koule, kvůli níž se spolu tak poprali? Všechno jsem pochopil teprve později.
Nespouštěl jsem kouli s očí a běžel jsem za ní stále rychleji a rychleji. Už jsem sotva dech popadal, ale pořád jsem běžel a běžel. Byla to obtížná cesta; obcházel jsem balvany, skákal přes rozsedliny, vystupoval na strmé kopce. Začala mne zmáhat únava a já zůstával stále víc a víc pozadu. Nakonec mi koule zmizela za vysokými písečnými vrchy.
KAPITOLA 26. LES ŠUMĚL
Doběhl jsem k písečným vrchům a začal jsem na jeden z nich šplhat. Jen abych dohonil kouli s pilulkami! Pod nohama se mi řítily kameny. Balvany mi zatarasovaly cestu. Nepodařilo se mi dosáhnout vrcholku. Zůstal jsem stát. Rozhlédl jsem se. Vrchy stály blízko sebe a tvořily pásmo.
Mezi úbočími se otvíraly propasti. Tam někde za horami byla teď koule s mou pilulkou.
Vykročil jsem k vrcholku, ještě krok — tu jsem nešťastně klopýtl a v tom okamžení jsem se zřítil dolů. K novému výstupu jsem už neměl sílu. Jak ta černá zvířata dokázala valit takovou kouli přes tyhle kopce, to jsem opravdu nemohl pochopit.
Byl jsem úplně bezmocný a bezradný. Nevěděl jsem, co si počít.
Proč tu vlastně jsem?
Na každém kroku mi hrozí záhuba. Ještě docela nedávno bych byl překračoval tyhle krtčí a myší díry docela klidně a bezstarostně a byl bych si asi sotva všiml, že tu je nějaké horské pásmo.
Zpátky! K lidem! Držím přece v ruce pilulku. Je v ní skryta veliká síla zpětného vzrůstu. Pozdvihl jsem pilulku k ústům…
Ale co Dumčev? Vždyť jsem sem přece přišel na lidské volání o pomoc. Se všech stran mne ihned obklopilo nebezpečí, protivenství a nešťastné náhody. Ne, neustoupím! Musím prozkoumat okolí.
Rozhlédl jsem se. Kolem písčitých vrchů se táhl šumící les. Obrátil jsem se vpravo, obešel jsem hory a vstoupil jsem do lesa.
Ovanul mne teplý a dusný vzduch, jako kdybych byl někde v džungli. Nebo mne snad pohádkový stroj času přenesl sta a sta milionů let nazpět do kamenouhelného údobí s vlhkým podnebím, kdy vzduch byl horký a na Zemi rostly obrovské stromovité přesličky a kapradiny?
Prodíral jsem se houštinami. Ale les byl čím dál tím hustší a neproniknutelnější. Ohlušovala mne směsice nejrůznějších zvuků, od ostrého pískotu, cvrlikání, skřípotu a šramotu až po neustávající dunivý jednotvárný hukot, který chvílemi sílil a pak zase slábclass="underline"
Rozhrnoval jsem stébla neznámých rostlin a prolézal mezi ohromnými listy. Jak mnohotvárný je svět rostlin! Zaplavovaly mne silné aromatické vůně, až se mi točila hlava. Tu zavoněla máta a heřmánek, tam zase sladká vůně řebříčku a pak zas ostrý hořký pach, jenž připomínal pelyněk. Vůně se navzájem mísily a bylo těžko rozeznat jednu od druhé.
Všechny mé představy a pocity ztratily svůj dřívější obsah. Viděl jsem jiné rozměry a barvy, slyšel jiné zvuky, vdechoval jiné pachy.
A celý ten svět se mi začal ponenáhlu jevit jako něco úplně neobyčejného a nového, jako cizí, krásná, ale strašná říše.
Byl jsem v lese, v houští neproniknutelného lesa, jenž stál kolem mne jako stěna. Obklopovaly mne podivné stromy nevídaných tvarů. Kymácely se pod nárazy větru. Každý strom se třásl jakoby strachem, kolébal se a ohýbal až skoro ke kořenům. Bylo slyšet neustálé hučení. Cizí, naprosto nezvyklé hučení.
Správně jsem si uvědomil, že to nejsou stromy, ale tráva. Docela obyčejná tráva… ale jak je obrovská! Obří trávy mne obklopovaly se všech stran.
A já už nejsem ani s to je od sebe rozlišit, třebaže je od dětství dobře znám, jitrocel, jetel, bojínek, kontryhel, oměj, zvonečky…
Ty všechny známé byliny zde ovšem rostly. Ale místo celých rostlin jsem viděl jen ohromné listy — velké zelené plachty, okrouhlé i zubaté, štíhlé i ploché, zaostřené jako zuby pily.
Některé listy přiléhaly ke stvolům, jiné se kolébaly na dlouhých rapi cích a některé vyrážely přímo ze země jako vějíře.
Mezi rovnými stvoly se hustě proplétaly popínavé Hany a zahrazovaly mi cestu. Byl to zřejmě obyčejný svlačec a vikev.
Podivní, nevídaní ptáci přeletovali se stromu na strom. Ale byli to vůbec ptáci?
Jacísi zvláštní, neznámí tvorové skákali a lezli sem a tam. Někteří jsou vybarveni jasně zeleně a splývají dokonale se zelení listů, jiní se drží u temných kořenů a jsou černí a ti, co lezou po holé zemi, mají barvu žlutou nebo hnědou. A všechno je tu v neustálém pohybu, vzlétá, padá k zemi a znovu zas vyletuje… Toť se ví, že to nebyli ptáci ani savci, ale představitelé nespočetných hmyzích druhů.
Jak nepochopitelná, hrozná, neznámá a nebezpečná je tato říše! Země obřích trav!
Prodíral jsem se pomalu kupředu, navzdory všem překážkám. Odkudsi z daleka bylo slyšet hukot. Jak jsem postupoval, hukot stále rostl. Byl to mocný hukot potoka.
A hned se mi s neobyčejnou jasností vybavila v mysli slova z Dumčevova dopisu. Dumčev psaclass="underline" „Polož zrníčko tři sta kroků na jih od silnice a sto kroků na západ od Velikého potoka… na západ od Velikého potoka.“
Musím tedy jít tam, kde hučí potok. Někde tam, sto kroků od potoka, je Dumčev! Kupředu! Kupředu!
Odněkud vylétl obrovský pták s průzračnými, úzkými a dlouhými křídly a usadil se na stvolu. Uskočil jsem stranou. Pták se spustil se stvolu přímo na mne.