Vzduch byl pln hluku a hřmotu. Obrovští žlutí ptáci vlétali s hukotem a rámusem do města a zase vylétali ven. Celá stavba byla svrchu přikryta jakousi střechou, takže ptáci nevlétali do města horem, ale zdola.
Kde to jsem? Co je to za podivné budovy? A kdo jsou ti ptáci stavitelé?
Vykročil jsem, klopýtl a tak tak, že jsem neupadl. Přede mnou ležela mohutná kláda. Na červeném podkladě zářily na ní v slunečním světle jakési široké žluté pásy… To jsou přece písmena! Ale jakási naprosto nesrozumitelná a neznámá. Nedají se přečíst, nemohu se v nich vyznat! Proč? Mají neobyčejně veliké rozměry. Abych je mohl přečíst, odběhl jsem kousek stranou a musil jsem se zasmát: „Pionýr 2B“!
To je opravdu zábavné. Pionýr 2B je přece značka měkké tužky, kterou rád používám. Tahle kláda je tedy moje tužka. Upadla mi v besídce, když jsem se pokoušel psát na papíře, který jsem odtrhl s hnízda vos papírnic.
Jsem tedy zase v besídce a nade mnou hučí „město“ vos.
Je zajímavé, jak se tu všechny možné práce konají současně. Některé vosy staví nové buňky, byty, a hned do nich zároveň kladou vajíčka, jako by je osídlovaly obyvatelstvem, jiné krmí zase v jiných buňkách larvičky a zhotovují víčka na buňky, v nichž se larvy zakuklují, a zakrývají vyrobenými víčky otvory buněk. Při tom bez ustání pokračuje výstavba města. Zřizují se plošiny pro nová patra a tato poschodí se také hned budují. Zároveň s tím probíhá příprava a výroba stavebního materiálu, papíru.
Pozoroval jsem to všecko s velikým zájmem. A tu najednou vyběhl na palouk člověk. Ano, byl to člověk! Ztrnul jsem.
S podivuhodnou hbitostí vylezl na střechu pergamenového města. Ve vzduchu se zableskla ocel šavle. Odsekl velikánský kus papíru.
Dumčev! Potřebuje papír na dopisy, které posílá do města.
Vosy se na něho vrhly, on však seskočil na zem a uskočil stranou. Chtěl jsem běžet za ním, když se najednou ozval ohlušující rachot. Kolem se zatmělo.
Na palouk se sneslo obrovské letadlo. Tak se mi to alespoň zprvu zdálo. Zadíval jsem se pozorněji. „Letadlo“ stálo na dvou dlouhých sloupech. Křídla mělo složena a černobílý ocas se mu stejnoměrně pohupoval. To je přece pták! Pravděpodobně konipas.
Ale kde je člověk, který tak statečně bojoval s vosami? Tamhle! Při srovnání s tím ohromným strašným ptákem mi připadal jako úplný trpaslík! Vždyť on ho sezobne! Vykřikl jsem, abych ho varoval, on se však ani neobrátil. Cožpak neslyší?! Ohromný pták poskočil blíž k němu. Ale vtom se ten člověk přitiskl k tmavé kůře stromu, strhl si s ramenou černý plášť a přikryl se jím. Konipas je už u něho, ale nevidí ho. Sezobl červíčka, který se kroutil vedle člověka. Červík mi připadal jako veliký had.
Pták zamával křídly a odlétl. A tu se ten člověk dal do běhu a utíkal pryč. Běžel jako o závod s kusem papíru v podpaždí.
Pták se znovu snesl na zem nedaleko od něho. Člověk se tentokrát přitiskl k velikému zelenému listu. Černý plášť spadl dolů a muž se objevil v zeleném plášti. Stál na zeleném listě a byl neviditelný. Pták hřmotně odletěl. „Dumčeve!“ volám.
Neslyší mne. Ani jednou se neotočil a mizí se svým kusem papíru. Rychle za ním! Ale poletující vosy mne ubodají k smrti. Mám zavolat ještě jednou? Bzukot vos přehlušuje můj slabý lidský hlas. Přesto však křičím stále znovu a znovu: „Doktore Dumčeve!“
Ne, neotočil se… Uteče! Zmizí! Snad navždy.
V zoufalství se vrhám za ním. Jenom abych ho dohonil! Musím ho dohnat stůj co stůj! Kolem hučí vosy, div mne nesrazí k zemi. Ale já kličkuji a uhýbám, krčím se, padám, znovu se zvedám a běžím za Dumčevem.
Jenom abych ho dohonil! Nesmím ho ztratit z dohledu! Utíkám a volám:
„Doktore Dumčeve! Doktore Dumčeve!“
Tu mi připadlo, jako by se otočil a díval se směrem ke mně. Zvedl jsem cosi se země a hodil do vzduchu. Ano, zahlédl mne, zůstává stát a dívá se.
Vtom se však dává na úprk, zdá se, že se mne polekal. Po několika krocích, jako by se vzpamatoval, znovu se otočil. A teď už jde, jde mi naproti. Mává rukama a dává mi nějaká znamení. Pospíchám k němu. Ještě krok, ještě jeden…
Náhle pode mnou zakolísala zem…
Někam jsem se propadl!
KAPITOLA 29. ČLOVĚČE, OZVI SE!
Spadl jsem na něco měkkého. Vzpamatoval jsem se a vyskočil jsem. Tma jako v pytli. Těžké a husté ticho. Naslouchám. Zdá se mi, že vedle mne kdosi stojí a dýchá. Kdo je tu? Nic se neozvalo. Ale kdo se to vedle mne hýbe?
Utekl jsem z toho místa. Opřel jsem se o jakousi stěnu a dotkl jsem se jí rukou. Místy byla hladká, místy drsná. Běžel jsem znovu kupředu nějakou dlouhou, nekonečnou chodbou. Chodba vedla kamsi dolů. Zůstal jsem stát — bylo odtamtud slyšet hluk a rachot a pak jakoby pleskot vody. Snad nevede chodba do vody?!
Otočil jsem se a šel jsem nazpět, hmatal jsem rukama po stěně a pochopil jsem, že chodba se tu rozdvojuje.
Narazil jsem nohou na jakýsi kořínek a zastavil jsem se. Hladká, vidlicovitá větévka. Ne, nemám čas na přemýšlení, musím spěchat, abych se odtud dostal. Zahodil jsem suchou větvičku a pokračoval jsem v cestě chodbou. Jak dlouho ještě budu musit takhle putovat? Neobcházím v nějakém kruhu? Kde je východ? Není to tam, kde hučí voda? Chodba se opět rozdvojuje. Zase jsem zavadil o cosi nohou. Suchá větvička? Nebo kořen? Ale vždyť je to ta větvička, kterou jsem před chvílí zahodil!
Chodím tu tedy v kruhu jako slepý kůň v šachtě. Kdo to jen vystavěl takovýhle labyrint?
Začal jsem v té tmě tmoucí pozorně a pečlivě ohmatávat a prozkoumávat obě stěny chodby. Tak jsem došel až k jakési nové sestupné chodbě. Hluk vody tu nebylo slyšet. Sestupuji tedy zřejmě do hloubky.
Kolmá chodba na způsob důlního komína mne přivedla do nové dlouhé chodby. Když jsem ohmatal stěny, přesvědčil jsem se, že i tato chodba, tak jako ta horní, tvoří uzavřený kruh.
Aha, tady je ještě nějaká další chodba! Dostal jsem se z ní do jakési odbočky, do jakéhosi slepého ramena. Marně jsem se však pokoušel vymotat se z tohoto rukávu. Vycházely z něho po určitých vzdálenostech do stran boční chodbičky, které končily slepě. Vrátil jsem se nazpět a znovu chodím ve velkém kruhu. Bude tomu vůbec někdy konec? Pod nohama mi zašustěla suchá tráva. Byl jsem úplně vyčerpán.
Lehl jsem si na měkké podestlání. Kdo jen to mohl vystavět takový labyrint? Jde na mne dřímota. „Labyrint… labyrint…“ šeptám si.
Opakuji si v polospánku pomalu toto slovo a z paměti mi vystupuje vzpomínka na prastarou báj.
Na ostrově Krétě byl labyrint, z něhož žádný smrtelník nemohl najít cestu ven, jestliže jednou vkročil dovnitř. V bludišti žila obluda.
Minotaurus, která požírala lidi. Této obludě s lidským tělem a býčí hlavou byly Athény povinny posílat každých devět let sedm jinochů a sedm dívek a obluda je vždy jednoho po druhém sežrala. I poslali Athéňané do bludiště Thesea, který Minotaura zabil. Jak se ale Theseus dostal z labyrintu zase ven?
Ariadně, která se do Thesea zamilovala, mu dala na cestu klubko nití a ostrý meč. Konec klubka držela v ruce a tato nit ukazující cestu — klubko Ariadnino — vyvedla Thesea z labyrintu.