Ariadně pomohla najít Theseovi východ z labyrintu.
A já, já jsem zabloudil ve dvou galeriích, které vyryl… kdo? Krtek! Určitě krtek! Jak je to směšné! Nemohu najít cestu z krtčího brlohu!
Krtek ryje pod zemí a živí se larvami a dešťovkami. Ale někdy přece také vychází na povrch. A já ten jeho východ musím najít!
To hrozné ticho! Ta tma! Utrmácen a vyčerpán bráním se dřímotě. Usínám. Tu náhle zaslechnu:
„Člověče, člověče, kde jsi, ozvi se!“
Rázem jsem na nohou a křičím, křičím ze všech siclass="underline"
„Tady, tady! Tu jsem!“
Žádná odpověď. Ticho! Byl to asi jenom sen. Znovu naslouchám. Nic! Mlčící prázdnota. Ano, to se mi jenom zdálo!
Ticho a tma.
Možná, že na zem teď pomalu přichází noc. Na nebi se začínají ukazovat hvězdy, a jen se objevily, už se jim chce spát. Svítí jen tak napůl a mžouravě pokukují. Ale vidí všechno. Mihotají se a mrkají. Dobří lidé zpívají veselé písničky. A já, já se také dávám do zpěvu. Zpívám si a kráčím kupředu.
Vtom jsem zaslechl chropot a dupání jakéhosi zvířete. Krtek! Chropot se blíží a je stále silnější. Vběhl jsem do jiné chodby. Chodba se začíná zvedat. Východ bude tedy už docela blízko!
Vidím záblesk ohně.
Oheň se pohybuje s místa na místo.
Kde je oheň, tam je člověk.
To je Dumčev! Zdálo se mi, že jsem zahlédl bílou lidskou ruku držící pochodeň. Spěchám chodbou vzhůru za ohněm a při tom slyším za sebou dupot a chroptění krtka.
Pochodeň náhle zmizela — blízko, docela blizoučko ode mne.
Napřáhl jsem ruku a ohmatávám stěny a strop. Ve stropě jsem nahmatal jakousi průlinu. Zachytil jsem se oběma rukama za výstupek, ale ten se utrhl.
Snažím se ze všech sil rozšířit průchod ve stropě. Zvíře už chroptí kdesi docela blízko.
Opřel jsem se oběma rukama, vytáhl jsem se a vylezl z labyrintu na povrch.
Na zemi byla noc. Ze tmy se ke mně blížil plamen pochodně.
KAPITOLA 30. NOČNÍ OBŘI VYCHÁZEJÍ NA LOV
Dumčeve! Dumčeve!“
Ohně zaplály najednou na několika místech.
Jsem zmaten. Co je to zas? Zlomyslná hra? Ohníčky mne obklopují se všech stran, hasnou, mizí a znovu se rozhořívají. Blízko a zas daleko a zas docela blízko!
Ale kde je Dumčev!
Běžím k jednomu plaménku, ale ten uhasíná, běžím k druhému — a mizí také. A tak se točím a motám bezúčelně kolem dokola.
Vždyť to jsou kousky hnijících dřev a světlušky! Ale kde teď mezi nimi najdu Dumčevovu pochodeň? Pravděpodobně drží v ruce také takový kousek hnijícího dřeva. Zůstávám stát. Bude lépe nepřebíhat a raději čekat na místě. Dumčev ke mně přijde sám.
Skutečně, jedno ze světel se ke mně klidně a rovnoměrně blíží. Zřetelně slyším slova:
„Člo — vě — če, člověče, ozvi se! Člověče, ozvi se!“
„Doktore Dumčeve!“ křičím. „Doktore Dumčeve! Čekám! Pospěšte si!“
Ohýnek se přibližuje a Dumčevův hlas je slyšet líp a líp. „Člověče, jdu k tobě!“
Proč se však hlas začal najednou vzdalovat a světlo pochodně se zmenšuje?
A proč teď všechno přede mnou utíká? Plamínky, křoví, stromy — všechno utíká pryč.
Při nejistém, matném svitu měsíce a blikající záři plamínků vidím, že list, na který jsem se náhodou postavil, vleče obrovská žížala.
Ohýnky zmizely. Zmizelo všechno. Mám s listu seskočit? Bylo by to nebezpečné. Nemohu se rozhodnout. Mezitím červ dovlekl list k díře: žížala do ní vlezla a teď táhne list za sebou do svého příbytku. Zachytil jsem se rukama za okraj díry, žížala do ní vtáhla list a já zůstal navrchu.
Ulehčeně jsem si oddechl.
Kolem bylo ticho a noc, ale ohně jsem nespatřil. Dumčevova pochodeň kdesi svítila — svítila pro mne — ale já jsem ji už neviděl. Snad jsem ztratil Dumčeva navždy.
Neodvážil jsem se pohnout s místa, a tak jsem stál jako na stráži u díry, kam zalezla žížala. Věci kolem mne nabývaly podivných fantastických tvarů.
Co se mi to jen zdá? Kdesi zasupěla lokomotiva. A supění se stále přibližuje. Pozorně jsem se zadíval a užasl jsem: obrovský předpotopní plaz se se sykotem napřímil a postavil se na ocas. Kolébal se se strany na stranu s nadmutým krkem. Zmije! Tedy od ní pocházelo to supění!
A vedle zmije ležel kopec, veliká koule, posetá ostrými bodlinami. Je to ježek?
Obři si vyšli na noční lov.
Zmije se svinula a rozvinula, klikatá čára na jejím hřbetě se mihla vzduchem — a už se vrhla na obrovské klubko. Zavanul vítr, rozkymácely se stromy Země obřích trav.
Sebral jsem všechny síly a vylezl jsem na jakýsi strom.
A odtud s výše jsem se díval na hrozný souboj dvou gigantů.
Svit měsíce klidně a stejnoměrně ozařoval bojiště, takže jsem mohl všechno dobře pozorovat.
Na okamžik jako by se koule trochu rozevřela; ježek se zahryzl zmiji do ocasu. Zmije se rozzuřila, zmítala sebou a snažila se ježka kousnout. Marně! Narazila všude na bodliny.
Všecko přede mnou vyrůstalo do úžasných rozměrů a těžko jsem sám sebe přesvědčoval, že je to jen zmije a ježek.
Souboj pokračoval.
V některých okamžicích si ježek a zmije zachovávali svůj obvyklý, dobře známý tvar, chvílemi se však jaksi rozrůstali, měnili a nabývali nových, obrovských gigantických rozměrů. Co dělat? Zatočila se mi hlava. Nebudu se na ten souboj dvou strašných výtvorů přírody už raději dívat, budu se snažit neslyšet ten chropot a sykot, který ke mně zdola doléhá.
Šplhal jsem stále výš a výš na strom a dál a dál od země. A pode mnou plane urputný boj.
Ježek přitiskl zmijí ocas silně k zemi a divoce jej kouše. Zmije sebou trhá, plouží se po zemi, snaží se vyrvat jeho zubům, ale ježek nepovolí a tiskne její ocas k zemi tím silněji.
Náhle souboj ustal. Divadlo bylo přerušeno. Ježek odskočil stranou a zmije se spěšně odplazila.
Nepřátelé se rozešli. Chtěl jsem se už spustit dolů. Tu se však ježek rozběhl za zmijí. Obešel ji, skočil na ni a zakousl se jí do krku. Zmije se prudce zachvěla. Ježek se odkutálel a svinul se do klubka. Zmije zasyčela, vyrážejíc hlavou na různé strany. Ježek se nehýbal. Přitiskl čumák a nohy k břichu a svůj krátký ocas stáhl dovnitř.
Chrochtal a supěl jako parní stroj.
Zmije se odplazila, zřejmě úplně vyčerpána. Plazila se z posledních sil.
Ježek se za ní rozběhl znovu. Dohnal ji a zahryzl se jí do páteře. Zmije se začala kolébat. Ale ježčí zuby nepovolily. A já se dal do křiku, jako bych docela zapomněl na jejich obrovské rozměry:
„Kousej! Kousni ji, bručoune! Prokousni jí hrdlo!“
Ježek odběhl. Zmije byla mrtvá. Vykonal svoji práci. Nyní odpočíval. Vystrčil čumák, ten svůj dobromyslný, posměvačný čumáček, postavil se na nohy a jeho bodlinatý pancíř se roztáhl a narovnal.
Potom se vydal pomalu k mrtvé zmiji a začal ji trhat. Když ji rozerval na kusy, vzal jeden díl do zubů a odběhl s ním někam stranou. Asi do svého brlohu.
Brzy na to se objevily dva malé kopečky, poseté bodlinami — ježečkové.
Ježečkové se hladově vrhli na kořist a ježek se na ně spokojeně díval.
KAPITOLA 31. ROSNÉ JITRO
Jak jsem se tím divadlem unavil! Chce se mi hrozně spát. Ale noční šramot, šelest a hluk neustává ani na minutu.
Kam bych se jen schoval, abych se mohl trochu vyspat? Uvelebil jsem se na jednom listě, ale vítr, který náhle zadul, jím tak mohutně zakolébal, že jsem se div nesvalil na zem. Proto jsem raději se stromu slezl.