Co abych se schoval ke spánku pod nějakým keřem? Začal jsem sbírat po zemi suché chrastí na podestlání a dotkl jsem se rukou jakési díry. Vnitřní strana štěrbiny byla ztuha vystlána jakýmisi provázky. Pavučina? Ano, je to zřejmě hnízdo zemního pavouka. Prohledal jsem okolí a našel jsem vedle hnízda jakýsi kulatý terčík. Není to stříška na pavoučí doupě? Pozemní pavouk má ve zvyku lepit z pískových zrníček poklop na svůj příbytek. Je hospodář doma? Asi ne. Kdyby byl, poklop by zakrýval díru.
Pro jistotu jsem několikrát píchl do pavučiny proutkem a poslouchal jsem, jestli se něco ozve. Ale z podzemí nevyšel ani hlásek. Vlezl jsem tedy do skuliny a prohlédl jsem si ji. Pavučina byla suchá. Na některých místech se „štukatura“ trochu odrolila. Na dně jamky ležely hrudky hlíny. Zemní pavouk opustil svůj příbytek zřejmě navždy. Trochu jsem si hnízdo upravil a klidně jsem usnul.
Probudil mne zvuk pronikavý jako úder zvonu, ale v okamžiku zas všechno utichlo. Naslouchal jsem: zvuk se opakoval, ale na jiném místě a zrovna tak náhle umlkl.
A tu už ty zvuky, podobné úderům zvonu, duní jeden za druhým, chvílemi rychle za sebou, pak zas řidčeji, někdy blízko, někdy zas dál.
Vyskočil jsem a hrabal jsem se ven ze skuliny. Když jsem pohlédl vzhůru, překvapeně jsem se zarazil. Přímo nad pavoučím doupětem visel ohromný skleněný míč. Hrál na slunci všemi duhovými barvami. Není to kapka rosy? A ty zvuky jsou asi údery dopadajících kapek! Jak jsem se naň díval, míč se začal protahovat a nabývat hruškovitého tvaru. Ještě okamžik a utrhne se a spadne mi na hlavu. Už nestačím vyskočit. Rychle jsem natáhl ruku, nahmatal poklop a přirazil jsem jej nad sebou na skulinu. Skoro zároveň se ozvala ohlušující rána. Skleněný míč se rozbil o stříšku. Jak je to výhodné, že zemní pavouk spojuje stříšku svérázným pavučinovým pantem s okrajem svého doupěte, takže při uzavření přesně zapadne jako závora! Když prchá před nepřítelem, zavře za sebou poklop a přidržuje jej pak nad svým obydlím ze spodu drápky.
Stříška uzavírá otvor tak těsně, že je ji možno srovnat s přesně přiléhajícím lodním okénkem.
Ale už je čas, abych vylezl. Otevřel jsem poklop, vyhlédl jsem ven a vykřikl jsem nadšením.
Kamkoli jsem pohlédl — napravo, nalevo, přede mnou i nade mnou, všude visely a kývaly se ve vzduchu skleněné koule a při pádu se rozbíjely.
Údery zvonu se rozléhají vzduchem. Kolem létá rozstříknutá sprška a kapičky i koule hrají ve slunečních paprscích duhovými barvami. Zvony a barvy!
Buď vítáno, zvonící rosné jitro!
KAPITOLA 32. ČLOVĚK ZACHRAŇUJE ČLOVĚKA
Ohlušil mne ostrý třesk.
Co je to za podivného tvora? Má dlouhá zelená křídla a zadní nohy delší než přední. To on vydává takový třeskot! Nohy má pokryté tvrdými trny. Je to kobylka.
Raději od toho ohlušujícího rámusu dál. Stačí krok a už jsem v lesním houští uprostřed podivných stromů. Běložluté kořeny se hustě proplétají, zarůstají do země a jasně zelené kmeny trčí buď k nebi jako šípy, anebo se ohýbají až k zemi, zapleteny do sebe vrcholky a dlouhými úzkými listy. Ale kobylčin třeskot a hluk je slyšet i v houštině. Ohlédl jsem se.
Těsně vedle kobylky se matně rýsuje jakýsi nový tvor, chvílemi splývá se zelenou houštinou, chvílemi zas z ní zřetelně vystupuje. Vychází slunce. Tvor k němu obrací své oči. Napřímil se a složil křížem své tlapky. Není to ten, kterému lidé říkají „kudlanka nábožná“? Ale ano, je to kudlanka! Náramně se mi líbila. S jakou vznešenou pomalostí otáčí hlavu, jako by chtěla pozorně naslouchat kobylčině hudební produkci!
Anebo se jí snad kobylka svým třeskotem zprotivila? Kudlanka vystupuje střídavě kupředu a zase mizí v houští.
„Puf, puf!“ rozlehlo se najednou z místa, kde stojí kobylka. Jako by někdo silně škrabal nehtem po skle. Klepnutí, třesk. Je to ale zajímavé!
Něžně zelená, půvabná a elegantní kudlanka, kterou v trávě sotva rozeznáte, se obrací ke kobylce.
Ano, zdá se skutečně, že se jí pořádně zprotivila. Jak jsou ty kudlančiny pohyby plastické! Teď posunula přední nohu kupředu, jako kdyby se připravovala k nějakému primitivnímu tanci.
Zajímavé! Z nohy se dívají černé skvrny s bílými tečkami uvnitř, má tam namalované oči! A na stehně se táhne dvojitá řada ostrých trnů, jako pila.
Trny mají různou barvu a různou délku. Některé jsou černé, jiné zelené, jedny krátké, druhé delší.
A najednou visí kobylka na pile a škube sebou. Kudlanka nohu odtáhla a já jsem na jejím stehně uviděl ještě jednu pilu s menšími a hustšími zoubky.
Pily se sevřely a pevně drží kobylku, která sebou divoce trhá. Je to marné: údery jejích nožek bijí do prázdna, do vzduchu. Ještě chvilka a s kobylkou je konec. Naposledy sebou zatřepala, pak znehybněla a ztichla. Kudlanka se s ní vypořádává. Jednou nohou drží v zubech své pily kobylku za trup a druhou jí rve hlavu. Teď kudlanka trhá na kusy hlavu své oběti, žvýká ji a požírá. Snídá.
Slunce vystoupilo výš. Kudlanka s dojemnou pokorou znovu sepjala „ruce“ a obrátila hlavu k slunci.
Vida svatouška!
Otáčí hlavu střídavě ke slunci a zase na druhou stranu.
Popošel jsem blíž, aby mi neušel ani jeden kudlančin pohyb. Je to všecko neobyčejně zajímavé. Zapomněl jsem úplně na strach. Abych si ji mohl co nejlépe prohlédnout, chytám se za kořeny stromů a přistupuji ke kudlance stále blíž a blíže.
Stačil jeden neobratný pohyb a já klopýtl o kořen trčící ze země a svalil jsem se na zem.
„Puf, puf!“
Vyskočil jsem, ale bylo pozdě. Klešťové přední nohy kudlančiny, které měla před chvílí tak nábožně složeny na hrudi, se najednou rozevřely do celé šíře.
Kudlanka se na mne vrhla. Vykřikl jsem zoufale a ještě jsem stačil rozmáchnout se hůlkou, kterou jsem držel v ruce. Praskla, zlámala se. Skočil jsem stranou. Ne, už bylo pozdě. Kudlančiny pily mne sevřou co nevidět. To je můj konec!
Co se to však stalo? Kudlanka se hroutí na zem. Nemohu se udržet na nohou a padám vedle ní.
Je to skutečnost, anebo se mi to jenom zdá? Kdosi mi pečlivě a opatrně stírá suchou a teplou lidskou rukou pot s čela a zvedá mne se země. Slyším lidskou řeč:
„Ale pane, milý pane! Co vás to napadlo? Cožpak je možno důvěřovat takovému lotrovi? Tady je všude kolem dokola válka. Boj všech proti všem, každého proti každému. A vy, vy jste člověk!“
„To jste vy? Vy jste mne zachránil!“ křičím. „Vy jste Dumčev? Doktor Dumčev?“ Malý muž se uklání: „Ano, jsem Sergej Sergejevič Dumčev.“
Dívám se a nevím, co říci. Stojím jako solný sloup. Kdyby byl Dumčev vypadal nějak hodně neobyčejně, kdyby měl nějaká nepředstavitelně podivná gesta a postoj, divil bych se jistě méně. Ale jak nebýt překvapen, když přede mnou stojí docela obyčejný člověk?! Prostě Sergej Sergejevič Dumčev. Na ramenou má několik plášťů různých barev.
Pod plášti má jakousi vestu, jakoby z tuhého papíru.
„Celou noc vás hledám a sleduji,“ říká. „Byl jsem i v krtčím labyrintě, volal jsem vás a vy jste se stále ztrácel. Dokonce jsem vám dával signály ohněm. Sotva jste se k mému ohni přiblížil, hned jste zas uskočil někam stranou a nakonec jste utekl pryč.“