„Sergeji Sergejeviči,“ šeptám. Viděl jsem vás včera… docela blízko… doháněl jsem vás… volal jsem… ale ztratil jsem vás. I v noci jsem vás hledal! Až teprve tady… když jste mne tak nečekaně zachránil před tím zvířetem…“
„To nic není! To je maličkost! Já jsem se totiž od těchhle zvířat lecčemus naučil. Podívejte, mám v ruce vosí žihadlo! Stačilo skočit kudlance na záda a trefit ji žihadlem do hrudních nervových uzlin. Od koho myslíte, že jsem se tomu naučil? Slyšel jste někdy o hrabalce a o kutilce? Jsou to zvláštní čeledi vos. Odpozoroval jsem to od nich.“
„Sergeji Sergejeviči! Vy jste psal, volal, a já za vámi přišel do Země obřích trav!“
„To je správný název… Země obřích trav!.. Pokračujte!“
„Sergeji Sergejeviči,“ začínám znovu, „tu je pilulka…“
„Jenom jedna?“
„Zůstala jenom jedna!“
„Jedna pilulka…“ řekl Dumčev tiše a díval se kamsi do dálky. „Jedna pilulka… vrací normální vzrůst pouze jednomu člověku.“
KAPITOLA 33. ČLOVĚK, KTERÝ SE NIČEMU NEDIVÍ
Není tu žádné jiné východisko, říkám si, máme jenom jednu pilulku. Druhou jsem ztratil. Je to moje vina! K lidem se vrátí vynálezce, učenec, který ztrávil v Zemi obřích trav desítky let, prozkoumal ji a slibuje, že obohatí svět svými objevy. A já zůstanu v Zemi obřích trav.
Uvažuji o tom, ale stále ještě si jasně neuvědomuji své postavení a nechápu celý význam těchto slov. Všechno, co se odehrává kolem, mne totiž bez ustání úžasně zaměstnává, udivuje a ohromuje. Nejvíc ze všeho sám Dumčev, ale vůbec ne pro svůj vzhled.
Tolik let čekal, volal o pomoc, a když se teď konečně vedle něho objevil člověk, ani se nepodivil.
První slova, jež ke mně pronesl, byla slova člověka, který mluví tak, jako by mne už dávno znal. Jako by ta divoká říše obřích trav, v níž jsem se octl, byla tou nejobyčejnější městskou třídou, kde na lavičkách sedí babičky, pletou a dívají se na děti, jak si hrají. A on jako by na téhle ulici náhodou potkal svého souseda.
Ano, Dumčev vůbec neprojevil podivení nad tím, že jsem se objevil v jeho říši, a na nic se mne neptal. Strávil dlouhá léta ve světě, kde neustále číhá nebezpečí, kde člověk musí svým skvělým rozumem bez ustání a bleskurychle řešit ty nejobtížnější situace — a ta dlouhá léta naučila doktora ničemu se nedivit.
Dumčev žil v Zemi obřích trav úplně osamocen. V jeho samotě ho však utěšovala ušlechtilá touha obohatit lidstvo novými poznatky a přinést něco nového vědě.
Ze střetnutí lidského rozumu s mnohotvárnými instinkty obyvatel této země vyšel jako vítěz lidský rozum.
Dumčev uměl počítat s mechanismem hmyzího života, s ustrnulými a omezenými formami jeho pudů, a proto nezahynul. Proto dokonce dokázal využít síly instinktu tak, aby mu sloužila, aby sloužila člověku.
Z každého pohybu tohoto muže vyzařoval jakýsi zvláštní, řekl bych povzbudivý klid. Když jsem byl s Dumčevem, opustil i mne strach a neklid.
Jemu jsem však jistě připadal hodně nervosní.
U mrtvoly zabité kudlanky si mne Dumčev mlčky a pozorně prohlížel, jako kdyby zkoumal mé nitro. Mlčel jsem.
Nakonec promluvil, mluvil však sám se sebou, jak měl ve zvyku. Tento zvyk se u něho vytvořil za desítky let, jež ztrávil v této říši. Mluvil hodně pomalu, nehlučně a velice zřetelně.
„Co mu říkáš?“ zeptal se sám sebe a hned si odpověděclass="underline" „Co říkám? Postarám se, abych ho vyzbrojil vědomostmi, objevy, tajemstvími a vynálezy, ze kterých se bude jednou učit celé lidstvo. A pak ho pošlu nazpět… Ano, tak to udělám! Ale co si myslíš o něm samém? Nezeptal ses ho myslím ani na jméno. Nějak mnoho cvrkotá! Docela tak jak cvrček… Vrže a hlučí… Jako by jím třásla zimnice. Ale co od něho můžeš chtít? Je ještě mladý. A mně, mně už jsou desettisíce let. Přinesl sem jenom jednu pilulku; to znamená, že on se vrátí zpátky, a já tu budu musit zůstat.“
„Ne, ne!“ vykřikl jsem. „Ta pilulka, co se ztratila, to byla moje pilulka!“
„Nechal jsem v laboratoři tři pilulky,“ řekl Dumčev, pomalu a zřetelně vyslovuje jednotlivá slova.
„Ano, tři! Jednu z nich jsem ale dal k chemickému rozboru.“
„Zbytečně!“
„Druhá je pro vás.“
„A třetí?“
Vylíčil jsem Dumčevovi, jak jsem pilulku ztratil při setkání s pavoukem. Vyprávěl jsem mu, jak ji zavalili do obrovské hory jacísi živočichové, zakovaní do krunýřů.
Vyslechl mne pozorně a pak praviclass="underline"
„Ta valící se hora — to byla koule z trusu. Valili ji chrobáci — vrubouni. A to se stalo na druhé straně Velikého potoka?“
„Ano.“
„Přepravíte se tam se mnou a ukážete mi místo, odkud chrobáci začali valit kouli s pilulkou.“
Potom zase začal hovořit sám se sebou:
„Chrobáci? Vzít jim pilulku?… Což o to, přelstít zvíře není pro člověka nic těžkého. Jestli chrobáci valili kouli zásobárnu, to jest takovou kouli, kam ukládají vajíčko, zárodek budoucího potomstva, v tom případě bude pilulka naše. Jestli ovšem… jestli však chrobáci valili kouli ne pro potomstvo, ale aby ji snědli, pak je s pilulkou konec!“
„Máme před sebou nebezpečnou cestu?“ zeptal jsem se.
„Docela určitě! A proto schováme tuto jedinou pilulku, kterou jste přinesl, na spolehlivém místě.“
KAPITOLA 34. TRPKÁ KŘIVDA
Mezi mnou a doktorem Dumčevem vyvstal z trapného nedorozumění pocit trpké křivdy. Jak se to stalo?
Musili jsme se vypravit na druhý břeh Velikého potoka, protože právě tam někam zakutáleli chrobáci pilulku, která vrací člověku normální vzrůst.
Podaří se nám ji nalézt? To nikdo neví.
A proto jsme musili ještě zde, na tomto břehu, schovat na bezpečném místě poslední, jedinou pilulku.
Před námi trčela vysoko do nebe obrovská holá skalnatá hora, bez jediného kousíčku zeleně. K hoře byl přilepen jakýsi bělavý, polokulovitý, na několika místech provrtaný předmět. Když jsme se přiblížili, uviděl jsem, že provrtané otvory jsou kulaté a hladké.
„Lepší úkryt pro pilulku bychom těžko našli,“ řekl Dumčev. „Stojíme před obydlím včely zednářky. Mladé včely prokousaly kryty svých buněk a společné klenutí a uletěly. Už tam nikdo není. Tady bude pilulka dobře chráněna. Nemůžeme riskovat, že ji ztratíme v dobrodružstvích, která máme před sebou!“
Dumčev vylezl na klenutí, spustil pilulku do otvoru a zakryl jej kaménky.
„Doufám, že si to místo zapamatujete,“ řekl. „Ale to je přece nemožné.“
„Učte se topografii od včel.“
„Topografie! Jakápak tady topografie? Tady platí jenom instinkt. Konečný výsledek přizpůsobování, které trvalo miliony let. Ale instinkt je slepý! Je do krajnosti omezený a vždycky automatický!“
Řekl jsem to stroze, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. Pocítil jsem však, že to vyznělo až urážlivě poučně.
Dumčev odpověděl pevně a s klidem:
„To je nesmysl! Včela vždycky neomylně najde své hnízdo.“
„Ano, je to tak!“ vykřikl jsem už podrážděně. „Ale zkuste hnízdo přenést stranou, jen docela malý kousek a tak, aby ho viděla, a už je nepozná. Najde vždycky jenom to místo, z něhož pravidelně vylétá. To je pud. A vy jste řekl, že člověk by se měl učit od včel a napodobovat je. To je přece nerozumné! Člověk najde člověka i v nekonečném oceáně. Lidský rozum vytvořil kompas a další úžasně složité přístroje. Člověk je vynalezl a člověk jich používá!“