Kolem Dumčevových úst se vytvořila nevlídná rýha. Chvíli trvalo trapné mlčení, pak se Dumčev ozvaclass="underline"
„A přece se musí člověk od včely zednářky učit! Tato včela vyrobila cement. Z cementu vystavěla obydlí pro svoje potomstvo. Hlinitovápenitá zem, provlhčená včelí slinou, se na vzduchu ›váže‹ a na věky tvrdne!“
Dumčev slova „na věky“ skoro vykřikl. Byl zřejmě velice dotčen mou poznámkou, že lidé se nemají od včely zednářky čemu učit. Mlčel jsem.
Přijal moje mlčení jako známku nesouhlasu. Pokračoval s jakýmsi přísným vzrušením, aniž na mne pohlédclass="underline"
„Tato skromná včela darovala člověku tajemství cementu.“
Pokusil jsem se Dumčevovi odporovat, ale on mne ostře přerušiclass="underline"
„Člověk byl v dávné minulosti velmi všímavý. Egypťan viděl, že včela zednářka staví své hnízdo na skále z cementu, a stavitelé pyramid začali cementu používat. Napodobili včelu zednářku. Cement zpevnil pyramidy na věky! Až do naší doby!“
„Z některých pyramid zbyla už jen hromada rozvalin,“ namítl jsem.
Při tom jsem si náhodou vzpomněl na album o starém Egyptě, kde byl pod jedním obrázkem tento nápis: „Nesuď o mně nízko ve srovnání s kamennými pyramidami, protože mne stavěli tak, že hluboko do bažin nořili tyče, pak je vytahovali a sbírali jíl, který se na ně nalepil. Z tohoto jílu dělali moje cihly.“
Tento nápis, který dal zhotovit na pyramidě jakýsi faraón, jsem Dumčevovi nahlas ocitoval.
„Vím, vím!“ řekl Dumčev. „Je to Asichidova pyramida a už se dávno rozsypala. Chvástavost nepomohla, ale výkopy přece jen ukázaly, že na zpevnění cihel používali stavitelé vápenatý roztok, který cihly vázal — byl to cement včely zednářky. Naučili se to od ní. A tento cement se zachoval dodnes.“
„Sergeji Sergejeviči, stavba pyramid ve starém Egyptě je historická záležitost. Od té doby byly už vynalezeny nové zpevňující hmoty, portlandský cement a hydraulický cement. Cement umožnil vyrobit nový stavební materiál, beton. Teď se staví také ze železobetonu. A nebyla to včela, která pomohla lidem vynalézt železobeton. Dnes ze železobetonu staví budovy, mosty a brzy bude z něho postaven také Palác sovětů. Bude to velkolepá stavba!“
Dumčev pozorně poslouchal a tichounce si opakovaclass="underline" „železobeton, beton… hydra… nerozumím, tomu já nerozumím!“
„Věřte mi, Sergeji Sergejeviči,“ řekl jsem tiše, „člověk se nemá čemu učit ani od téhle včely, ani od jiného hmyzu. Jsou to všecko jenom živé stroje.“
„Cože? Jak jste to řekl?“
„Všechen hmyz jsou jenom živé stroje. Nižší organismy!“ Dumčevova tvář se bolestně stáhla. Tu jsem pochopil, že jsem Dumčeva těžce urazil.
KAPITOLA 35. PŘED ČTYŘMI AŽ PĚTI TISÍCI LETY
Vor pro přepravu na druhý břeh Velikého potoka byl hotov. Udělali jsme si také dlouhé tyče, abychom se mohli odstrkovat. Na druhém břehu ukáži Dumčevovi místo, kde jsem upustil pilulku. Odtamtud půjdeme potom po stopách chrobáků. Dostihneme-li je, vezmeme jim pilulku, která vrací normální vzrůst. A pak… pak se oba vrátíme k lidem. Dumčev čekal na tuto chvíli dlouhá desítiletí.
A tu jsem zde na břehu, těsně před tím, než jsme vypluli, zachytil jedno slovo, slovo „čas“.
A pak jsem slyšel tuto samomluvu: „Vrátit se, kdybych se tak jen mohl vrátit! Ztratil jsem čas, navždycky jsem jej ztratil. Čekal jsem, volal člověka. A člověk za mnou přišel. A tu jsem si uvědomil — jaké trpké poznání! Ztratil jsem smysl pro čas. Jak budu umět žít zas mezi lidmi?“
Bylo na něm vidět, jak je zaražen a zmaten. Trpěl. Bylo mi ho líto.
Ale jak jen mu pomoci? Dumčev se octl v této podivné říši před mnoha a mnoha lety. Pod neustálým náporem všemožných nebezpečenství a nenadálých zvratů nestačil zaznamenávat sled dnů a nocí a ztratil přehled o střídání dnů, nocí a týdnů.
Slyšel jsem, jak Dumčev ve chvíli, kdy se slunce ukrylo za mraky a mezi travami se setmělo, řekclass="underline" „Tak, a zase nastává noc.“ A když slunce opět vyšlo z mraků a vyjasnilo se, zvolaclass="underline" „Už svítá! Některé noci v této zemi bývají dlouhé a některé zase krátké…“
Poslouchám jej a vzpomínám na záhadná slova v jeho dopisu: „ztratil jsem čas… před čtyřmi nebo pěti tisíci lety…“ a hádanka se mi začíná pomalu vyjasňovat.
I teď začal Dumčev hovořit o jakémsi nekonečném trvání motýlího života. A mně napadá, že některé druhy hmyzu žijí pouze jeden jediný den. Jak strašlivě vzdálena je našim představám délka života u zdejších obyvatel. Cikáda žije sedmnáct let v zemi jako larva, aby pak prožila pod slunečními paprsky jeden nebo dva měsíce. Přemýšlím o tom a snažím se Dumčeva pochopit. Poslouchám — zase mluví sám se sebou a pokyvuje při tom smutně hlavou: „Tvůj kalendář bude asi špatný! Vždyť tam u lidí se čas počítá možná úplně jinak!“
Budu musit Dumčevovi nějak pomoci. Budu mu musit nějak vrátit dřívější povědomí času, řekl jsem si. „Čas…“ začal jsem.
Ale nejenom význam slova „čas“, ale i pouhý zvuk tohoto slova zřejmě působily Dumčevovi utrpení. Tvář se mu bolestně stáhla. Proto jsem raději přestal. Odešel stranou a já jsem s lítostí přemýšlel
O vnitřní trýzni, kterou tento člověk asi prožívá. Chápe, že se v jeho duševním světě rozšklebila jakási propast — chápe to, trpí tím, ale neví, jak by si pomohl.
A co když se naše výprava za pilulkou nezdaří, pomyslil jsem si. Pak zůstanu zde, v Zemi obřích trav, navždy a osud Dumčevův se stane i mým údělem. Prožiji tu dvě nebo tři léta a bude se mi zdát, že tu žiji tisíce let. Jak to udělat, abych neztratil míru času? Počítat podle hvězd? Podle slunečních hodin? Podle vlastního stínu? Anebo možná takhle: Kilometr zůstane vždycky kilometrem. Uděláš tisíc čtyři sta kroků — ušels kilometr. Trvá to dvacet minut. Oh, vždyť já jsem úplně zapomněl! Tak to bylo mezi lidmi… Ale tady?… Vždyť já jsem se stokrát až dvěstěkrát zmenšil! Jak to mám teď počítat? Ujdu-li tady tisíc čtyři sta kroků, svých maličkých krůčků, budu na to také potřebovat dvacet minut?
Začal jsem o tom přemýšlet, ale k ničemu jsem nedošel. Musel jsem se sám sobě smát: přece ze sebe neudělám věčně jdoucí pendlovky! Pořád chodit a chodit, bez zastavení a bez oddechu chodit a odměřovat čas!
To ne! Jestli se naše výprava nesetká s úspěchem, však si už nějaké správné počítání času vymyslím.
Poslední slova „počítání času“ jsem skoro vykřikl. Dumčev to zaslechl. Obrátil se ke mně a prohodil, zatím co stloukal svérázným kladivem desky voru co nejtěsněji k sobě:
„Počítání času? Mám svůj způsob. Počítám čas podle počtu tepů, podle množství výdechů.“
Co je to za nesmysl, pomyslil jsem si, ale nahlas jsem řekl jen tolik, že je to prakticky nemožné.
„Pro vás ano,“ odpověděl, „ale pro mne to možné je!“
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl Dumčevovi svůj názor. Počet úderů tepu a počet jednotlivých výdechů za minutu je u zdravého normálního člověka přesně určen. V našem vzrůstu proběhla však katastrofální změna a ta jistě měla za následek také změnu srdeční činnosti, rychlosti tepu a dýchání.