„Sestrojil jsem sluneční hodiny,“ řekl Dumčev. „Rozdělil jsem kruh slunečních hodin na dvacet čtyři díly — dvacet čtyři hodiny, jak je zvykem u lidí. Zjistil jsem si počet tepů za jednu takovou sluneční hodinu — a začal jsem počítat.“
„A co když bylo zamračeno?“
„Počítal jsem čas podle tepu, zapisoval… a když se slunce zase ukázalo, sečetl jsem údaje. Počítání pokračovalo… byla to jednoduchá aritmetika… Ale pak…“
Dumčev se odmlčel.
Přemýšlel jsem. Do jakých astronomických čísel musí dojít takové zapisování času! A co když se zápis ztratí? To přece nastane strašný zmatek. Můj předpoklad se ihned potvrdil.
„Hodiny,“ pokračoval Dumčev, „fungovaly přesně. Byl to stejný způsob měření času jako u lidí. Stala se však veliká nehoda. Sluneční hodiny převrhla ještěrka. Postavil jsem je znovu. A tu přišla pohroma. Zápis se ztratil. Chápete. Zápis hodin byl pryč… Víte vy, že tu máme své vlastní živelní katastrofy? Zátopy, burácející vichřice, písečné bouře. Vichřice tu vyhazují balvany vysoko k nebi a pak je zase s obrovskou prudkostí vrhají zpátky na zem. Proto jsem nemohl časový zápis zachránit. Začínal jsem počítat stále znovu a zápisy byly vždycky znovu zničeny.“
Dumčev se na chvíli odmlčel a pak promluvil poněkud živěji: „Jenom dvakrát v životě jsem ztratil rozvahu. Jednou tady, když byl zničen můj první zápis času. A po druhé ještě před tím, než jsem se octl v Zemi obřích trav — lépe řečeno těsně před tím, než jsem se sem dostal…“
Pozorně jsem poslouchal.
A teprve teď se mi vyjasnilo, teprve teď jsem dokonale porozuměl tomu, co jsem doposud jenom přibližně tušil, když jsem tenkrát v Čensku stál v jeho laboratoři.
Nyní jsem už věděl, jak se stalo, že Dumčev zmizel v den své svatby. Bylo to asi tak: Dumčev se už připravoval k odchodu z laboratoře. Usrkl doušek čaje. V ruce držel čajovou lžičku. Chtěl si lžičkou nabrat cukru z cukřenky, ale místo do cukřenky sáhl náhodou do prášku pro zmenšení vzrůstu a prášek spolkl. Začal se ihned rychle zmenšovat. V nepředvídané situaci ztratil hlavu. „Rychle pilulky! Jenom v nich je záchrana!“ vzpamatoval se, ale bylo už pozdě. Byl stále menší a menší. Vrhl se k pilulkám, které vracejí velikost. Jak po nich tápal a hmatal, převrhl všechno, co bylo na stole. Zatočila se mu hlava. Bylo to marné. Pilulky neviděl.
Vida, jak to může dopadnout, když ztratíme hlavu!
Když se vymotal ze svých šatů a vyškrábal se na římsu otevřeného okna, chtěl vykřiknout, aby přivolal pomoc, ale zbytečně se namáhal. Zmenšoval se tak rychle, že ho už nebylo slyšet. Pták, který letěl kolem, byl to ťuhýk, zahlédl na římse něco živého, chytil to do zobáku a odnesl. Ťuhýk, jak víme, nosí svým mláďatům do hnízda housenky. Tento pták uchvacuje a nese svou kořist tak opatrně, že jí nezpůsobí nejmenší poranění. Dumčev letěl tedy v ťuhýkově zobáku nizoučko nad městem, snad dokonce přímo nad vchodem do domu své nevěsty!
V tom okamžiku, kdy ťuhýk usedl na keř a rozevřené zobáky mláďat se natáhly po potravě, vyklouzl Dumčev z otevřeného ťuhýkova zobce, schoval se a za nějakou chvíli sešplhal na zem.
Tak začal Dumčevův život v Zemi obřích trav.
Potok zurčel a bublal a přehlušoval chvílemi Dumčevův hlas.
A mně proběhlo hlavou: Tam někde na protějším břehu leží druhá spásonosná pilulka. Určitě ji najdeme! Oba se vrátíme zpátky k lidem.
KAPITOLA 36. POTÁPĚČSKÝ ZVON
Plavili jsme se přes Veliký potok. Už bylo zřetelně vidět protější břeh s hustými křovisky a tmavým lesem. Za lesem se tyčila řada kopců. Tam, tam někde se kutálí koule. Jen aby se nám ji podařilo dohnat, přemoci chrobáky a vzít jim pilulku, která vrací lidskou velikost!
Dumčev řídil zkušenou rukou vor ku břehu. Náhle jsem uslyšel ostrý zvuk, jako kdyby někdo udeřil veslem po vodě. Otočil jsem se a ztrnul jsem jak u vidění. Co je to za podivného, obrovského vodního tvora? Pohybuje zadním párem noh jako vesly.
„Odpichujte rychleji,“ křičel Dumčev, „pronásleduje nás znakoplavka.“ Skoro v témže okamžiku nás zalil proud vody. Vor zakolísal a zatočil se. Dumčev přeběhl na druhý konec. Bylo hrozně těžké vrátit voru rovnováhu.
Voda zalévala vor víc a víc, už se dokonce naklonil a jeden jeho okraj se potopil. Konečně Dumčev vor zase vyrovnal.
Byla to nebezpečná chvíle. Dumčev však klidně hovořil, nepřestávaje odrážet vor dlouhou tyčí:
„Dobře si jí všimněte! Znakoplavka je předobrazem loďky s vesly. Zadní nohy se podobají veslům, kterých používá člověk. Veslové nohy znakoplavky se pohybují a otáčejí jako vesla ve vidlicích člunu a jsou na konci porostlé štětinkami.“
Vor se vyrovnal a já jsem litoval, že jsem si toho tvora nemohl lépe prohlédnout. Pluli jsme teď klidně. Druhý břeh byl už velice blízko.
Dumčev pokračovaclass="underline"
„Kdo ví, zda pračlověk neodpozoroval pohyb ve vodě právě od znakoplavky? Díval se na ni, pozoroval — a naučil se dělat vesla s vidlicemi.“
Dumčev nedomluvil. Náraz! Vor se náhle postavil do svislé polohy, zvedl se a potom se překotil. Octli jsme se oba ve vodě. Dumčev plaval ke břehu. Vlny nás zalévaly a odnášely stranou.
„Znakoplavka je tu! Ke břehu nedoplaveme! Potopte se!“ Dumčev zmizel pod vodou. A já? Já jsem ještě plaval a zápasil s vlnami, až jsem se potopil za Dumčevem.
Je to snad nějaké vidění? Pod vodou se mi zjevil pohádkový křišťálový palác.
V paláci seděl klidně na kmeni jakéhosi stromu Dumčev a posunky mne zval k sobě.
Ne, není to žádný přelud. I já jsem se už octl pod tím průzračným, jakoby křišťálovým zvonem.
„Tady můžete dýchat klidně jako na zemi,“ uslyšel jsem vyrovnaný Dumčevův hlas, když jsem se usadil na kmeni vedle něho.
Nechápavě jsem se na něho podívaclass="underline"
„Kde to jsme?“
„Pod vodou samozřejmě,“ odpověděl. „Ale jak to, že…“
„Dávejte pozor. Hned vedle nás se staví zrovna takový zvon. Stavitelem je vodní pavouk vodouch.“
„Kde, kde?“
Viděl jsem jenom kmeny neznámých stromů; táhly se ze dna potoka, vplétaly se jeden do druhého, kolébaly se v bystře tekoucí vodě a zvedaly se do výše. Dlouhé ploché stvoly se rozprostíraly po proudu, jako by pluly kamsi daleko do neznáma. Pro bujné rostlinstvo Země obřích trav nebylo zřejmě na suchu dosti místa; vrhlo se tedy útokem do vody.
Skrze hustou spleť stromů jsem viděl, jak neznámý mistr, kterého Dumčev nazval vodouchem, připevňuje jakési motouzky od větvičky k větvičce, od kmene ke kmeni.
Tyto nitě tvořily kupoli budoucího vodního zvonu. Potom vyplaval vodouch na hladinu a vystrčil z vody bříško. Když se pak znova potopil a plaval k pavučině, tu se jeho bříško třpytilo jako rtuť. Na chloupcích se mu zřejmě zachytily vzduchové bublinky. Vodouch se pak začal dotýkat pavučinových nitek; vzduchové bublinky na ně přecházely a zachycovaly se na nich. Pavouk zkrátka a dobře navlékal bublinky na nitě pavučiny.
Neúnavně a bez přestávek buď tkal, nebo plaval nahoru pro vzduchové bublinky. Dělal svou práci jako dobře seřízený stroj.
Každá bublinka vzduchu, jak víme z fysiky, vytlačuje objem vody, který se rovná jejímu vlastnímu objemu.
Jak v pavučinové síťce přibývalo vzduchu, zbavovala se postupně vody a nakonec se z ní stal svérázný potápěčský zvon.