Na to všechno jsem si vzpomněl, když mne mravenci táhli pryč.
První mravenec mne na příklad srazil se stvolu na zem, ale já jsem se ihned zachytil nějakého součku a natáhl jsem nohu. Druhý mravenec mne za ni okamžitě chytil, uchopil mne a táhl vzhůru. Tím mne uchránil od náhlého pádu na zem.
Tak jsem neustále využíval nesmyslnosti jejich „vzájemné pomoci“ a vskutku jsem jim „dopomohl“ k tomu, že mne spustili na zem velice pečlivě a opatrně.
Teprve teď jsem zpozoroval, že ke křoviskům, na kterých se „pasou“ stáda mšic, vede vyšlapaná mravenčí stezka. Zřejmě se táhla od mraveniště. Cesta byla plná mravenců, kteří pospíchali k mšicím.
Mravenci mne tedy teď vlekli po dobře upravené silnici. Zde se k nim přidalo ještě několik mravenců.
Musím získat čas, řekl jsem si. Dumčev se vrátí a vysvobodí mne, anebo si něco vymyslím sám.
Čím více mravenců mne pomáhalo vléci, tím snadněji jsem jim v tom mohl bránit. Chvílemi jsem uskakoval dopředu, chvílemi zas nazpátek a občas jsem se položil na něčí záda.
Ale při tom jsem věděl, že mne přece jen táhnou do mraveniště. Jakmile se tam octnu, budu vydán na pospas strašnému mučení.
V mysli mi vyvstal obrázek z jedné staré učebnice přírodopisu: „Stěhovaví afričtí mravenci útočí na rohatou zmiji“ znělo vysvětlení pod obrázkem, na němž nepřehledné spousty a spousty mravenců za živa požíraly zmiji, svíjející se v křečích.
Ó, tohle dobře nedopadne! Bolela mne už záda a ruce jsem měl celé rozdrásané.
Ale co je to tamhle vpředu? Kopec? Ne, to je mraveniště. Vlekou mne k němu sice pomalu, ale přece jen jistě. Zmocnilo se mne zoufalství.
Tu jsem se však podíval na své pochopy a nemohl jsem jinak, než se dát do smíchu. Vždyť tohle všecko, co se se mnou děje, je především směšné.
Mám před sebou vlastně docela jednoduchý úkoclass="underline" nepomáhat mravencům, kteří mne táhnou do mraveniště, a pomáhat těm, kteří jim v tom překážejí.
A hned začala zábava. Pomáhal jsem hned těm, hned zas oněm. Tak jsem se ocital střídavě na obou okrajích silnice. A pak zas uprostřed.
Brzy jsem však cítil, že se v té hře ponenáhlu vyčerpávám z posledních sil. A kopec mraveniště se stále blížil.
KAPITOLA 42. LOMECHUSA MNE ZACHRÁNÍ
Náhle jsem uslyšel křik:
„Držte se! Ničemu se nedivte!..“
To volal doktor Dumčev. Zřejmě se už vrátil, a když mne nenašel na starém místě, pospíchal mi na pomoc.
„Sergeji Sergejeviči, co mám dělat?“
„Šetřte síly!“
„Mraveniště!.. Táhnou mne k mraveništi!“
„Rozumím! Vidím!“ křičel Dumčev. „Mraveniště je blízko! Nic si z toho nedělejte! Povolte mravencům!
„Ale tam mne čeká smrt!“
V té chvíli mne mravenci zrovna strčili na druhou stranu, takže jsem nerozuměl, co Dumčev odpověděl.
„Sergeji Sergejeviči! Podívejte se, podívejte, jak jeden druhému překáží!“
„Ano, ano! To dělají vždycky! Ale mraveništi neujdete.“
„Co mám tedy dělat?“
„Lomechusa vás zachrání.“
„Kdo?“
„Lo — me — chu — sa!“ dolétlo ke mně. „Nerozumím! Co to je?“
Marná otázka, Dumčev se už neozval. Schoval se někam. Potom se znovu objevil opodál silnice. Hnal před sebou dlouhou holí jakéhosi rezavého tvora s protáhlou hlavou a s dlouhými tykadly zduřelými jako kyje.
Divný brouček! Náhle zahnal Dumčev broučka s okraje přímo na cestu.
„To je ta lomechusa?“ křikl jsem.
„Ne, lomechusa teprve přijde. Tohle je kyjorožec. Lomechusa tu bude za chvíli.“
Strčil brouka rovnou do mravenčího houfu. Brouček se převalil na záda skoro přímo přede mnou. Mravenci se naň okamžitě sesypali. Dumčev volal zpovzdálí:
„Hleďte se dostat co nejblíže k broučkovi!“
„Proč?“
„Hned uvidíte!“
Brouček nastavil mravencům bříško, poplácával je tykadly a ti pro něho vyvrhovali potravu. Dělo se přibližně totéž, co jsem viděl před chvílí, když sytý mravenec krmil hladového. Mravenci se tísnili kolem broučka v celých zástupech. Ve vzduchu se šířila vůně éteru.
Poslechl jsem Dumčeva a prodral jsem se k broučkovi. Jak se mravenci tlačili k broučkovi a pochutnávali si na aromatické tekutině, kterou vyměšoval, postříkali mne celého pěnou a slinami.
A to mne zachránilo. Sveřepý nápor mravenců znatelně ochaboval. Ještě do mne sice strkali, ale už ne tak prudce a zuřivě.
Ale co až ostrý pach mravenčí kyseliny vyčichne?
„Dumčeve!“ zvolal jsem. „Co bude dál?“
„Lomechusa vás zachrání!“
„Nerozumím!“
Ale stařec se už neozval.
Tu přede mnou vyvstala obrovská hora. Čněla až do nebes a zachvívala se miliony pohybů.
„Mraveniště!“ zašeptal jsem. Uvědomil jsem si, že můj konec je neodvratný. Odkudsi z daleka zalétlo ke mně opět to divné slovo:
„Lomechusa! Lomechusa!“
Marně jsem se ohlížel. Dumčeva nebylo nikde vidět. Zdálo se mi však, že volání vychází už odtamtud, z hlubin černé hory.
Naposled jsem se ohlédl a podíval jsem se na slunce. Vpředu se šklebila černočerná tma. Mravenci mne vstrčili do mraveniště.
KAPITOLA 43. NEZVANÍ HOSTÉ
V mraveništi se na mne okamžitě vrhly celé zástupy mravenců. Všichni do mne strkali, ohmatávali mne, nezpůsobili mi však žádné zranění a utíkali zase pryč.
Až tady v mraveništi jsem mohl ocenit Dumčevovu pomoc. Pach mravenčí tekutiny, kterou jsem byl postříkán od hlavy až k patě, mravence oklamal. Jejich instinkt byl zmaten. Pach jim zatajil přítomnost cizince v mraveništi.
Tím se také vysvětluje, proč se v mraveništi různí přivandrovalci mohou přiživovat z bohatých zásob, které mravenci nashromáždili pro výživu potomstva. A těch podařených hostí je velmi mnoho a jsou nejrůznějších druhů.
V mraveništích bydlí hosté, které by tu nikdo nehledal! Pavouci, stonožky, bezkřídlé mouchy a krátkokřídlí motýli — tisíce a tisíce cizinců. Někteří jsou „neutrální“, nepřinášejí mravencům ani škodu, ani užitek. Jiní zase nikdy nenapadají zdravé mravence a čistí mraveniště od mravenčích mrtvol a uhynulých larev, protože se těmi mrtvolami živí. Takovou užitečnou práci konají broučci z čeledi mršníků. Ale v mraveništích bývají také hosté, kteří mravencům způsobují pohromy.
Teď, když jsem se tak z čista jasna octl v mraveništi, jsem ovšem o těchto názorných ilustracích k Darwinovu učení přemýšlet nemohl. Na to vše jsem si vzpomněl teprve mnohem později.
Byl bych snad mohl mravence oklamat ještě na mravenčí silnici, když mne postříkali svou mravenčí voňavkou, byl bych se snad mohl vyprostit z jejich obklíčení a utéci. Ale neudělal jsem to. Po celé délce silnice i ve značné vzdálenosti po obou jejich stranách přecházeli neustále sem a tam mravenci a vůně tekutiny by byla možná vyčichla dříve, než bych se byl dostal do bezpečí, a mravenci by mne byli znovu odtáhli do mraveniště.