„Vysvětlete to lidem! Až se zaskví ty barvy před očima lidí, budou jim pomáhat v práci a v životě, budou je povzbuzovat a utěšovat a obveselovat, tak jako píseň a jako hudba… Vejděte! Vstupte do mého domu a pocítíte to jistě sám.“
Nespěchal jsem, nemohl jsem se s těmi nádhernými barvami rozloučit.
Cítil jsem, cítil jsem celou svou duší, že v jeho rychlé horečné řeči je přece jen skryta nějaká pravda, nějaký skutečný objev. Ale jaký? A v čem záleží? Nemohl jsem tomu ještě porozumět.
Řekl jsem proto tiše a prostě:
„Sergeji Sergejeviči! Naposledy vás prosím, vraťte se k lidem!“
KAPITOLA 50. „BOUŘE MLHOU NEBE KRYJE“
Sergeji Sergejeviči, já zůstanu zde! Pilulka, která vrací lidský vzrůst, je ve vašich rukou. Vraťte, vraťte se k lidem!“
Hleděl na mne hodnou chvíli, jako by mou přítomnost v této zemi zpozoroval teprve teď, a ostře se otázaclass="underline"
„Poslyšte, jak vy se vlastně jmenujete?“
Řekl jsem mu své jméno a pokračoval jsem:
„Prosím vás, Sergeji Sergejeviči, vraťte se. Možná, že právě stojíte na prahu nějakého velikého objevu.“
„Toužím já vůbec vrátit se k lidem?“ řekl Dumčev pro sebe. Při tom zavřel oči a začal zpívat: „Bouře mlhou nebe kryje…
Ale píseň se mu nedařila. Pletl se. Začínal horlivě stále znovu, ale vždycky se zase zmýliclass="underline" „Bouře mlhou… bouře… nebe kryje…“
„Vidíte,“ řekl Dumčev smutně, „zapomněl jsem i svou milou píseň.“
Teď jsem začal zpívat já. Dumčev se ke mně připojil, ale hned se spletl a smutně se odmlčel.
Dobře jsem rozuměl jeho zármutku. Vždyť byl hudebník!
Připomněl jsem mu, abych ho odvedl od trudných myšlenek:
„Vy jste přece sliboval ve svých dopisech, že se vrátíte a obohatíte lidstvo novými objevy.“
„Ano, slíbil jsem to,“ řekl pevně, „a svůj slib také splním. Obohatím lidstvo novými objevy. Ano, vrátím se. Vstoupím do svého domu. Vezmu s police svazek Puškinových veršů ›Mé duše největší tužba…“
„Sergeji Sergejeviči!“ zvolal jsem. „Hned při našem setkání jsem vám chtěl povědět, jak se u nás teď všecko změnilo… lidé, celá naše země, kam se teď vrátíte… Chtěl jsem vám všechno vyprávět, pořád jsem se k tomu chystal — a zase jsem to odkládal — až teprve teď
Dumčev mne přerušiclass="underline"
„Zeptám se vás na to později, teď ne… Teď bych to ještě nepochopil… víte, tady je hrozně těžké všechny ty věci pochopit. Mám se tedy vrátit?“
Dumčev se zamyslil. Spatřil jsem v jeho očích výraz teplé něhy a pochopil jsem, že se rozhodl vrátit se domů k lidem. A řekl jsem mu tiše:
„Mezi lidmi vás po celá léta očekává věrná duše. Naděžda Alexandrovna Bulajová. Celá ta dlouhá léta na vás čeká…“
„Co, co jste to říkal? Že čeká celá léta? Léta?…“
„Ano! Celá ta léta!“
„Jak to? Vždyť uplynula tisíciletí, a ne léta!“
„Jenom desítky let,“ neudržel jsem se. „Jenom desítky let?“ otázal se vzrušeně.
„Až budete mezi lidmi, vrátí se vám zase brzy smysl pro správná měřítka času a prostoru.“
„Měřítka…“ opakoval smutně. „Ach, ta měřítka! Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl, že když Gulliver, který strávil dlouhý čas v zemi Liliputánů, se vrátil opět do Londýna, nemohl přivyknout lidem a najít lidská měřítka. Bál se, aby nerozšlapal kočáry s koňmi a kočí po něm švihali bičem… Ne, přece raději zůstanu zde. Mohu tu ještě prožít celé miliardy dechů. Slyšíte? Miliardy dechů! Objevím ještě mnoho nového. Budu vám o tom psát a vy budete lidem předávat mé objevy. Ne, vraťte se vy! A mne… mne tady někde očekává brouk hrobařík. Ten mne zakopá a pohřbí. Ale dost už o tom, sbohem!“
Dumčev mi podával ruku. Na otevřené dlani ležela pilulka, která navrací lidskou velikost.
Ale já jsem pilulku nevzal. Odvrátil jsem se a řekl jsem:
„Nikdy!“
KAPITOLA 51. LIDÉ JDOU!
Nikdy,“ řekl jsem.
Ale moje slovo úplně zaniklo v náhlém hřmotu a dunění. Země se otřásala.
Trávy a stromy se silně zakolébaly a ohnuly až k zemi. Ozývalo se hřmění a hluk, jako by se blížil stále sílící rachot hromu. „Lidé jdou! Lidé!“ vykřikl Dumčev.
„Asi mne hledají! Přivedlo je sem moje náhlé zmizení z městečka,“ postačil jsem ještě říci.
Všechno kolem dokola se komíhalo a otřásalo. Plot, před kterým jsme stáli, se náhle svalil.
Doktor Dumčev mi podával pilulku:
„Hned si ji vezměte, jinak vás rozdupají.“
Za plotem se objevily kotouče dýmu. Dumčev se snažil otevřít bronzová vrata a já jsem mu při tom pomáhal. Konečně se vrata pootevřela. Uprostřed dvora ležel ohromný bílý válec. Konec válce hořel a kouřilo se z něho.
„Cigareta! Hořící cigareta! Rychle pryč!“
„Ne, já odtud nepůjdu! Nikdy odtud neodejdu!“ vykřikl Dumčev.
„Můj dům je vystavěn vysoko nad travami a je ukryt v dutině stromu. Rychle spolkněte pilulku!“
Ale plot byl už zachvácen plameny, jeho pestrobarevná nádhera se kroutila, praskala a bortila v ohni.
Všechno kolem dokola bylo zahaleno kouřem, plameny vysoko šlehaly.
Chytil jsem Dumčeva za paži: „Rychle! Rychle pryč!“ Bránil se:
„Ne, ne! Já oheň ihned uhasím.“
Odvlekl jsem ho však. Nepustil jsem jeho ruku ani na okamžik a běžel jsem s ním dál a dál od požáru.
Prodírali jsme se lesními houštinami. Oheň nám byl v patách. V trávě praskaly plameny. Potom se náhle mezi stromy zableskla voda a my jsme se octli u Velikého potoka. Zůstali jsme stát. Oheň řádil vedle v lese.
„Teď se nazpátek nedostaneme!“ řekl Dumčev tiše. „Sergeji Sergejeviči, kde máte schován váš vor? Musíme se přepravit na druhý břeh.“
Souhlasil se mnou, ale pak se zamyslil a řekclass="underline" „Ještě se sem vrátím a vystavím si jiný dům.“
Šli jsme po břehu podél potoka. Za ohybem jsme u samého břehu spatřili vor. Byli jsme zachráněni.
Ale tu se rozletěl na všecky strany celý sloup jisker. Strom, ke kterému byl přivázán vor, náhle vzplál. Hořel jako svíčka. To je konec! Ještě okamžik a budeme obklíčeni ohněm se všech stran. Na druhý břeh se už nedostaneme.
A tu náhle neočekávaně vyrostla před námi jakási obrovská podivná skála, tyčící se vysoko do nebe, a přitiskla hořící strom k zemi. Strom se skácel, zakouřilo se z něho a zhasl.
„Lidská bota,“ řekl Dumčev.
Skála, která se tvarem skutečně podobala vysoké botě, se zvedla a snesla se na jiném místě: člověk udělal krok.
Na Veliký potok padl stín. Skála se snesla na druhém břehu. To člověk překročil potok.
Vrhli jsme se k voru, ale ten byl už ohořelý a kromě toho byl silně zamáčknut do země, že jsme jej nemohli zvednout.
Vedle voru ležel jakýsi obrovský zelený most. Co je to? Kde se tu najednou vzal most? Možná, že to byla docela obyčejná větévka, kterou držel v ruce ten člověk, jehož noha vtlačila náš vor do země a uhasila hořící strom. Náhodou větévku odhodil a ona spadla zrovna napříč potoka.
Požár kolem dokola neustával.
Utíkali jsme po větvičce, po tomto dlouhém úzkém mostě. Za námi a vedle nás utíkali přes most nejrůznější živočichové. Byli tu mravenci, broučci, pavouci. Ohromná tarantule se chytala prutu svými sametovými tlapkami.