Ale do vody padala celá mračna popáleného hmyzu, motýli, komáři, vážky. Kalné vody potoka je unášely pryč. Ve vodě se kolébavě zrcadlily plameny.
KAPITOLA 52. FRAŠKA S PŘEVLÉKÁNÍM
Dostali jsme se po mostě jenom k maličkému ostrůvku, který vystupoval z vody. Konec mostu ležel ve vodě. Běda, na druhý břeh se nedostaneme! Na štěstí se požár na ostrůvek nepřenesl.
Ani hluk a rachot nedoléhal na ten pustý písečný ostrůvek. Bylo vidět, jak na břehu ještě tu a tam vyšlehl plamen, ale požár už vcelku dohasínal. Země obřích trav je teď vypálená, pustá a mrtvá. Dumčev byl zamračen. Jak smutně hleděl v tu stranu, odkud jsme uprchli!
„Viděl jsem spoustu povodní a zátop, bouří a různých nepohod. Nad Zemí obřích trav se přehnalo množství vichřic a jiných živelních pohrom. Všechno jsem vydržel. Požár tu však nebyl ještě nikdy.“
Poslouchal jsem Dumčeva a díval jsem se při tom na motýla s ohromnými ohořelými křídly, jak sebou bezmocně tluče o břeh. Voda ho však unášela stále dál a dále od ostrova.
Avšak v potoku u břehů vypálené Země obřích trav se život nezastavil ani na chvíli. Teď se právě ve vodě ukázala jakási obluda s velikými nožkami a obrovskou hlavou. Od šíje netvora se oddělila jakási maska, odklopila se jako na kloubech a ostrými drápy uchvátila hmyz, který právě plul vedle. Pak se maska zase vrátila na původní místo a kořisti se zmocnila netvorova ústa. A najednou… ano, zde se vždycky a všechno děje „najednou“… najednou začal ten tvor plavat.
Pohyboval se velmi lehce, volnými měkkými tempy. Nožkama vůbec ne vesloval, a přece se pohyboval rychle. Nabíral do sebe vodu a zase ji vypouštěl. Jeho pohyb byl plavný, bystrý a lehký.
„Co je to za zvíře?“ zeptal jsem se Dumčeva.
„Raketový motor!“
„Cože?“ zeptal jsem se znovu a pomyslil jsem si, že Dumčev už je tak zmaten, že mi přestává rozumět.
„Lidé mu říkají larva vážky. Já v něm vidím tajemství raketového motoru.“ A Dumčev se zahleděl do dálky. „Tam v ohni zhynuly mé živé létající modely, shořela i krasavice žlutá hrabalka, pokusný tří ocasy červ a hudebníci cvrčkové. A také včela s cizí hlavou… Jistě si, dřív než uhořela, urvala hlavu nožkami.“
Co jsem na to mohl Dumčevovi odpovědět? Nic.
Díval jsem se dál, už téměř bez zájmu, na zvíře s odklápěcí maskou. Teď připlavalo k hromádce země. Na okamžik nehybně ztrnulo. Ale co to zase je? Fraška s převlékáním? Na zádech netvora praskla kůže. Utvořila se puklina a kůže se začala rozlézat. Z pukliny vylezl docela jiný tvor s ohromnýma očima, dlouhým trupem a pomačkanými křídly. Díval jsem se, co z toho bude dál.
Večerní slunce ještě hřálo, dokonce trochu připalovalo. Křídla nového živočicha se ponenáhlu narovnávala.
Ještě chvíli — a tvor se vznese lehce a elegantně do vzduchu. Vážka! Tak to tedy byla vážka!
Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly mrtvou, vypálenou Zemi obřích trav.
A tyto růžové paprsky zapadajícího slunce vlily život do mladých chvějících se křidélek vážky a obrážely se v nich smaragdovou zelení. Vážce, která se zrodila přímo před mýma očima, zpevní se zakrátko křídla a ona vzlétne vysoko k nebi.
KAPITOLA 53. NOC NA PUSTÉM OSTROVĚ
Soumrak trval dlouho. Požár mezitím zcela ustal. Dumčev se nehybně díval a díval tam, kde ještě před malou chvílí řádily plameny. Najednou se ke mně prudce otočiclass="underline"
„Tak, to je tedy vše!“ a položil mi pilulku na dlaň. „Vraťte se!“
A celá jeho postava vyjadřovala takový důraz a nepřístupnou hrdost, že jsem se neodvážil odporovat. V rozpacích jsem pozvedl pilulku k ústům. Rychle jsem se však vzpamatoval; jak nečestné by to bylo!
Dumčev už teď přímo rozkazovaclass="underline"
„Rychle, rychle!“
Ale já jsem nespěchal.
„Nenašel bych v noci cestu do města. Odejdu zítra ráno.“
„Dobrá. Vezměte si můj plášť, země je vlhká.“
Vzal jsem si tedy jeho plášť a ulehl jsem na písek. Dumčev se uložil nedaleko ode mne.
Nemohl jsem dlouho usnout. Co budu dělat? Jak se zachovám? Začal jsem úporně přemýšlet. Tu mne náhle napadlo: sním pilulku, vrátí se mi má bývalá velikost a vezmu Dumčeva s sebou k lidem.
Vyskočil jsem a běžel k Dumčevovi. Spal. Sklonil jsem se nad ním, opatrně jsem ho probudil a pověděl jsem mu svůj plán.
„Co vás to napadlo!“ zvolal Dumčev.
Couvl jsem o krok nazpět.
„Co vás to jen napadá! To nedovolím! Gulliver přinesl s sebou k lidem v kapse Liliputána. Ale já… já nedovolím, abyste mě odtud unesl. Sedněte si vedle mne. Dejte mi na to ruku. Tak je to v pořádku! A klidně mne vyslechněte. Nechte mne tu navždy. Postavte někde nedaleko odtud reflektor, tak aby světlo padalo na bílou látku napjatou na rám. K tomu světlu budou přilétat moji listonoši. Teď jděte klidně spát a už mne nebuďte. A nezapomeňte: až se probudím, ať vás tu už nevidím.“
Dumčev umlkl a zase brzo usnul.
Zpod mraků vyšel úplněk a zdál se mi nekonečně vzdálený. Ještě nikdy v životě jsem neviděl měsíc tak daleko.
Dumčev ležel na písku s hlavou nazpět zvrácenou. Chtěl jsem mu říci ještě naposledy sbohem a zvolal jsem:
„Sergeji Sergejeviči!“
Neozval se, spal. Díval jsem se na něho. Zachvátila mne jakási horečka. Pomyšlení, že nechám toho starého člověka ve vypálené, mrtvé Zemi obřích trav, bylo mi nesnesitelné.
Nechat Dumčeva tady? Ne! Musí se vrátit k lidem. A to ještě dnes. Ano, zařídím to. Na místě a hned!
Radostná a teplá vlna zalila moji duši.
Přistoupil jsem znovu k spícímu Dumčevovi. Dýchal tiše a pravidelně. A tu… tu jsem vzal pilulku a opatrně jsem mu ji spustil do pootevřených úst.
A hned jsem se svého činu ulekl. Vždyť za okamžik vyroste Dumčev do své dřívější normální velikosti. A já tu zůstanu navždy.
Jak teď budu žít? Ráno v Moskvě. Do zelené poštovní schránky u mého bytu padají s tichým šelestem noviny. Už nikdy tyto noviny nerozevřu, už nikdy se nepotěším úspěchy své země.
Zazvoní telefon. Budou mne volat přátelé, ale telefon bude zvonit nadarmo.
A večer se v napjatém tichu zvedne opona. Cítím vždycky v té chvíli teplý dech diváků, lovím jejich pohledy, snažím se uhodnout, co se v nich děje. Prožiji to vůbec ještě někdy znovu?
Jak je to vlastně směšné! Skončit svůj život v zápolení s nějakými pavouky a mouchami!
Zachvátila mne lítost, lítost nad sebou samým.
Zabalil jsem se do pláště, stočil jsem se do klubíčka a přestal jsem přemýšlet.
Po velkém nervovém otřesu člověk často rychle usíná. Vysílení dovede dokonce přinutit ke spánku lidi, kteří trpí nespavostí. Stalo se to i mně. Zapomněl jsem na všecko kolem, tvrdě jsem usnul a spal jsem pravděpodobně dost dlouho.
KAPITOLA 54. NASTAL NOVÝ DEN
Vstávejte!“ uslyšel jsem Dumčevův hlas.
Jasné paprsky vycházejícího slunce se dotkly mé tváře a já, stále ještě se zavřenýma očima, jsem si ji zaclonil rukou. Slunce začínalo silně hřát. Kde je můj plášť? Kam sklouzl? Vyskočil jsem. Přede mnou stál Sergej Sergejevič.
„Dobré jitro!“ řekl klidně a vesele.