„Jitro?“ opakoval jsem a pohlédl jsem v rozpacích na Dumčeva. Slov jako „jitro“ nebo „večer“ nikdy neužíval. „To je divné,“ řekl jsem si a odpověděl jsem: „Dobré jitro!“
„Nestůjte přece ve vodě!“
Bosýma nohama jsem stál až po kotníky ve vodě. Co je to za potůček? Dal by se klidně překročit.
Co se to stalo? Kde je Veliký potok? A kde je ostrov, na kterém jsme našli útulek? Po ruce mi leze jakýsi mravenec. Křidélka vážek se jiskří na slunci. Kde to vlastně jsem?
Tu jsem si vzpomněl na včerejší večer; na odlesk požáru ve vodě, na písečný ostrov Velikého potoka, na měsíc vycházející z mraků. Měsíc ozářil Dumčeva, který spal, a já jsem mu pustil do pootevřených úst pilulku. Proč tedy stojí teď Dumčev přede mnou a je zrovna tak veliký jako já? To znamená, že ta pilulka neúčinkovala. Budeme tedy musit oba dva zůstat v Zemi obřích trav. Navždy! Pilulka tedy není k ničemu.
Dumčev se na mne pozorně zadíval.
„Slyšíte?“ ukázal rukou na modrající se les. „Někdo na nás volá: čiri — čiri — čiri — ri…“
Poslouchal jsem, díval jsem se, ale všechno kolem se mi zdálo tak zvláštní, že jsem nemohl nic pochopit.
Čiri — čiriri — či — ri — ri…
Konečně jsem si vzpomněl. To je přece pěnkava, ta takhle ohlašuje déšť. Pěnkava! Ptačí zpěv! Nejsem už v Zemi obřích trav! Tam bych pěnkavu nemohl slyšet! Tam stále jenom hlučel a šuměl nekonečný les, tam by mne ohlušoval vzteklý skřípot kobylky.
Anebo je to všechno jenom sen. Snad se mi o té Zemi obřích trav jen zdálo. Anebo se mi teď zdá o pěnkavě?
Či — ri, či — ri — ri, zpívá pěnkava.
Ale přede mnou stojí Sergej Sergejevič. Nespouštím s něho oči. A pořád přemýšlím: je přece zrovna tak velký jako já! A včera tomu bylo také tak. Bylo tomu tak i tehdy, když jsem ho spatřil ponejprv u strašného „města“, u vosího hnízda. Oba máme stejnou velikost. Naše jediná pilulka tedy neúčinkovala. A oba jsme zůstali navždy v Zemi obřích trav.
„Co se dá dělat, Sergeji Sergejeviči, musíme si přiznat, že vaše pilulky jsou připraveny špatně. Ten prášek, který zmenšuje — to je beze sporu veliký vynález. Ale pilulky — ty nejsou prostě k ničemu. A já jsem doufal, že…“
„Co jste doufal?“
„Ale nic, jen tak,“ řekl jsem, když jsem si věc trochu rozmyslil. „Ostatně je to snadno pochopitelné; pilulka ztratila prostě po tak dlouhé době svoji sílu.“
„Ano, desítky let! To už je pořádná doba!“ řekl Dumčev a posměšně se na mne podíval.
Zvláštní, proč Dumčev říká „desítky let“ a ne tisíciletí nebo desítky tisíc let, tak jako dříve?
Veliký potok už nehlučí. A ostrov také zmizel. Místo toho je tu jakési zanedbané pusté prostranství. A tamhle je okrouhlá zeď! To si asi vystavěla včela zednářka svoje cementové hnízdo. Ale ne, to jsou přece rozvaliny velkého bílého domu se zbytkem kamenné verandy. Kolem dokola je všechno rozryto, samé jámy, výmoly a díry. Tam asi schovávají hrabalky ochromené tarantule… Ne, to jsou zbytky lomu!
Posadil jsem se vedle Dumčeva na zelený pahrbek u potůčku. Potůček bublal, zurčel a přivolával dřímotu. Naslouchal jsem mile známému šelestění listí a vdechoval jsem příjemnou vůni čerstvě pokosené trávy.
Naplňoval mne klid, ticho a jakási světlá radost. Nebo jsem se snad vrátil do světa svého raného dětství a na mé nízké okénko zaťukal šeřík, nakoukl do mého pokojíku a budí mne? Ale ne, to není dětství!
Proč náhle zmizela jako dým ta věčná ostražitost, ta krutá bázeň a opatrnost na každý krok a pohyb, neustálý strach, co bude dál?
Jak je tu pěkně! Slunce žhne a připaluje. Ale proč je Dumčev nahý? A proč se na mne tak upřeně dívá?
„Sergeji Sergejeviči, kde to jsme?“
KAPITOLA 55. DOBŘE ZNÁMÝ OBLEK
Jsme…“ začal Dumčev a hned se zase odmlčel.
„Podívejte se! Tamhle! Tam za to křoví se podívejte! My jsme nazí a tam…“
„Tam jsou šaty!“
Na pařezu ležel šedivý kostkovaný oblek. Připadal mi nějak známý! A vida, je tam i vázanka, tmavošedá s červeným proužkem. Ten oblek jsem kdysi viděl na nějakém velmi důvěrně blízkém člověku. Kdo to jen byl? Boty mají skořicovou barvu. Rostou před mýma očima a podobají se skále, která nedávno rozdrtila náš vor u potoka.
„To je oblek obra,“ řekl jsem.
„Ano, oblek obra. Víte, v Zemi obřích trav vám udělám hedvábné kalhoty z nití bource morušového a vatovanou kazajku vám utká vakonoš trávový. Budeme mít také pláště! Ale počkejte! Co to jenom je? Možná, že se mi to jenom zdá… Chvílemi se mi zdá, že se mi vrátila má normální velikost, a pak zase ten pocit ztrácím. Nerozumím tomu… Měli jsme přece dvě pilulky!
„Žádné dvě, jenom jedna byla…“
Vtom Dumčev seskočil s kopečku.
„Ten hřmot! Co je to za hřmot?“ zakryl si uši dlaněmi.
„Kde? Kde?“
Ozvaly se podivné, přerývané zvuky. Připadaly mi známé, musil jsem je už někdy slyšet. Utíkám za nimi. Vidím přístřešek pokrytý drnem. Zvuky vycházejí odtamtud, zpod přístřešku, odněkud z podzemí. Sestupuji po kamenných schůdkách… Plošinka. Stůl. Dvě židle. Na stole svítilna „netopýr“. Zůstávám stát. Hlasité, trhavé zvuky je slyšet stále blíž a blíže. Čekám…
A tu se z hlubiny vysune lidská ruka s lucernou a přede mnou se vynoří známá, velmi dobře známá postava ženy ve vatované kazajce. A hned sem také vyskočí chundelatý pes s huňatou oháňkou.
Naráz se mi rozbřesklo. Na všecko jsem si vzpomněl a všechno jsem pochopil…
„Buďte zdráva, soudružko Černikovová! Vrátil jsem se!“ vykřikl jsem nadšeně.
„Co to má znamenat? Nahý mužský!“
Vyskočil jsem ze sklepa. Za mnou vyrazil známý psí štěkot.
KAPITOLA 56. LOUPEŽ ZA BÍLÉHO DNE
Dumčeve! Sergeji Sergejeviči! Kde jste?“ Ticho. Štěkot ustal. Tu se křoví zakolébalo a rozhrnulo a Dumčev se mne šeptem otázaclass="underline"
„Už to burácení přestalo?“
„Psí štěkot? Ano!“
„Ale ne, jakýpak štěkot, hřmění to bylo!“
„To je přece psí štěkot. Je tu skladiště Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“
„Ale chápejte mne přece! Jsem přesvědčen…“
Dumčev nedopověděl — hnal se na nás pes. Ulomil jsem větvičku a rozpřáhl jsem se na něho. Utekl nazpět ke své paní a štěkal jako o závod.
„Ten pes mi z počátku připadal jako nějaká obrovská předpotopní obluda,“ řekl Dumčev. „A vy na něho jdete s proutkem… A pes utekl. Teď teprve jsem uvěřil, že ten hřmot není hřmění, nýbrž štěkot — a že my oba… jsme se vrátili!“
„Tiše! Poslouchejte!“
U skladiště zeleninového střediska rozmlouvala Černikovová hlasitě se svým psem.
„Zpropadená práce! Rozumíš, Hrubiáne? Musím jít do města pro novou dodací knížku! Při tom mi nařídili, abych tady stála a hlídala šaty. A co jestli přijedou pro zeleninu? Jak mám vydávat ze skladu zeleninu bez dodacích listů a bez potvrzenek? A při tom musím za všecko ručit a odpovídat, zač a komu jsem zeleninu vydala. Včera tu hledali člověka, který se ztratil. Celý les prošťárali, spouštěli se i do lomů.
Povídám: ›Nehledejte! Tady na tomhle místě před mýma očima něco spolkl a hned nato roztál, zmizel. Sama jsem to přece hlásila do města. A oni si řeknou: ›Tak tedy hlídej jeho šaty.‹