Šel jsem ihned do ústavu.
Profesor se procházel dlouhými kroky po své pracovně a na první pohled bylo vidět, že je něčím rozrušen. Měl velikou radost, když jsem se objevil, a začal se omlouvat. Z celého jeho chování bylo však vidět, že jeho myšlenky poletují daleko od zdvořilých vět, které mi říkal.
„Vaše návštěva v ústavu proběhla v jakémsi žertovném ovzduší. Beru vinu zcela na sebe, milý příteli. Odpusťte nám to!“
„Štěpáne Jegoroviči, vždyť celá věc nestojí za to, abychom o ní hovořili. Nejsem urážlivý člověk.“
„Vy nám tedy odpouštíte, ale my jsme se neprovinili jenom na vás.“
„A na kom? Na studentovi Pavlu Beljakinovi?“
„Ale kdepak! Pavel Beljakin ten dopis přece nepsal.“
„Dovolte, ale já jsem sám nechtě vyslechl, jak se Pavel Beljakin domlouval se studentkou Naďou, že jí pošle originální dopis na křídlech nočního motýla. A hned ten večer se dopis objevil. To je první shoda. Druhá: V dopise se kdosi obrací jmenovitě na Naďu. A třetí shoda…“
„Shoda, shoda!“ přerušil mne prudce profesor. „Milý příteli, zvláštnosti a spletitosti lidského života nemůžeme řešit metodami matematiky! V geometrii je to jasné — jakmile zjistíme, že se strany a úhel dvou trojúhelníků sobě rovnají, znamená to, že oba trojúhelníky jsou stejné. Ale v životě je tomu jinak. Chápejte! Já jsem vyšetřil zcela určitě, že Beljakin ten dopis nepsal. Jde tu o něco docela jiného.“
„Cože? Vy také, Štěpáne Jegoroviči?“ začal jsem, ale profesor mi nedal domluvit.
„Připravil jsem vám zajímavé překvapení. Před vámi stojí dva mikroskopy. Jsou nařízeny na veliké zvětšení. Pod tím prvním je obyčejný papír, na kterém píšeme. Je bělavý, jednotlivá vlákna jsou drobná a mají skoro stejné rozměry. A pod druhým mikroskopem je dopis, který jste nám přinesl. Podívejte se!“
Podíval jsem se do druhého mikroskopu. Papír byl šedivý, chlupatý, vlákna měla různou velikost a mezi vlákny bylo vidět jakousi zaschlou tekutinu.
„To je Dumčevův dopis! Chápete?“ zvolal profesor. „Člověk, který se skrývá pod jménem Dumčev, nepíše na papíře naší tovární výroby. Tenhle pórovitý papír by se rozpadl, ale je impregnován nějakým podivným roztokem.“
Chtěl jsem profesorovi povědět o znepokojivé myšlence, která mne posedla, když jsem si přečetl Darwinův dopis Fabrovi.
Ale Stěpan Jegorovič byl zaujat vlastními dohady. Předešel mne.
„A teď vás překvapím po druhé!“ vzkřikl. „Co myslíte, jaké místo na zeměkouli udávají souřadnice toho tajemného dopisu?“ A aniž by mne pustil k slovu, pokračovaclass="underline" „Jsou to souřadnice našeho městečka!“
Užasl jsem:
„Jak to? Dumčev přece píše, že je asi patnáct set nebo dva tisíce verst odtud! Tak je psáno v dopise.“
„Ani patnáct set, ani dva tisíce, ale patnáct až dvacet kilometrů. Tady je nějaký omyl.“
„Ale proč?“
„Protože dráha doletu motýla je patnáct až dvacet kilometrů. Skutečnost tedy opravuje pisatelovu chybu tím, že zmenšuje vzdálenost stokrát. Stokrát! A to znamená, že dopis psal někdo, kdo žije docela blízko, nějakých patnáct, dvacet kilometrů odtud.“
„Dejme tomu, ale jak je to s časem? V dopise je napsáno: čtyři nebo pět tisíc let…“
„Á co kdybychom ta čísla zmenšili také stokrát?“
„Rozumím! Žádná tisíciletí, ale jenom desítky let… Ale dovolte, Štěpáne Jegoroviči! A co všecky ty nejapnosti, jako: ›ztratil jsem čas, hledám ztracený čas… a ťuhýk?“
„Pokusme se zanést naše opravy do dopisu a v lecčems se nám vyjasní: už to nebude půl druhého nebo dva tisíce kilometrů, nýbrž jenom patnáct až dvacet…“
„Žádné kilometry! V dopise se mluví o verstách,“ opravil jsem profesora.
„Versty, versty! Proč versty a ne kilometry? To je divné! To znamená, že dopis psal starší člověk, který je zvyklý určovat vzdálenosti po stáru, na versty. Z toho tedy vyplývá, že pisatel dopisu je starší člověk,“ pokračoval Tarasevič, „a žije, soudě podle souřadnic, buď přímo v Čensku, anebo někde v okruhu patnácti až dvaceti verst.“
„A to je všechno, co jsme rozluštili,“ řekl jsem a povzdechl jsem si.
„Ano! To je řešení a nová hádanka,“ pravil profesor a unaveně sklesl do koženého křesla.
KAPITOLA 5. OBJEV PROFESORA TARASEVIČE
Dlouho jsme mlčeli.
V tichu profesorovy pracovny jsem se vrátil znovu ke své znepokojivé myšlence a pověděl jsem mu o ní.
„Víte, Fabre na podkladě mnoha pokusů zjistil, že směrový smysl u včel…
„Fabre… směrový smysl…“ opakoval profesor Tarasevič a náhle vybuchclass="underline" „Copak mohl Fabre vědět, že jeho veliké dílo o stanovení směrového smyslu u hmyzu, že to veliké dílo bude nakonec zneužito ke škodě jeho vlasti, rodné Francie?!“
„Jak to?“ zvolal jsem.
„Včely jsou výborní listonoši. Chápete? Šifrovaná pošta! Říká se, že služba, kterou konají poštovní holubi, je dobrá, ale holuba je vidět. Můžeš ho odstřelit. Ale včela? Anebo motýl? Tady už je naprosto jisté, že tajemství bude zachováno. A právě proto doporučuji, abychom si z toho hloupého motýlího dopisu nedělali legraci.“
„Dobře, dobře,“ řekl jsem. „Vy jste, profesore, začal mluvit o Fabrovi. Já jsem četl Darwinův dopis Fabrovi o orientačním smyslu u hmyzu…“
„A jestlipak víte,“ přerušil mne profesor, „že Němci tento objev obrátili právě proti Francii a připravili jej k praktickému využití už dlouho před první světovou válkou?“
Hleděl jsem na něho pln rozpaků. Válka a včely? Válka a motýli?
„Postavili totiž celou tu věc, abych tak řekl, na vědeckou základnu,“ pravil mnohoznačně profesor.
„Ale jak?“
„Existují doklady o tajné německé včelí poště za světové války.“
Profesor Tarasevič vyňal z regálu tlustý svazek a začal číst:
„Je známo, že jednotlivé německé rodiny se dlouho před válkou přestěhovaly do Francie a usadily se asi dvě nebo tři versty od hranic. Tam se začaly zabývat zcela nevinným užitečným zaměstnáním, včelařstvím. Ve dnech, kdy vítr vanul z Německa, Němci doma v Německu rozpouštěli cukr na rozžhavených pánvích. Přilétaly k nim včely z francouzských úlů. Tak míjela léta. Včely, pokolení za pokolením, létaly do Německa a vracely se do Francie. Začala válka. Za války byly na mnoha včelách objeveny hedvábné nitky. Nakonec se to vysvětlilo. Němci nebo jejich agenti vypouštěli včely do Německa z úlu, který stál ve Francii, a před tím je označovali podle smluveného klíče různobarevnými nitkami tak, že na příklad zelená nitka znamenala pěchotu, žlutá dělostřelectvo atd. Podle počtu včel, které přiletěly s nitkou té nebo oné barvy, bylo pak možno usuzovat na počet divisí, které pochodovaly k hranicím.“
Vyslechl jsem profesora se zájmem, ale přece jen jsem si nemohl odpustit rozpačitou otázku:
„Ale co dnes, copak za našich dnů jsou lidé ještě ochotni mrhat časem a prací na včelí poštu?“
Profesor pokrčil rameny.
„Dnes? Račte dovolit! Poslouchejte! Povím vám, jak dnešní technika pomáhá využívat včelí pošty.
Včely se uspí. To se dá provést docela snadno tím, že se do úlu napustí dým. Pak se včely odnesou do temné komory, do fotografické laboratoře, kde svítí červená žárovka. Tam se jim jemnými pinsetami roztáhnou křídla, potřou se emulsí, která je citlivá na světlo, touž emulsí, kterou se potahuje fotografický papír pro positivy. Při fotografování se depeše zmenší tak, aby se vešla na včelí křídla. Takovou miniaturní depeši potom skutečně na včelí křídlo okopírují, ustálí v ustalovači a usuší. Prostě s ní dělají totéž, co se dělá při kopírování na fotografický papír. Když je kopie hotova, nechají včelu, aby se probudila, a ona pak odletí. Ten, kdo ji čeká, včelu usmrtí, udělá zvětšeninu depeše, která je na křídlech, a přečte zprávu.“