Zítra sem přivedou nějakého cvičeného psa. I v Moskvě ho znají. Jmenuje se prý Elfa. Ten prý k obleku jenom přičichne a hned najde v těchhle rozvalinách, lomech a propadlinách jejich majitele. A ty tady pěkně stůj! Co jsem udělala, že mne potrefil takový osud? Kdo vlastně jsem? Jsem vedoucí státního střediska obchodu se zeleninou anebo hlídač cizích kabátů?
A teď tu ještě chodí a straší všelijací naháči!“
Černikovová umlkla.
„Občanko,“ zavolal jsem, „vraťte mi moje šaty!“
„Jsou snad tvoje, co?“
„Moje! Hoďte šaty sem do křoví. Můžete se obrátit, já si je už vezmu sám!“
„Dostala jsem rozkaz, abych šaty hlídala! Však on už ten cvičený pes Elfa toho pravého najde.“
„Prosím vás, soudružko Černikovová…“
„Nepros, mám rozkaz nehnout se od šatů ani na krok!“
„No tak tedy ne. Snad se toho cvičeného psa dočkám.“
Podívali jsme se s Dumčevem na sebe a okamžitě jsme si porozuměli.
„Už jdou! A vedou ho,“ zavolal jsem z křoví. „Kdo a koho?“ ozvala se Černikovová. „Psa vedou. Cvičeného psa Elfu!“
„Kde? Kde?“
„Tam, vidíte? Tamhle za zatáčkou.“
Černikovová udělala několik kroků, zaclonila si oči rukou a dívala se, kam jsem jí ukázal.
Vyskočil jsem z křoví, sebral jsem šaty a utekl zase nazpátek. Za námi se ozvalo:
„Loupež! Loupež za bílého dne!“
Pes Černikovové štěkal, co měl síly.
Ale my už byli v besídce.
Tak, už mám tedy svůj oblek! Ale jen jeden oblek pro oba! Rozdělili jsme se o šaty. Kabát a kalhoty dostal Dumčev. A já — já jsem asi musel vypadat hodně „sportovně“. Dumčev byl veselý, stačilo už maličko, aby se rozesmál. A já se smál. Smál jsem se, až jsem slzel.
Či-ri, či-ri, volala kdesi blízko pěnkavka.
Vesele jsme řádili v křoví. A postrašený drozd křičel svoje: čokčok-čok…
Psí štěkot, cvrlikání pěnkavy a čokání drozda — všechno mi připadalo jako dojemný úryvek jakési prastaré milé a blízké melodie.
KAPITOLA 57. NÁVRAT DO MĚSTA ČENSKA
Podivný vzhled Dumčevův v cizím, příliš širokém a velikém obleku, a můj „sportovní úbor“ nás přiměly k tomu, abychom zůstali až do večera v besídce v hájku. Nebylo tu ani človíčka. Jakmile se setmělo, vydali jsme se na cestu do města. Byli jsme oba notně hladoví.
Dumčev šel velmi pomalu. Chvílemi se zastavoval a ohlížel se. Vrátil se do života, ale jeho myšlenky, pocity a zážitky byly doposud spjaty se Zemí obřích trav a jen pozvolna se odtamtud vymaňovaly.
Konečně jsem se také dověděl, jak přišel Dumčev k druhé pilulce. Nadšeně mi o tom vyprávěl.
Za oné památné noci na ostrůvku probudila Dumčeva voda, která se mu přelévala přes nohy. Byla světlá a tichá noc. Svítil úplněk a bylo jasně vidět. Najednou zpozoroval, jak nedaleko valí dva chrobáci svou hnojnou kouli. Co kdyby to byla zrovna ta koule, do níž zamáčkli naši ztracenou pilulku?
Tehdy si ještě neuvědomil, že se mu vrátila měřítka normální lidské velikosti, a začal vedle sebe hledat svou starou zbraň, vosí žihadlo. Nenašel je však, a proto sebral jakousi třísku a pustil se s chrobáky do boje. Kolik umu a lstivosti při tom zbytečně vyplýtval! Položil kouli do cesty třísku, aby ji zastavil. Koule zůstala opravdu stát, ale chrobáci ji začali roztáčet jako vlka.
Tříska uvázla v prachu a koule se znovu kutálela dál. Dumčev ji novými nástrahami přinutil, aby se znovu zastavila. Jak ale zjistit, je-li v ní pilulka? Vtom náhodou nechtě šlápl na kouli a ta se ihned zploštila. Dumčev užasl. Jak je to možné? Koule mu vždycky připadala jak obrovská kulatá hora, s dokonale hladkým a rovným povrchem. Často si říkal, že člověk by mohl vyrobit takovou pravidelnou kouli jenom na soustruhu. Otáčivý pohyb soustruhovaného předmětu by se musil sladit s postupem obráběcího nože, který odřezává hoblinu. Chrobák dokáže však udělat přesně kulatou a pravidelnou kouli, aniž by jí pohnul s místa. Sedí na vrcholku hromádky hnoje, budoucí koule. Odebírá z hromádky kousek po kousíčku, otáčí se při tom na všecky strany a klade tyto kousíčky na různá místa budoucí koule. Ubírá, přidává, nalepuje, vyrovnává. Nakonec je koule hotova. Je dokonale kulatá a rovná.
Poslouchal jsem Dumčeva a přemýšlel jsem. Tak už jsme tedy na cestě do města! A on? On stále ještě před sebou vidí obyvatele Země obřích trav a jejich práci, řízenou instinktem. Mám mu odporovat? Ne! Vždyť už zakrátko spatří nástroje zhotovené člověkem a sám je vezme do rukou. Jaké zázraky, jaké velkolepé věci dovede člověk vytvořit těmito nástroji! Pochopí to všechno sám. A až si vzpomene na chrobáka, usměje se a pomyslí si: „Jak jsem to tenkrát směšně uvažoval!“
„Mnohokrát kutáleli chrobáci v Zemi obřích trav právě takovou kouli v mé blízkosti a vždycky jsem jim raději šel z cesty. A tu se mi najednou ta obrovská hora rozšlápne pod nohou! Gigantická koule, přesně kulatá, rovná a hladká, leží najednou přede mnou jako placka. Jak se to mohlo stát? A co se to tam leskne? Známý bílý záblesk. Ach, to je přece naše pilulka! Pilulka, která navrací lidskou velikost. Máme teď dvě!“
„Ale podaří se mi vůbec vypátrat, kde jste? Jak mám hledat člověka v trávě? Kde je Veliký potok? A ostrůvek, na kterém jste zůstal? Z potoka zbyl uzoučký pramének. Když jsem po dlouhém hledání našel na úsvitě v pramínku kámen, kolem kterého voda nanesla trochu písku, pochopil jsem, že je to náš ostrůvek. A na ostrůvku spal nepatrný tvoreček, zavinutý do pláště. Byl jste to vy, maličký, drobounký človíček. Teď už mi bylo jasné, proč jsem tak lehce a samozřejmě rozšlápl kouli a proč se chrobáci rozutekli… Pozorně a opatrně, protože jsem měl strach, abych vás nerozmáčkl, jsem vám vstrčil do úst nalezenou pilulku.“
Tak skončil Dumčev své vyprávění.
Stmívalo se. Ve městě začínala probleskovat světla.
KAPITOLA 58. NA PRAHU STARÉHO DOMU
Na břehu modrého moře leželo městečko.
Šli jsme pomalu kolem oken cizích domů. Někde už svítili, jinde bylo ještě tma. Z otevřených oken bylo slyšet úryvky hovoru, někde výbuch smíchu. Dumčev se co chvíli zastavoval.
Tady za oknem se sklánějí nad knihou dva rozcuchaní kluci. Jeden z nich jezdí prstem po mapě. Oči jim jen hoří. Kampak asi cestují?
A tamhle se zas pod velikým modrým stínidlem shromáždila celá rodina k večernímu čaji. Na vysoké stoličce sedí plavovlasá holčička, rozhazuje ručkama a něco žvatlá. Všichni okolo se smějí.
Kdo by věřil, že blizoučko odtud je země, kde na každém kroku číhá pohroma, dravci, strže, potoky, padající skály — Země obřích trav‹
Dumčev se rozhlíží a naslouchá. Nejde, spíš opatrně postupuje a často zůstává stát. Pozorně a dlouho se dívá. A pak zase udělá jeden nebo dva kroky. Snad ani nevěří, že je ve svém rodném městě.
Když z jednoho otevřeného okna zazněla z radia romance „Pro břehy otčiny daleké“, doktor Dumčev vztyčil hlavu do výše. Jako by hudba nevycházela z okna na úrovni jeho hlavy, ale odněkud z nebe. Zastavil se, chvíli poslouchal, pak vytrhl svou ruku z mé a rychle vyrazil vpřed.
„Kam utíkáte?“ dohonil jsem jej. „Běží za námi?“
„A kdo?“
„Neviditelný zpěvák!“
Vzal jsem Dumčeva opět pod paží.