Musilo mu to skutečně připadat nesmírně podivné, vždyť rádio se přece rozšířilo teprve v letech, kdy on už dávno žil v Zemi obřích trav. Za námi i vedle nás zněla další slova romance: „… zmizel i polibek shledání
Jako by jedno okno předávalo druhému předcházející sloku a následující okno začínalo novou: „… Ale čekám, až za tebou…
Slova i nápěv nás stále provázely. Vysvětlil jsem Dumčevovi klidně a podrobně podstatu radia.
„Ano, ano!“ řekl. „Rozumím!“
A hned začal tvrdit, že přenos radiem existuje také v Zemi obřích trav a uvedl dokonce jako příklad jistý druh motýlů, jejichž tykadla slouží jako antény.
Nestačil jsem ho ani vyslechnout do konce. Došli jsme právě k vile, v níž bydlila Naděžda Alexandrovna Bulajová.
Zde bydlil kdysi i on. Staré nachýlené schůdky vedoucí k domovním dveřím a vedle bílá emailovaná tabulka. Vystoupil jsem po schůdkách a chtěl jsem už zaklepat, ale neudělal jsem to.
„Sergeji Sergejeviči, cože jste se zastavil? Vždyť už jsme tu!“ Stál několik kroků od schodů a nehýbal se. Seběhl jsem dolů a vzal jsem ho za ruku: „Jsme na místě!“
Dumčev mlčel. Trvalo několik minut, než se ozval. Čekal jsem. Potom náhle začal mluvit sám k sobě, jak míval ve zvyku v Zemi obřích trav:
„Co se rozmýšlíš? Stojíš přece před svým rodným domem. Jsi v rozpacích? Bojíš se? Možná…“
Neohrožený cestovatel, který se nebál proniknout do strašného hnízda vos pro kousek papíru na dopis lidem! Odvážný lovec, který dovedl jednou ranou zabít dravou kudlanku, tu stojí u starých, nachýlených schůdků svého rodného domu a netroufá si vejít.
Čas plynul. Konečně vystoupil Dumčev pomalu a opatrně na schůdky.
Zvedl jsem opět ruku, abych zaklepal na dveře.
„Počkejte ještě!“ chytil mne Dumčev. „Počkejte, já… já jsem se ještě nevzpamatoval.“
Byl úplně zmaten. Viděl jsem to a chápal jsem jej.
Město ponenáhlu utichalo. Světla zhášela jedno po druhém a bylo slyšet, jak bouchají okenice.
Dumčev jako by se mi za cosi omlouvaclass="underline"
„Hned, hned. Ještě chvíli, hned se osmělím!“
Bylo ticho. Zdálo se mi, že slyším, jak Dumčevovo srdce divoce buší.
Čekal jsem.
„Nu dobrá, tak tedy zaklepejte!“ řekl Dumčev hluše a jakoby z dálky.
KAPITOLA 59. OPOZDILÝ ŽENICH
Zaklepal jsem a Naděžda Alexandrovna otevřela dveře.
Sousedka vykukovala se svíčkou v ruce ze dveří své světnice.
„Tak už jsme tady!“ pronesl jsem tak prostě a přirozeně, jako bych byl na rozkaz Naděždy Alexandrovny seběhl dolů do parku pozvat doktora Dumčeva na čaj.
Všichni mlčeli.
Naděžda Alexandrovna se náhle zachytila rukama za skříň. Ustrašena, vylekána a v rozpacích se zahleděla do Dumčevovy tváře a zašeptala: „Ne, ne! To přece není možné!“
Snažil jsem se chovat nenuceně, zasmát se, říci něco, ale nedařilo se mi to, cítil jsem se jako svázaný a jakékoli slovo mi v této chvíli připadalo falešné.
Všechny nás z trapné situace vysvobodila sousedka:
„Samovar! Honem, rychle musíme postavit samovar! Postavím svůj… Prosím, vážení hosté! Račte, Sergeji Sergejeviči! A kam půjdeme? Snad k vám do věžičky. Já tam samovar přinesu!“
Byl jsem jí vděčen.
Našeho podivného oblečení si teď nikdo nevšímal.
Podařilo se mi ještě říci Naděždě Alexandrovně:
„Nevyptávejte se Sergeje Sergejeviče na nic! Šetřte ho. Až přijde čas a on se trochu vzpamatuje, bude vám sám vypravovat, kde byl. Teď se ho na to neptejte.“
Sousedka nás vyprovázela ke dveřím laboratoře a při tom neustále srdečně a pohostinně vykládala:
„Můj samovar vaří rychle! Uhlí mám dobré a třísky suché. Voda se bude vařit jedna dvě! Hned ho přinesu. Naděždo Alexandrovno! Co je s vámi, sousedko? Pořád jste čekala, čekala, a teď byste hostovi ani čaje nepodala?“
Dveře do laboratoře se za námi zavřely.
Moje dřívější návštěvy zřejmě oloupily obyvatelky tohoto domu o klid. Všechno tu bylo vymyto, vyčištěno a uklizeno.
Dumčev otevřel velmi opatrně skříň, dlouho se do ní díval a vyndal odtud nakonec svůj starý oblek. Pomohl jsem mu s oblékáním. Po celý čas neřekl ani slova. Jenom se stále na všechno díval. Pak šel ke stolu, vzal do ruky jakousi stříkačku, podíval se na ni a pronesclass="underline" „Sršeň! Sršeň!“
Do laboratoře vstoupila tiše paní Bulajová. Pohlédla na mne nechápavě: „Proč sršeň?“
Já jsem se však dovtípil. Přístroj měl dutou jehlu. Jako žihadlo.
Sousedka přinesla samovar a posadili jsme se k čaji. Cukr byl v kostkách a Dumčevovi podali kleštičky na cukr. Vzal je do ruky a řekclass="underline"
„Roháč!“
Někde v dálce zahoukala lodní siréna.
„Přijeli jste parníkem, že ano?“ zeptala se sousedka.
„Parníkem?“ opakoval Dumčev. „Parník! To se tedy ještě používá páry? A co larva vážky, raketový motor?“
Paní Bulajová a sousedka sena něj udiveně podívaly.
Vzpomněl jsem si na slova, která si Dumčev zapsal na jednu kartičku v této laboratoři: „Ciolkovskij — larva vážky“ a vzpomněl jsem si také na Dumčevovu poznámku na ostrůvku Velikého potoka, když jsme se dívali na larvu, jak se lehce pohybuje ve vodě. Teď jsem konečně pochopil jeho myšlenku, ale zároveň jsem si také uvědomil, jak se mýlí.
Vždyť pohyb reaktivního motoru se přece vůbec neuskutečňuje prostým nassáváním a vytlačováním vody jako u larvy vážky! Raketa se pohybuje v prostoru tak, že vymršťuje ze svého nitra masu stlačeného plynu, který se tvoří spalováním vhodného paliva.
Samovar vyhasl. Sousedka jej odnesla znovu roztopit.
Dumčev se po nás rozhlédl a řekclass="underline"
„Děkuji vám za ticho! Vždyť já je zase dostanu… ne hned.. ale za nějaký čas se mi vrátí… normální měřítka!“
„Jaká měřítka?“ zeptala se paní Bulajová.
„Proboha, neptejte se mne teď na nic. Až si trochu zvyknu… Je mi tak těžko… nedávejte mi žádné otázky.“ Dumčev sklonil hlavu.
Potom vstal od stolu a začal chodit po laboratoři. Díval jsem se na něho pozorně a viděl jsem, jak jeho krokům přibývalo na pevnosti a jistotě a jak se stále více podobaly obyčejné lidské chůzi.
Zastavil se před houslovým pouzdrem a dotkl se ho rukou. Potom vyňal housle z pouzdra a přitiskl je k bradě. Nehrál však. O čem asi přemýšlel?
Ozval se tichounký zpěv. Ze začátku jsem ani nevěděl, kdo to zpívá. Ve vzdáleném koutě seděla na taburetu opřena o zeď Naděžda Alexandrovna a tiše zpívala: „Bouře mlhou nebe kryje, sníh se žene vánicí…“
Zpívala tiše, spíš jako by promlouvala sama k sobě. Byla to víc vzpomínka než zpěv.
Je nevěsta — na hlavě má široký slaměný klobouk s modrou stuhou, zpod klobouku jí visí veliký cop. Je tichý jarní večer. Kvete šeřík. Zítra bude mít svatbu. Odchází a ohlíží se. A z okna věžičky se za ní dívá mladý Dumčev a melodie milovaného nápěvu se rozléhá soumrakem.
„Když pak poutník opozdilý k nám v okénko zaklepá…“
Tak zpívala.
A čím déle tak zpívala, tím víc se Dumčevova tvář rozjasňovala. Jako by porušený pořádek jeho zážitků přicházel poznenáhlu do normálních kolejí. Zdálo se, že jeho vnímání a pocity nabývají zase svých dřívějších, dávno zapomenutých forem.
Nervosním gestem zvedl ruku a přejel smyčcem po strunách.
Pečlivě a vytrvale odklepával nohou takt, sleduje pozorně zpěv paní Bulajové. Celý se zabral do úsilí zachytit melodii.