Znovu se zmocňoval písně, dávno známého motivu. Ještě chvíli — a milovaná píseň mu pomůže vrátit se k dřívějšímu životu.
Paní Bulajová zpívala stále jasněji a hlasitěji.
A Dumčevovy housle ji doprovázely stále jistěji.
„Tak, tak! Tak je to dobře!“ pravila Naděžda Alexandrovna, pokyvujíc hlavou.
Její oči hleděly kamsi do dálky a po tvářích jí tekly slzy. Vykročil jsem ke dveřím. Bylo mi těžko, bylo mi strašlivě těžko. Sousedka tiše plakala, opřena o veřeje. Pokyvovala tiše a smutně hlavou a šeptala:
„Opozdilý ženich! Opozdil se, opozdil!“
KAPITOLA 60. KDYŽ TĚŽKO POZNÁVÁŠ ZNÁMÁ MÍSTA
Byla už pozdní noc, když jsem se tiše, jenom kývnutím hlavy, rozloučil s paní Bulajovou a Dumčevem.
Vyšel jsem z domu a dlouho jsem stál na známých schůdkách.
Cítil jsem, že si musím vzpomenout na cosi velice důležitého, vážného… Co to jenom je?
Cestu do hotelu jsem znal dobře. Ale teď se mi všecko kolem dokola zdálo cizí a musil jsem se dlouho rozhlížet, než jsem si uvědomil, kudy mám jít.
Udělal jsem kroky dva a znovu jsem se zastavil. Tlumený šustot listí na plotu zahrádky mne polekal. Co je to? Najednou se mne zmocnil pocit, že jsem zase v Zemi obřích trav. Musím kohosi najít a zachránit. Rychle! Ovládl mne neklid a strach.
Když jsem se trochu vzpamatoval, pokračoval jsem v cestě. Nade mnou se klenulo nebe, klidné, hluboké a hvězdnaté. Hluboká noc nad malým tichým městečkem. Jaké ticho! Proč se mi však zdá, že to ticho je neustále přerýváno všelijakými zvuky, šelestěním a šramotem? Nebude to tím, že mne pořád ještě nechce opustit horečné napětí a pocit blízkého nebezpečí? Znovu jsem se zastavil a přitiskl jsem se na okamžik ke zdi doslova proto, abych se stal neviditelným a zachránil se před záhubou. Když jsem se zase vzpamatoval a ušel kus cesty, musil jsem se zastavit znovu. Dostal jsem najednou hrozný strach, co bude s Dumčevem zítra, až vyjde na ulici a jeho očím se představí celý ten svérázný, nový a neznámý svět.
Já jsem prožil v Zemi obřích trav sotva dva dny, a přece si stále nemohu zvyknout, že jsem se vrátil a že jsem zase v tomto tichém městečku. A vůbec těžko chápu, že tady, za těmihle okny, spí pokojným a klidným spánkem lidé.
Co teprve Dumčev?
Jak pečlivě a opatrně zvykají na světlo pacienta, kterému v nemocnici vrátili zrak, jak přísně a svědomitě jsou plněny příkazy lékaře! Přesný počet dní musí pacient pobýt v zatemněné místnosti, potom v polotemné a teprve pak mu dovolí, aby se díval na okolní svět. Ale pořád ještě nesmí vyjít na jasné sluneční světlo.
Když jsem šel do hotelu, bylo všude kolem ticho, hvězdy klidně svítily, kdesi docela blízko bezstarostně zakokrhal kohout a mírumilovně zahafal pes, takže se nakonec rozplynulo mé vzrušení a úzkost o Dumčevův osud.
Pamatuji se, že když jsem vcházel do hotelu, byl jsem, pokud se týče Dumčeva, už úplně klidný. Cítil jsem jenom lítost nad tím, že brzo odcestuji a že se s ním budu musit rozloučit.
V malém domečku hned vedle hotelu hořela stolní lampa. Naďa asi dostala od Pavla přece jen nakonec opravdový dopis. A teď jej s tichou radostí čte a znovu pročítá… po kolikáté?
V hotelu jsem našel dopis od Taraseviče. Psal mi:
„Milý příteli, byl jsem pozván na krajskou konferenci. Je mi velice líto, že mne už nezastihnete. Chemik Obodov mi vyprávěl o výsledku rozboru a o tom, že jste od něho šel rovnou do města. Ale uběhly už dva dny a doposud jste se nevrátil. Nějaká žena z Okresního střediska pro obchod se zeleninou oznámila do města, ›že jste roztál a zmizel před jejíma očima. Co je to za nesmysl! Doufám, že mi sám všechno vysvětlíte, až se šťastně vrátíte. Protože však podle zprávy občanky Černikovová všechny vaše šaty zůstaly u kamenolomu, pomohl jsem organisovat pátrání a odjíždím s velikými obavami o Vás. S pozdravem Váš Tarasevič.“
KAPITOLA 61. STAVBA DOMU
Minula noc. Když jsem se dost pozdě probudil a rozhlédl se světlým hostinským pokojem, tu jsem v první chvíli ani dobře nechápal, proč jsem měl včera o Dumčeva takové obavy.
Ihned jsem se k němu vypravil, ale najednou jsem ho uviděl v jedné ulici. Nikoho si nevšímal, ztracen pro celý svět, stál na rohu a díval se na stavbu jakéhosi velkého domu.
Nedaleko stála Naděžda Alexandrovna a její sousedka a nespouštěly Dumčeva s očí. Sousedka mi dala znamení, abych k nim přistoupil. Dověděl jsem se od ní, jak ráno zaslechla bouchnutí domovních dveří a viděla, že Dumčev odchází z domu. Měla starost, že se Sergej Sergejevič ještě ani nenapil čaje a kdoví na jak dlouho odchází, a tak zavolala Naděždu Alexandrovnu a obě se pustily za ním. Stále se chystaly, že na něho zavolají, ale nemohly se k tomu odhodlat. A on se najednou zastavil tady u toho domu a teď tu stojí a dívá se a dívá.
Co je tu vlastně k vidění? Nebo snad nikdy neviděl, jak se staví velký dům?
Dumčev stál dlouho a nehybně na jednom místě. Pak, jakoby zachvácen jakousi netrpělivostí a sám se sebou nespokojen, začal rychle přecházet sem a tam a díval se s různých míst.
Po jasném jitřním nebi plulo rameno jeřábu s nádrží naplněnou rozmíchaným betonem. V lehkém větříku se třepotaly veliké rudé plátěné pruhy, narážely na ohradu a hned se zase vznášely do výše. Nesly nápis: „Zavazujeme se, že splníme a překročíme půlroční plán výstavby obytných domů.“ A z otevřeného okna se k obloze nesla píseň:
„… po kaménkách… po žlutém písečku…“
Věta se přetrhla v půli, bylo slyšet jenom vytrvalý doprovod a arie začala zase znovu:
„… po kaménkách… po žlutém písečku…“
Zpěvačka v sousedním domě asi cvičila arii Nataši z opery „Rusalka“. Její vysoký hlas se rozléhal ve svěžím vzduchu.
Když přestala, bylo slyšet, jak děvčata, která stála v oknech a natírala rámy, zpívají nějakou svou. Slova písně byla sice smutná a dojímavá, ale děvčata ji zpívala bezstarostně a dokonce jaksi uličnicky, takže to nakonec vyznělo vesele.
A na jitřním, jasně modrém vysokém nebi plulo rameno jeřábu s nádrží. Teď se dal do pohybu i jeřáb a jel pomalu podél stavby. Lana se spustila dolů. Ale už jdou zas nahoru a rameno jeřábu krouží nad stavbou… Krouží nad novostavbou bez lešení.
K jednopatrovému domu, u něhož Dumčev stál, přišel mladík a dvě děvčata. Nechal vrátka vrátky, přeskočil nízký plot, za nímž se hustě rozrůstaly šípkové i růžové keře, a volaclass="underline"
„Olgo, Olinko! Pospěš si! Jdeme plachtit na jachtě, jak jsme se včera domluvili.“
„Už jdu!“ odpověděl čísi zvonivý hlásek.
Mladík a děvčata se posadili na lavičku u zahrádky. Dumčev k nim přistoupil docela blízko. Mladík vstal a nabídl Dumčevovi místo. Dumčev si však nesedl. Zdálo se, že tu mládež přímo. studuje. Jak upřímně a jasně se dovedou smát! Jak vesele spolu hovoří!
Bouchla vrátka a ze zahrádky vyběhla Olga v bílých šatech se světlemodrým šátkem v ruce. Na uvítanou začala s písničkou:
Všichni se přidali, vzali se za ruce a běželi k moři.