Zahoďte své brýle! Poučte se u vírníka! Využijte tohoto způsobu dvouohniskového vidění. Vyrobte si dvouohnisková skla!“
Udělal jsem k tomu tužkou poznámku:
„Pozdě! Pokladník, který mi vydával v Moskvě na nádraží lístek na dráhu, se na mne nějak divně podíval skrze své brýle. Zajímalo mne to a pokladník mi to vysvětliclass="underline" „Jsou to obyčejná dvouohnisková skla, která si můžete objednat v kterékoli lékárně.“
Dumčevův návrh je tedy už zastaralý. „A co když,“ řekl jsem si a bál jsem se domyslit: „co když takhle zastaraly všecky jeho these?“
„Lidé! Při prokopávání tunelů v horách narážíte na různé druhy hornin. Poučte se u brouků, u červotočů, vyzkoumejte, jak to přijde, že slyší, kde je vrstva dřeva tenčí a kde silnější. A určitě si zjistěte, jak dovedou provrtat i nejtvrdší dřevo. Najdete nové metody ražení chodeb.“
Neudržel jsem se a připsal jsem k tomu:
„Rada je to sice správná, ale také opožděná! V naučném slovníku se dočteme, že ›Teredo navalis‹, šášeň lodní, druh měkkýše, podobný červu a nesoucí na předním konci těla dvě malé zahnuté destičky, opatřené ostrými zoubky, dovede provrtat i nejtvrdší dřevo. Ale myslím, že to nebyl ani červotoč, ani tenhle měkkýš, kteří svými pohyby člověku vnukli nápad na vynález stroje k ražení tunelů!“
Dumčev píše dále:
„Architekte, nauč se stavět úsporně od včely! Každá stěna včelí buňky je využita dvojnásobně. Výhoda prostoru se šestiúhlým průřezem je v tom, že kromě úspory materiálu se dosáhne i veliké pevnosti. Při tom je váha vosku (stavebního materiálu pláství) šedesátkrát menší než váha medu uvnitř.“
Dělám poznámku na okraj:
„Proč doporučovat architektově pozornosti nádrže se šestiúhlým průřezem? Fantasie architekta nemá zapotřebí této včelí nápovědi. I nejhorší architekt, dřív než začne stavět dům, musí mít představu plánu domu v hlavě. A když je to potom nutné, mění a zlepšuje svůj projekt třeba několikrát za sebou.“
Včela „staví“ vždycky pudově. Kdyby se buňka propíchla, med z ní bude vytékat. Ale včela bude do této děravé buňky nosit med dál a nakonec do ní odloží i vajíčko a buňku uzavře. Je to prostě pud! Přiletěla právě tolikrát, kolikrát je zapotřebí, aby se buňka naplnila.
„Váha vosku je šedesátkrát menší než váha medu.“ Je to sice zajímavé, ale používat vosku jako stavebního materiálu pro lidské stavby?
Trochu divný návrh!
Dumčev píše:
„Člověče, který si stavíš příbytky, nauč se chránit své domy před chladem! Samička kudlanky obaluje snesená vajíčka zvláštní tekutinou, kterou neustále vyměšuje. Tato hmota obsahuje vzdušné bublinky a chrání snesená vajíčka před přílišným horkem i před zimou. Prostudujte tuto tekutinu!“
K tomu jsem poznamenaclass="underline"
„Jde o tepelnou isolaci. Ale vždyť vzduch jako tepelný isolátor je už dávno známý. Právě nedávno využila soudobá technika této jeho vlastnosti a vyrobila zvláštní druh pěnového skla. Tento materiál předčí svými tepelně isolačními vlastnostmi dokonce i korek. Aby bylo možno takovou skelnou masu vyrobit, bylo především nezbytně nutno najít způsob, jak řídit tvoření pórovité struktury skla. Problém je v tom, aby vzduchové bublinky byly ve skle stejnoměrně rozloženy.“
Nemá přece smysl hledat právě v pěně kudlanky vzor, jak rovnoměrně rozložit jednotlivé bublinky, pomyslil jsem si.
Pokračoval jsem v četbě Dumčevova referátu se stoupajícími rozpaky a ke každému jeho návrhu jsem si psal na okraj svého exempláře zprávy poznámky. Pozdě! Pozdě! Cítil jsem v duši stále větší a větší tíhu a kladl jsem si bezděky otázku, zda celý Dumčevův život nebyl prožit nadarmo. A co s ním bude, až se o tom přesvědčí on sám?! Jakou odpověď dostane z Moskvy? Vždyť on vmetl ze Země obřích trav současné vědě vyznání k souboji. Napsaclass="underline" „Vrátím-li se, obohatím svět svými objevy.“
A připadá mi za těžko číst dál… Zavírám oči.
„Samá voda!“
„Samá voda!“
„Samá voda!“
Slunce stojí vysoko, prodírá se zeleným listovím a stíny se krátí. Je poledne.
„Samá voda, samá voda!“ zaznívá z blízka a hned zase z dálky. Mám číst ještě dál? Váhám, jako bych na něco čekal.
KAPITOLA 64. VŠECHNO POZDĚ
Alej je plná hluku a pestrých barev. Zvuk mladých hlasů, pestré šaty děvčat a košile chlapců. Jde jich celý zástup a já poslouchám, co si povídají.
Blíží se ke mně dva známé hlasy. Jdou asi někde cestičkou za těmito keři.
„Poslední míč jsem vzala u sítě. Až mi raketa zabřinčela.“ Slyším zvuk lámané větvičky. Šustí tráva. Hlasy se vzdalují a zase se blíží.
„Samozřejmě že dostala! Napíšu odpověď.“ Mladík se směje:
„Naďo! Studujeme na jednom ústavě, vidíme se stokrát za den — a budeme si spolu psát?“
„Jen se nesměj! Je přece jenom zajímavé psát si o tom, co neřekneš, a mluvit o tom, co nenapíšeš! A dnes…“
„Dnes si odpočiň! Zítra je semifinálové utkání. Musíš to vyhrát. Jsi přece nejlepší tenistka!“
„Však já napíšu jenom krátké psaníčko. Docela kraťoučké… mikroskopické!“
„Jenom aby to nebylo takové, jako to s tím vymyšleným podpisem ›Dumčev‹“.
Smích. Děvče se komusi posmívá.
„Slibuji, že obohatím lidstvo novými objevy!..“
Odešli.
Četl jsem dál.
Dumčev píše:
„Vodní pavouk — vodouch stříbřitý — předvádí člověku princip potápěčského zvonu. Ale jsou tu ještě jiní rádcové. Najděte si larvu pestřenky trubcovité. Poučte se od ní! Pluje celá ve vodě, z vody jí trčí jenom jakýsi ocas. Proč? Aby mohla dýchat.
Když hladina vody stoupá, ocas se prodlužuje.
Ocas této larvy tvoří dvě trubičky ›vzdušnice‹ pokryté průhlednou blánou. Trubičky se ohýbají a otáčejí nejneočekávanějším způsobem. Máme se tu čemu divit a také čemu naučit. Sestrojte podobné hadice a můžete se spustit na mořské dno!“
Moje poznámka:
„Velmi pozoruhodné a poučné! Ale zase pozdě! V knize o potápěčských sestupech do velkých hloubek, která nedávno vyšla, se dokonce skafandr srovnává s touto larvou. Při tomto srovnání používá autor přesných technických termínů. Mluví o tom, že ocas larvy vyčnívá z vody podobně jako periskop a že se skládá z vnější průhledné blány s ›hvězdicovitou vložkou4 na konci a ze dvou vzduchových trubic, kterými larva nassává vzduch.
Dále se v knize uvádí, že potápěči ve skafandrech používají téhož technického způsobu nassávání vzduchu jako tento hmyz. Autor se také zmiňuje, že vzduchové trubice ocasu larvy se neobyčejně podobají potápěčským hadicím. Tlakem vody se nezplošťují, protože jsou opatřeny po celé délce trubičky spirálovitou pružinou, která zpevňuje válcovitý tvar trubičky a zploštění zabraňuje.“
Náhodná shoda okolností, říkám si. Vynálezce skafandru se asi sotva obracel o radu k larvě.
Dumčev byl po dlouhá desítiletí vězněm Země obřích trav a utápěl se jen a jen ve vlastních pozorováních. Ale život šel zatím kupředu. Každý vynálezce, který pracuje na svém vynálezu, všímá si objevu druhých, vyměňuje si s nimi zkušenosti a seznamuje se nepřetržitě se současným stavem vědy a techniky. A najednou přijde Dumčev a žádá: