„Člověče, uč se od hmyzu! Ano! Ano! Uč se u pavouků! Uč se u pavouků stavbě mostů, novému způsobu výroby nití!..
Pokusil jsem se pochopit tyto Dumčevovy these:
„Pavouk nás učí, jak je možno postavit most bez pilířů,“ píše Dumčev. „Takový most není drahý a je trvanlivý. Je to řetězový most.“
Podivný návrh! Vždyť řetězové mosty se už dávno staví, a bez pavoučího vzoru.
V jedné příručce jsem sice našel poznámku, kterou by bylo možno snadno považovat za žert, o tom, že kterýsi stavitel mostů si opravdu povšiml jednoho jasného podzimního dne na své procházce v zahradě pavučiny natažené přes cestičku. To ho přivedlo na myšlenku, zda by nešlo postavit most na železných řetězech.
Dumčev píše dále:
„Už v sedmnáctém století se lidé pokoušeli vyrábět z pavučiny látky. Tak se na to ovšem jít nedá. Z pavučiny šaty nevyrobíš. Ale všimněte si, jakým způsobem pavouk přede!“
Dále navrhuje Dumčev vynálezci, aby napodobil způsob předení, jaký jsem já sám mohl pozorovat, když jsem spadl do pavučiny.
Podíval jsem se do naučného slovníku a poznamenal jsem si na okraji Dumčevova přehledu: „Opožděný návrh! Už v roce 1890 zahájila provoz továrna na umělé hedvábí.“
Když jsem tuto poznámku zapisoval, zaujala mne technologie výroby umělého hedvábí. Došel jsem při tom k závěru, že srovnání pavouka, tohoto živého stroje, se strojem na viskosní vlákno je velmi zajímavé.
To jsem na okraji rukopisu také poznamenal.
Kapičky lepkavé tekutiny, kterou pavouk vylučuje z trubiček na bradavkách, tuhnou na vzduchu a mění se v pavučinovou nit.
Napodobuje opravdu vynálezce stroje na umělé hedvábí tento postup předení pavučiny? Řídký roztok viskosy se ve stroji protlačuje tenkými kapilárními trubičkami — tryskami — a ihned tuhne na vzduchu na hedvábnou nit.
Pokusil jsem se porovnat podrobněji tyto dva způsoby a zaznamenal jsem si:
„Stroj na umělé hedvábí a pavouk.
Pavouk má pavučinovou bradavku. Před několika dny jsem ji viděl zblízka a vypadala jako ohromný výrůstek na pavoučím břichu. Z výrůstku vyčnívají krátké trubičky, kterými pavouk vytlačuje pavučinový výměšek.
Stroj na umělé hedvábí vyrábí nit tím způsobem, že roztok viskosy se vytlačuje pod tlakem třiceti až čtyřiceti atmosfér z tenounkých trubiček — trysek — o průměru 0,05 — 0,1 milimetru. Někdy se používá místo jednotlivých sdružených trubiček pouze jedné jediné trubičky většího průměru, jež je však zakončena platinovým kloboučkem s mnoha otvory (víc než padesáti).
Lepkavá látka, kterou vylučuje pavouk v podobě tenounkých nitek, se na vzduchu slepuje v jedinou silnější nit.
Roztok viskosy vytlačovaný strojem tvrdne na vzduchu v tenkou nit a namotává se na cívku (suchý způsob).
Pavouk táhne pavučinu za sebou zadním párem nožek a tím zabraňuje, aby se nepřilepila na okolní předměty.
Strojově vyrobená nit je vedena na cívku speciálním porcelánovým očkem.
Ano! Ale takový způsob výroby umělého hedvábí je už zastaralý. Od té doby bylo uskutečněno mnoho technických zlepšení. Vytlačená nit prochází nejprve zvláštní lázní, ustalovačem, kde tuhne a teprve pak se namotává. Lidský stroj dávno předstihl pavouka. A celý výrobní postup umělého hedvábí se podobá čím dále tím méně pavoučímu předeni.
Ale proč je v parku takové ticho? Hlasy kolem umlkly a vítr převrací listy v mých knihách a příručkách.
Po obloze se ženou oblaka kouřové barvy a slévají se nakonec v jediný temný mrak, který zakrývá celé nebe a nese se nízko nad zemí.
Ochladilo se a zdvihl se vítr. Musím už také odejít.
Konec Dumčevovy zprávy jsem dočetl v hotelovém pokoji. Dumčev tu dochází k velice podivným předpokladům a tvrzením:
Dějiny lidských zbraní podle něho začínají v Zemi obřích trav. Pralidé prý svými zbraněmi napodobili hmyz.
Aby to dokázal, Dumčev předpokládal, že pračlověk všechny druhy svých zbraní zhotovoval podle dvou zásad: na principu plošné zbraně, kterou je možno řezat, a na principu ostrého klínu.
Napodobením hmyzí čelisti s ozubenými okraji (princip řezající plochy) si prý vyrobil nůž, meč a šavli.
Dumčev pak popisuje boj dvou roháčů a praví: „Roháč naznačuje člověku, jak vyrobit kopí a dýku (princip ostrého klínu). Někdy však člověk při zhotovování zbraně obě zásady kombinuje.“
„Zlatohlávek,“ říká Dumčev dále, „se včely bát nemusí. Ať na něm zkusí své žihadlo! Jeho chitinový pancíř je nezranitelný.
Člověk to viděl a pochopil a začal přemýšlet, jak by si vyrobil štít, který by ho chránil před bodnutím kopí. Zlatohlávek člověku napověděclass="underline" Udělej si takový pancíř, jako mám já.“
Dumčev líčí, jak hmyz vleče, strká a přemisťuje náklad, který je často mnohokrát těžší než on sám. Mluví dále o tom, že pavouk zvaný skákavka by dovedl skočit do dálky dvě stě sáhů, kdyby byl ovšem tak veliký jako tygr.
Myslí to Dumčev skutečně vážně, když mluví o skocích „tygřího“ pavouka? Vždyť je to v rozporu se základními zákony mechaniky. Jak mnoho zapomněl Dumčev v Zemi obřích trav!
Dále čtu o odolnosti hmyzu:
„Hmyz vydrží měsíce bez potravy, ve stavu ztrnulosti dokonce celá léta. Pavouk křižák přede svoji pavučinu sedmdesát dva metry dlouhou, aniž přijme nějakou potravu, a když se do ní žádná kořist nechytí, upřede si na jiném místě novou.“
Tyto poslední Dumčevovy these jsem už podrobně nečetl a jenom jsem zběžně prohlédl, protože mé mínění nemohly už zvrátit.
Všechny Dumčevovy rady a objevy přišly pozdě.
Referát končil oslovením stejně neobvyklým, jakým začínaclass="underline"
„Vědci! Nepíšete své práce v dnešní době na papyru ani na pergamenu, nýbrž na papíře zhotoveném z dřevité masy. A proto nezapomínejte, že to byly vosy papírnice, které člověku ukázaly, že papír je možno vyrábět i ze dřeva, a ne jenom z hadrů. Od toho dne, kdy tak pronikavě zlevnil tento papír, nastal obrovský rozvoj vědeckých poznatků.“
Tak končil konspekt Dumčevova pojednání.
KAPITOLA 65. KDE SE VZALA TA RADOST
Všecko je to pravda, ale všechno přišlo pozdě!“
Tato slova jsem napsal na obálku Dumčevova rukopisu. Jak je to hořké a smutné!
Už dost! Nejvyšší čas, abych odjel! Začal jsem skládat do kufru své věci. Ano, Dumčev je jistě neohrožený cestovatel po neznámé zemi, ale co naplat — opozdil se.
Naše země starostlivě pomáhá růstu všeho nového a dobrého. Ale kdo bude moci, třebaže je to u nás, pomoci Dumčevovi? Jak? V čem? Zůstal tak hrozně pozadu!
Ano! Budu musit položit oba rukopisy na dno kufru, aby se nepomačkaly…
Už se stmívá. Doufám, že ještě nezavřeli knihovnu. Musím vrátit knihy, vždyť odjíždím. Věci si složím až potom.
Odešel jsem z hotelu a Dumčevovy rukopisy jsem nechal ležet na stole v hotelovém pokoji.
Venku poprchávalo. Na ulici nebylo živé duše. Po obloze se honily husté šedé mraky. Byl sychravý a větrný večer.
Co napíšu Dumčevovi z Moskvy?
Mám předat jeho rukopis redakci? Ale vždyť v něm žádné objevy nejsou. Ach, proč jsem tenkrát tak nedomyšleně, jen v náhlém pohnutí, strhl Dumčeva a vzbudil v něm takové naděje? Proč jsem se docela zbytečně nabídl, že předám jeho referát redakci časopisu? Dumčev mi uvěřil a domnívá se, že svými objevy ohromí svět. A zatím mu redakce rukopis asi vrátí. Možná, že mu napíší: „Srovnáváte zajímavým způsobem různé formy instinktu ve světě hmyzu s technikou vytvořenou lidským rozumem. Ale spíš než ›objevovat to, co už dávno bylo objeveno‹, měl byste o tom napsat zajímavou knížku pro děti.“