To zvolání „Vím, rozumím!“ zaznělo tak samozřejmě, že si Naděžda Alexandrovna bezděky pomyslila, zda to nebyl jenom žert, když Sergej Sergejevič říkal, že žil po mnoho a mnoho let v jakési neobydlené zemi.
Dumčev vyskočil z křesla a pln radosti pospíchal ke mně do hotelu. Minuli jsme se však.
Byl jsem v té době zrovna na cestě z knihovny do hotelu. Budu si musit připravit kufr a konečně už jednou odjet.
„Nesmím zapomenout přerovnat věci v kufru, rukopisy, obě kopie musí přijít až na dno,“ připomněl jsem si, když jsem byl už nedaleko od hotelu.
Pršelo čím dál hustěji a silněji. Z moře se zvedla mlha.
Přišel jsem do hotelu a chci si vzít ze skřínky klíč ke svému pokoji, ale klíč tam nebyl.
Otevřel jsem dveře od pokoje a zůstal jsem stát jako zkamenělý.
Lampa jasně svítila. Všude ticho. Ale kde je Dumčevův rukopis?
Stůl byl prázdný. — Rukopis zmizel z pokoje, jako by se do země propadl.
KAPITOLA 66. VÁŠNIVÁ ČTENÁŘKA
„Soudružko! Kdo byl v mém pokoji?“ ptám se vrátné.
„V jakém pokoji?“
Děvče pokračovalo ve čtení:
„›Ach milovaná!‹ zvolal vikomt, ›zastav se na okamžik!‹ Avšak vévodkyně zašeptala: ›Nešťastníče, zapomeň na mne navždy!‹…“
„Soudružko!“
„Hned, hned, jenom co to dočtu: ›Nikdy!‹ pravil zasmušile vikomt. ›Zřídlo zapomenutí vyschlo! Nedostává se mi sil, abych zapomněl‹…“
Položil jsem na knihu ruku a zakryl jsem stránku.
„Ach, to jste vy!“ zvedla konečně oči a podívala se na mne. „Kdybyste vy věděl, jaký je to báječný román!“
„Ptám se, kdo byl v mém pokoji!“
„Kdo? Dala jsem klíč od čísla sedm tomu občanu z Moskvy, Něstorovovi, který pořád odjížděl, odjížděl a pak nakonec neodjel. Potom zase přišel a říkal ›odjíždím‹ a zase se vrátil.“
„Mluvíte o mně?! Šel jsem do knihovny a klíč jsem vám odevzdal. Právě jsem se vrátil a vidím, že klíč trčí ve dveřích. Komu jste dala klíč a kdo vám jej nevrátil?“
„Aha, tak to jste tedy byl vy!.. Vévodkyně zvedla své nádherné modré oči: ›Vikomte! Ve zvuku vašich osudných slov…‹
„Tak vy tedy nevíte, kdo byl v mém pokoji?“
„Odpusťte! Už si vzpomínám! Přišel za vámi takový úctyhodný člověk, tomu jsem klíč dala! Nemohla jsem ho přece nechat čekat na chodbě. Byl úžasně zdvořilý. Ten by nikdy nic špatného neprovedl.“
Vrátil jsem se do pokoje a našel jsem tam lístek:
„Milý příteli!
Nemáte ponětí, s jakou radostí jsem k vám šel, ba spíše běžel! A tu vidím před sebou Vaše poznámky na okrajích mého referátu. V prvním okamžiku bych si byl málem zoufal, ale vzpamatoval jsem se. Vy pravíte, že jsem se vším přišel pozdě. Ale já říkám: ne, není pozdě! Věřte mi, Vy se mýlíte: Země obřích trav chová nesčíslná tajemství! Věda a technika může odtamtud získat ještě velmi mnoho nových poznatků.
A já je budu od obyvatel této země přebírat. Budu je získávat pro lidi, ve prospěch vědy své země.
Ach, mladý muži, Vy a Vaše pokolení ani nevíte, jak těžkou, nesnesitelnou dobu jsme prožívali, když jsem já byl mlád! Jak jsem se tenkrát cítil osamělý!
A potom ta dlouhá léta, prožitá v Zemi obřích trav!
Už mi mnoho života nezbývá. Jsem stařec. Bojím se jenom jedné věci: abych zase neobjevoval něco, co lidé už dávno znají. Ale ať už tomu je jak chce, dám se znovu do práce. Jenom aby to nebylo nadarmo. A já jsem už stařec!
Je mi teď velmi těžko a chci zůstat sám. Nebude to na dlouho. Samota mi vrátí rovnováhu. Hned tak brzy se ovšem neuvidíme. Ostatně, Vám také nadešel čas k odjezdu. Buďte zdráv!
Abyste věděl, přes to přese všechno jsem si Vás zamiloval.
Váš Sergej Dumčev.
P. S. A přece jen obohatím lidstvo novými objevy! Neprozkoumal jsem Zemi obřích trav nadarmo!“
Pospíchal jsem k Dumčevovi, téměř jsem běžel. Ale laboratoř byla prázdná a v kamnech dohoříval oheň. U kamen se válel ohořelý lístek. To bylo zřejmě vše, co zůstalo z Dumčevova konspektu. Naděžda Alexandrovna pracovala dole ve své ordinaci.
„Sergej Sergejevič si vzal můj deštník a někam rychle odešel. Myslila jsem, že šel zase k vám, když vás po prvé nezastihl doma. Kde je? Kde jen může být? Taková mlha. A ještě k tomu prší!“
KAPITOLA 67. SETKÁNÍ V MLZE
Toho večera padla na moře mlha a noc byla neobyčejně temná. A všude vlhko a zima. až záblo. V husté šedivé síti deště se ztrácela cesta k osadě vědeckých pracovníků.
Proč jsem se vydal hledat Dumčeva právě sem? Sám nevím. Snad proto, že jsem se s Dumčevem touto cestou vracel do města.
Dumčev chce zůstat sám. Budiž. Ale starý člověk, který se ani nevyzná v nových ulicích tohoto města a nezná cesty, které k němu vedou — sám v takové mlze a lijáku?
Byl jsem rozčilený a zoufalý, že jsem to s Dumčevovým rukopisem takhle vyvedl, ale pořád jsem doufal, že ho někde tady na cestě v mlze najdu. Běžím, hledám, rozhlížím se a křičím:
„Dumčeve! Dumčeve!“
Plášť a šaty mi úplně promokly a v provlhlých botách se šlo prachšpatně. Za límec mi tekly stružky vody. Ale hledal jsem přesto pořád dál. „Dumčeve! Dumčeve!“
„Hej! Kdo je tu?“
Selský vůz! Div na mne v mlze nenajel. Ve voze seděli tři muži. Dověděl jsem se, že je to Kolja Sencov, student zemědělské technické školy, se dvěma ošetřovateli.
„Neviděli jste po cestě staršího člověka?“
Na to mi Kolja vypravovaclass="underline"
„Jsou to asi dvě hodiny, co bych byl v téhle mlze málem přejel člověka, tak jako teď vás. Šipka, můj kůň, zůstala okamžitě stát. Člověk uhnul stranou. Vytáhl jsem baterku a posvítil jsem si na něho: byl to starý muž menší postavy a měl veliký deštník. Vypadal jako profesor chemie v ústavu. Jenomže ten nosí brýle.
Povídal jsem mu:
›Občane, nasedněte si! Svezu vás!‹
Sedl si a jeli jsme krokem. Nejeli jsme dlouho, když ten občan chtěl už zase slézt z vozu. Pomohl jsem mu. Když byl dole, ohlédl se a řekclass="underline" ›Děkuji vám, mladíku, už jsem dojel.‹
Kam vlastně dojel? říkám si. To mi nejde do hlavy. Tady přece žádný dům není. A ten déšť a mlha, že není na krok vidět. Zastavil jsem koně. Vidím, že zabočil stranou, pak se zas vrátil a jde, či spíš se vleče po cestě dál. Jedu vedle něho, ale on si mne nevšímal. Rozmlouvá hlasitě sám se sebou a pak znovu odbočí kamsi z cesty. Čekám a dívám se. A zase se vrací na cestu.
Myslím si: Jak tomu všemu mám rozumět? Co tam vlastně za tou cestou v takové tmě a dešti hledá?
Říkám mu znovu: ›Občane! Mohl bych vás ještě svézt!‹
Nasedl a zase jsme jeli společně.
›Za hodinu budeme v osadě,‹ povídám mu, ›ohřejete se tam.‹
›Tam já nejdu. Za chvíli zase slezu. Hledám besídku.‹
Cože, v tomhle dešti hledá besídku? pomyslil jsem si a chtěl jsem se zasmát, ale zdržel jsem se.
›Teď už rozumím! Tak vy hledáte tu besídku, co je za hlavní silnicí?‹
›Ovšem. Musí tu být někde docela blízko!‹