Mluví se mnou a dívá se při tom do mlhy. Pochopil jsem. Vezu pravděpodobně nemocného člověka. Asi nějaký profesor. Přikryl jsem mu ramena vozovou plachtou a jeli jsme dál. Profesor dlouho mlčel.
Potom začal zase mluvit, ale mluvil sám k sobě o jakýchsi podivných zvířatech v nějaké neznámé zemi. Pak se opět odmlčel.
Když začalo pršet hustěji, seskočil jsem s vozu a vytáhl jsem zpod sedadla otýpku sena. Přikryl jsem mu tím senem nohy a navrch jsem položil pytel a pak jsem mu ještě urovnal plachtu na ramenou.
›Děkuji vám, mladý muži! Rodiče vás dobře vychovali.‹
›Nemám rodiče, zemřeli, když jsem byl ještě maličký.‹
›A kdo vás tedy vychoval?‹
›Dětský domov, potom průmyslová škola a teď studuji na technice.‹
›Dětský domov… technika… Co je to? Ach ano… rozumím…‹
›Musím přidat,‹ pomyslil jsem si, ›je to s ním hodně špatné.‹
Bylo už tma jako v pytli a mlha před námi stála jako stěna. Pršelo čím dál tím víc.
Musím jet rychleji! Seskočil jsem s vozu, utáhl jsem koni popruh na hřbetě a prohlédl jsem podpěnku a oprať, abych mohl jet dál bez zdržení. Když jsem se pak vrátil k vozu a chtěl toho nemocného lépe přikrýt plachtou, vidím, že je pryč!
A tu jsem si na místě sám sobě dal rozkaz: ›Kdyby tě to, Sencove, mělo stát třeba krk, musíš ho najít a dopravit do nemocnice!‹ Šipka uháněla tryskem, náhradní součástky pro traktor, které jsem vezl na voze, řinčely až hrůza. Jel jsem přímo do nemocnice. Náhradní součástky jsem shodil na dvoře, na vůz nasedli tihle dva muži a hurá zpátky!
Hledáme toho profesora. Všechno kolem dokola jsme už prošťárali. Budeme ale musit ještě prohlédnout les,“ zakončil svoje vypravování Kolja Sencov.
Mlha se sice trochu rozptýlila, ale déšť ustával jen chvílemi a hned zase lilo jako z konve.
Jen abychom Dumčeva našli co nejdřív!
Poslal jsem Kolju s ošetřovateli na kraj lesa k známým lomům a řekl jsem jim, aby tam na mne počkali. Vůz nechali stát pod kopcem. Sám jsem běžel se svítilnou v ruce k lesu.
Ale Dumčev přece říkal Sencovovi, že hledá besídku. Ano, tady někde ta besídka bude. Převlékali jsme se v ní. A pěnkavka nám k tomu zpívala své či — ri — ri — ri.
Možná, že si tehdy Dumčev ve spěchu ani nepovšiml, že ta besídka má děravou střechu a že i lavičky jsou tam polámané. V takové besídce přece nemůže hledat útulek pro samotářské rozjímání!
Tady je kaštanová alej. V té tmě vypadá nekonečně dlouhá.
A co když Dumčev někde zabloudil, co když někde z únavy usnul nebo upadl?
Tady je akát. Zakrývá vchod do besídky. Rozhrnul jsem větve, zasypaly mne hustou sprškou a svítilna ozářila zřícená vrátka na zemi, poloshnilé nohy stolu a laviček a visící hnízdo vos… Není tu nikdo… Rychle k lomům! Možná, že je tam!
Kolem je ticho jako v hrobě. Je slyšet jenom kapky deště, jak dopadají na děravou střechu besídky. Ale co je to? Nezdálo se mi to jenom? Jako bych zaslechl povzdech.
Ohlédl jsem se. Světlo lucerny padlo na sloup vedle akátu. A najednou vidím… za sloupem stojí Dumčev!
„Sergeji Sergejeviči!“
Dumčev vyhlédl za sloupem a ihned se odvrátil. Vrhl jsem se k němu: „Sergeji Sergejeviči!“
Vzal jsem ho za ruku. Byla promrzlá, chladná, ledová. Celý se třásl. Jistě prudké nachlazení! Dumčev se na mne vůbec nedíval. Zavolal jsem Kolju Sencova a ošetřovatele. Ve chvilce byli u nás. Jeden ošetřovatel vytáhl rychle zpod pláště vatovanou kazajku a navlékl ji Dumčevovi. Druhý mu přehodil přes ramena svůj nepromokavý plášť. Dumčev se všemu mlčky podvolil. Kolja ho vzal pod paží a vydali jsme se na cestu. Ošetřovatelé osvětlovali cestu lucernou. Světlo lucerny padalo chvílemi na Dumčeva a tu bylo vidět jeho unavenou a bledou tvář. Pohled měl upřen kamsi do dálky, mimo nás. Mlčky jsme došli na cestu, kde byl uvázán kůň.
„Do nemocnice?“ otázal se Kolja Sencov.
„Ne, Sergeji Sergejevičovi bude lépe doma, v městě.“
Vůz se dal do pohybu. Byla tma jako v pytli. V korunách stromů podél cesty šuměl mírný deštík. Všichni jsme mlčeli. Vůz klidně a zvolna ujížděl po silnici k městu.
KAPITOLA 68. NÁMĚSTÍ KVĚTŮ
Moskva hlučí poledním ruchem. Auta ujíždějí nepřetržitým proudem kolem stanice metra „Palác Sovětů“ vzhůru k Arbatu. Vzduch je plný houkání automobilů a zvonění tramvají. Všechny ty zvuky trvají jen vteřinu, hned zas zaniknou, ale v témž okamžiku už zas nepřetržíte vznikají nové, jako by honem chtěly dohonit ty předcházející, přidávají se k všeobecnému hluku a zároveň se v něm rozplývají.
Moskva hlučí. Auta uhánějí k Arbatu. Na stanici podzemní dráhy „Palác Sovětů“ je spousta lidí. Z metra vybíhají studenti a studentky. Pospíchají do ústavu na Metrostrojevské ulici nebo k tramvajím.
A naproti nim kráčejí jiní lidé, někteří pomalu a vážně, někteří svižně a rychle; sestupují do metra a za několik minut už budou stát za pulty v obchodech na Petrovce, nebo na druhé směně u svého stroje, nebo zasednou za stůl někde v Sokolnikách či na Krasnoselské ulici.
Tisíce a tisíce kroků! A to všechno se slévá v jeden jediný mnohohlasý tep hlavního města.
Už dva dny jsem zase v Moskvě. Hned, jak jsem přišel od vlaku, začala práce, starosti, návštěvy, telefony — a všechno jako by splývalo s tím ostatním hlukem a šumem. Ten shon mne vzdálil od věcí, které mne ještě před několika dny tak zaměstnávaly.
Jak už to je dávno! Stalo se to vůbec někdy?
Selský vůz v mlze… Kolja Sencov a ošetřovatelé… deštěm ztmavlý lesklý asfalt na silnici… napůl rozbořená besídka a v ní Dumčev, sám, v dešti. A zase vůz rachotící po silnici… Té noci jsme Dumčeva odevzdali do péče Naděždě Alexandrovně. Druhý den ráno jsem se od ní dověděl, že se Sergej Sergejevič jenom lehce nachladil. Žádal pouze o jedno: aby k němu do laboratoře nikoho nepouštěla.
Hned nato jsem se rozloučil s paní Bulajovou, která si poznamenala moji moskevskou adresu.
Zašel jsem ještě k Tarasevičovi, ale ten se ještě nevrátil z krajské konference. Nechal jsem tam svoji adresu a ještě téhož večera jsem nasedl do vlaku na Moskvu.
U toho metra je veselo, rušno, všude plno jasných barev! V půlkruhu tu stojí prodavači květin.
Pod horkým srpnovým sluncem planou v nízkých hliněných džbánech ohnivě červené řeřichy. Na stáncích jsou na tyčky přivázány kytice květin, celé v zeleném kapradí. Z každé kytice vyhlížejí jiřiny a pyšní se svými šarlatovými, malinovými a oranžovými barvami. Bělavé kuličky konvalinek se marně pokoušejí schovat se nenápadně v kyticích. Jsou však dobře vidět a dodávají kyticím zvláštní skromný půvab.
Srpnové květiny, teď hýříte jasnými, sytými a pestrými barvami! Brzo však přijde podzim. Nastanou deště, žloutnutí, uvadání…
A zrovna zde, v tuto chvíli na tomto nástupišti, u těchto košů s květinami, jsem si najednou vzpomněl na živý oheň jiných barev, jež se mění a žijí jako hudba, stále novým a novým životem.
Země obřích trav! Stojím a čekám. Už, už se otevrou vrata ohrady, zhotovené z krovek krásce mědáka. A přede mnou — ne, to není plot, ale gigantická divadelní opona v plameni a třpytu nevídaných barev.
Jaké tajemství se vlastně skrývá v síle, v jasu, fantastičnosti a rozmanitosti těch barev?
Proč Dumčev říkal, že tyto barvy jsou věčné a že nikdy nevyblednou? Nikdy! Bylo to opravdu podivínství nebo blouznění? Co když… co když se v tom ukrývá jen nějaký objev? Je to docela možné. Snad, kdo ví? Kdo by to mohl vysvětlit? Koho se mám zeptat?