Snad bych se měl obrátit na Kalganova. Je to fysik. Problémy světla a barev, to je přece jeho obor. Často jsem o něm četl v novinách.
Ano, zajdu do ústavu ke Kalganovovi ještě dnes, zbude-li mi jen trochu času. Po zkoušce. Snad to stačím.
Vzpomněl jsem si znovu na Dumčevova slova: „Ach, ta mrtvá zeleň louky, namalovaná na překližce nebo na lepence, kdy hudba zvučí živoucí přírodou jara“, když jsem seděl při zkoušce za režisérským stolkem v tmavém hledišti pod žárovkou s temným stínidlem, v přísném tichu, porušovaném jen replikami herců na jevišti, a díval jsem se, jak osvětlovači manipulují s reflektory a osvětlují dekorace.
Zkouška skončila ve čtyři odpoledne. Tak to tedy ještě stačím. Ano, za chvilku budu u Kalganova!
KAPITOLA 69. V UČENCOVĚ PRACOVNĚ
Ruch na moskevských ulicích byl ještě v plném proudu a já už seděl v pracovně fysika Dmitrije Dmitrijeviče Kalganova. Požádal mne, abych počkal, až skončí poradu se svými spolupracovníky. Nerozuměl jsem jejich rozhovoru, týkal se jakéhosi složitého fysikálního problému.
Fysikova tvář mi čímsi připomínala znamenitý portrét Jermolova, neohroženého hrdiny z bojů s Napoleonem.
Fysik Kalganov není ovšem voják, nýbrž vědec, a nežije v devatenáctém století, ale v dnešní době. Voják není! Ale jeho zřetelná a určitá gesta, jeho pohyby bez nejmenšího náznaku chvatu nebo nejistoty mají v sobě cosi vojenského. Hrdé, skoro lví držení hlavy. Rysy jeho obličeje jsou masivní, ostře řezané, téměř mohutné. A jeho hlas přímo duní.
Byl to přece on, fysik Kalganov, který naráz postřehl význam radiolokace a začal drtit s našimi dělostřelci fašistické letce!
S našimi zákopníky vybudoval na Ladožském jezeře „cestu života“. Vědec — voják!
Hleděl jsem na něho a v duchu jsem si říkaclass="underline" ano, takový člověk, ten si umí poradit ve spleti vědeckých problémů, projektů, záměrů a návrhů — a jistě i ve svém vlastním pracovním prostředí si počíná jako dobrý hospodář.
„Chcete-li, věřte, a nechcete-li, nevěřte a myslete si, že všechno, co vám říkám, je fantastická povídka…“ tak jsem začal svoje vypravování o Dumčevovi, když mne Kalganov usadil do křesla vedle sebe.
Z počátku mne poslouchal s jakousi sveřepou shovívavostí. Ale když jsem začal vypravovat o jarmarku, na kterém před dávnými lety předvedl Dumčev svůj první let a podnikavý kupec za podívanou na smrtelně nebezpečnou produkci vybíral po pětníku, Kalganovovy oči zablýskly, prudce se ode mne odvrátil a začal cosi pozorovat ve večerním soumraku za oknem. Pak náhle udeřil pěstí do stolu:
„Proklatá doba!“ zvolal. „Tolik zničených a zdeptaných lidských talentů! Ta doba vyhnala Ciolkovského s jeho výpočty na půdu a Mičurina ponížila na pachtýře. A takoví jako Dumčev byli ovšem jenom pro smích, až se z nich stali podivíni…“
Kalganov se odmlčel.
Pokračoval jsem ve svém vyprávění.
Když jsem začal mluvit o tom, jak Dumčev, kterého jsem našel v Zemi obřích trav, tvrdošíjně navrhoval, aby se lidé učili technice od hmyzu, vstal Kalganov netrpělivě z křesla.
„Tak, tak!“ opakoval.
„Divíte se tomu?“ otázal jsem se ho.
„Ne, jenom ho lituji. Čemu se divit? Osamocený člověk, který žije mimo lidskou společnost, mimo kolektiv, si nakonec usmyslí napodobovat přírodu. Takový napodobovatel si potom začne pro sebe stavět potápěčský zvon z pavučiny. Z pavučiny! Přesně jako vodní pavouk. Na co já potřebuju loděnice, řekne si takový samotář, já si vyrobím lodě sám, bez továrny, a sám si je také spustím na moře. Ať plují! Tomu říkáme napodobovat přírodu!“
Musím si pospíšit, abych se Kalganova zeptal na to nejhlavnější, řekl jsem si. A vypravoval jsem mu, jak mne Dumčev v Zemi obřích trav přivedl ke svému domu a já jsem zůstal v úžasu stát nad barvami jeho ohrady, která byla sestavena a složena z křídel obyčejných motýlů.
Ta ohrada hrála a hořela neobyčejně jasnými a krásnými barvami a Dumčev říkal, že je to uděláno z průhledných motýlích křídel.
„Řekněte mi, jak mám Dumčevovi rozumět? Vždyť to, co je průhledné a čiré, je přece bezbarvé. Jaképak potom barvy? Jak tomu rozumět? To je přece nesmysl!“
„Ne, to není nesmysl, ale správný poznatek,“ řekl klidně Kalganov. „Cože, správný poznatek? Dumčev se tedy nemýlil. Ale jak muže mít něco průzračného a bezbarvého barvu?“
„Abyste pochopil, proč průhledná a bezbarvá křídla motýlů hrají jasnými barvami, začnu od toho nejzákladnějšího. Od toho, co to vůbec je světlo a barva.
Každé těleso vysílá do prostoru energii v podobě elektromagnetických vln, jejichž délka je proměnlivá a závisí na teplotě tělesa: od desítek mikronů do milióntin mikronu.
Podle počtu kmitů za vteřinu rozeznáváme vlny elektrické, infračervené, světelné, ultrafialové a roentgenové. Naše oko vnímá pouze světelné vlny. Newton dokázal, že bílé světlo, jak je vidíme, je souhrn barevných paprsků.
Budete asi vědět, jak byl rozložen světelný paprsek.
Newton postavil na stůl skleněný hranol. Sluneční paprsek, který dopadl na hranol, se při průchodu hranolem rozložil na sedm duhových barev: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, světlemodrou, tmavomodrou a fialovou. Mezi těmito sedmi barvami není ostrých hranic, jedna přechází pozvolna do druhé. Tak na příklad mezi žlutou a zelenou barvou rozeznáváme ještě barvu listové zeleně, mezi zelenou a světlemodrou částí spektra barvu mořské vody.
Různému počtu kmitů světelných vln odpovídají určité barevné tóny.
Jak známo, předměty nemají vlastní barvy. Mají pouze schopnost odrážet, lámat anebo pohlcovat světelné paprsky.
Co to tedy vlastně znamená, když řekneme, že nějaký předmět je černý?
Znamená to, že pohltil všechny světelné paprsky, které na něj dopadly, a že jeho povrch žádné paprsky neodrazil.
Co je to na příklad modrá barva? Povrch předmětu pohltil všechny barvy spektra kromě modrých, které odrazil. Proto se nám předmět jeví jako modrý.
Tak vysvětluje fysika podstatu světla a barev.
Tenounké, průzračné a zcela neviditelné šupinky, které pokrývají křídla motýlů, to je doslova soustava průhledných destiček, z nichž každá propouští světlo jistým způsobem. Tloušťka šupinek je různá a leží v hranicích světelných vln různé délky. Každá z těchto šupinek dostane tu barvu, jejíž vlna odpovídá tloušťce šupinky.
Jako příklad, který jasně ukazuje, jak se barva mění podle měnící se tloušťky blány, nám poslouží nejlépe mýdlová bublina. Děti bývají okouzleny měňavou hrou barev na mýdlové bublině. Neustálá proměna barev se snad zdá v tomto případě náhodná. Ale v takovém střídání barev je naopak přísná zákonitost. Ze začátku, když se mýdlová bublina začíná teprve nafukovat a má blánu ještě poměrně tlustou — je červená. V tom okamžiku odpovídá tloušťka blány nejdelší světelné vlně, vlně červené. Potom postupně, jak se mýdlová bublina dále nadouvá a zvětšuje a její blána zároveň ztenčuje, následují v pořadí za sebou ostatní barvy.
Ale všichni motýli tak zbarveni nejsou. Některé druhy mají barvivo pigmentové, které časem vybledá. U jiných druhů jsou zase oba způsoby kombinovány: pigmentové zabarvení jim na křídlech doplňuje barevná hra průhledných šupinek.