Lidé už dávno spí. V oknech domů a domků je tma.
Často mne v pozdní hodině při pohledu na tato černá prázdná okna přepadal smutek a tesknota. Ale dnes se mi zdá, jako by mne okna přívětivě vítala klouzavým odleskem luceren na černých sklech. Nesu si radostnou zprávu pro Dumčeva.
Kalganov právě telefonoval, když jsem vstoupil do jeho pracovny. Přerušil na okamžik hovor, pozdravil se se mnou a řekclass="underline"
„Rozhovor se týká právě vás. Poslouchejte!“
A pokračovaclass="underline"
„Co? Ale ne, ne! Nejde o denní světlo. To nejsou lampy pro denní světlo, které osvětlují podzemní vestibul metra na Kirovově ulici. Mluvím o barvách. Cože? Vy jste slyšel a dokonce i viděl, jak stěna i šaty ve tmě září barvami. Ale to je docela něco jiného. Stěna, židle a šaty vydávaly světlo proto, že k nátěru bylo použito barvy s příměsí solí zinku a kadmia a nátěr byl pak ještě ozářen ultrafialovými paprsky, To je luminiscence — světélkování. Ale já mluvím o něčem docela jiném. Jak bych vám to vysvětlil? Třeba takhle:
Chytal jste někdy motýly? Pouštěl jste si mýdlové bubliny? Tak si vzpomeňte na kouzelné a přitom úplně pravidelné střídání barev na mýdlové bublině. Blána mýdlové bubliny ovšem hned praská. A motýlí šupinky? Těch se raději ani nedotýkat, jak jsou křehké! Ale představte si takovou mýdlovou bublinu anebo motýlí šupinku, která by byla vyrobena ze zvlášť trvanlivého materiálu. Musil by to být skutečně trvanlivý materiál. Pokouším se vyrobit takovou neobyčejně trvanlivou látku ze zvláštní plastické hmoty… Cože? Myslíte, že se to nepodaří?… Že to praskne, tak jako praská dítěti mýdlová bublina na slámce?“ Kalganov se hlučně zasmál. „Zapomněl jste, že jsem fysik. Věřím jedině na pokus. Já na to přijdu! Vyzkouším si to a prověřím. Rozhodně na to přijdu a všechno vám ukážu! Cože? Vždyť ani letecký konstruktér nepřidělává k aeroplánu ptačí péra. ačkoliv člověk kdysi tak toužebně sledoval let ptáků. A přece se to podařilo! Ptáte se, k čemu to bude dobré? Bude to docela nový, neobyčejný materiál na obložení domovních zdí. Cože?… Že je to fantastický sen? Vynasnažím se tedy, aby se ten sen stal skutečností.
Kalganov se s kýmsi rozloučil a obrátil se ke mně.
„Hledám ve své laboratoři novou látku a doufám, že ji naleznu. Její tloušťka se bude měřit na desetiny mikronu. Motýlí šupinky, mýdlové blány! V laboratoři, v prostředí exaktní, přesné práce, musím takovou novou maximálně průzračnou a přitom trvanlivou látku najít. Z této látky se bude vyrábět množství standardních typů blan různé síly. Fysik se spojí s umělcem a architektem. Pak budou předměty denní potřeby, obydlí a budovy hrát před naším zrakem všemi barvami duhy.“
„Dumčev měl tedy přece jenom v něčem pravdu! Přece jenom něco napověděl naší vědě! A neopozdil se se vším!“ téměř jsem vykřikl.
Někdo zaklepal na dveře pracovny. Vešel Kalganovův asistent, vysoký, bledý, sebevědomě vystupující člověk, pohlédl na mne klidným, dlouhým pohledem šedých očí, uklonil se a zvolna se posadil na kraj veliké kožené pohovky.
Kalganov a asistent hovořili o svých pokusech, jež se týkaly tohoto mimořádně trvanlivého obkladového materiálu. A já jsem při tom pořád přemýšlel, jak budu moci Dumčeva potěšit. Ne. Nebudu o tom psát v dopise!
Hned zítra poletím letadlem na jeden den do Čenska k Dumčevovi.
Kalganov a asistent pokračovali v rozhovoru. A já už při tom prožíval své zítřejší setkání s Dumčevem. Z jejich rozhovoru pronikala do mého vědomí jen jednotlivá slova: elektrolysa… elektrolytická vrstva… oxydace povrchu kovů… nabíhání barev po kalení… krytí lakem…
Asistent odešel.
Kalganov řekclass="underline"
„Napsal jsem Dumčevovi dopis, kde mu děkuji a srdečně mu blahopřeji.“
„Dejte mi ten dopis. Zítra ráno zaletím na jeden den k Dumčevovi do Čenska.“
„Teď už víte, čím Dumčeva potěšit! Šťastnou cestu!“ A náhle se Kalganov hlasitě zasmáclass="underline" „A tu Zemi obřích trav jste si k tomu přimyslel jen tak pro větší zajímavost… Přiznejte se! Ten váš Dumčev je prostě entomolog. Pozorovatel přírody.“
Teprve po chvilce jsem se zmohl na odpověď:
„Dmitriji Dmitrijeviči! Já sám se někdy samého sebe ptám slovy básníka:
›Byl o to? Bylo to vůbec někdy?‹“
Bylo už pozdě. Začal jsem se loučit. Kalganov otevřel dveře pracovny a řekclass="underline" „Doprovodím vás!“
Šli jsme tichými, slabě osvětlenými chodbami ústavu. Starý vrátný odložil stranou noviny, vstal, uklonil se a rozevřel před námi vrata. Kalganov se mnou vyšel ven. Sestoupil po několika schodech a zastavil se. Se stromů na malém náměstíčku padaly řídké krůpěje. Z široké moskevské ulice už nebylo slyšet ani hlásku. Ani houkání aut už se neozývalo.
Podal jsem mlčky Kalganovovi ruku na rozloučenou a chtěl jsem jít. Ale on zadržel mou ruku ve své široké teplé dlani.
„O čem přemýšlíte, Dmitriji Dmitrijeviči?“ zeptal jsem se tiše. Trhl sebou a řekl, jako by se náhle vzpamatovaclass="underline" „Tak trochu sním… nic jiného!“ A stále ještě držel mou ruku ve své:
„Vidím Moskvu budoucnosti se symfonií barev zažehnutých světelným paprskem. Jednoho dne k večeru dokončí dělníci obložení moskevských budov novým, doposud neznámým materiálem.
Zrána padne na město první světelný paprsek a naráz se rozehrají, ba přímo rozezvučí barvy. Míhají se, slábnou, téměř mizí, rozplývají se jako zvuky, jako hudba. Pak zaplanou znovu. Bude to symfonie barev, která se zažehla, rozehrála, zazvučela pod světelným paprskem! Moskva bude městem slunce.
Jestlipak víte, že hudebního skladatele Skrjabina nazývali podivínem, poněvadž říkaclass="underline" ›Vždyť každému zvuku odpovídá určitá barva. Zvuky svítí barvami… Molové tóny mají kovový lesk a durové jsou zas sytě barevné a bez lesku.‹
Skrjabin si přál, aby jeho symfonie byla doprovázena symfonií světel.
Ano! Světelnou symfonii je možno vytvořit zrovna tak, jako symfonii hudební. Ale takovou symfonii, symfonii barev — bude dirigovat skladatel fysik. Jen on napíše její partituru.
A bude to opravdová sluneční symfonie. Symfonie Města slunce.
Každá moskevská ulice se nám představí vlastním svérázným barevným laděním. Zdi každého domu v Moskvě rozkvetou veselým pestrobarevným kobercem. Ty barvy budou věčné. Neboť na zem neustále dopadají světelné paprsky.
V odpověď na symfonii Moskvy zazní pod týmiž slunečními paprsky světelné symfonie v hlavních městech bratrských republik.
A tato hudba, světelná hudba, vytvořená slunečními paprsky, hudba řízená našimi fysiky, bude znít, dokud bude ve vesmíru svítit slunce, dokud budou proudit světelné vlny!“
KAPITOLA 72. NEUSKUTEČNĚNÁ PŘEDNÁŠKA
N a střechu nemocnice bubnuje déšť. Občas zarachotí na střeše plát krycího plechu, který se asi uvolnil z rezavých hřebíků. Vane vítr. Chvílemi zařinčí okenní tabulky.
V nemocničním pokoji svítí lampička pod modrým stínidlem. Sergej Sergejevič Dumčev je nemocen. Snad ho nebudu moci ani potěšit. Možná, že mu nebudu smět ani vyprávět o jeho objevu.
Odletěl jsem letadlem z Moskvy do Čenska a z letiště jsem pospíchal přímo k paní Bulajové.
S radostným a světlým pocitem jsem vstoupil do starého známého domu. A teprve zde jsem se od paní Bulajové dověděl, co se mezitím událo.