Z Čenska jsem neodjel. Najal jsem si pokoj v osadě naproti nemocnici a poslal jsem do Moskvy několik telegramů; jeden do divadla s vysvětlením, proč se musím zdržet několik dní v Čensku, a druhý Kalganovovi se zprávou o Dumčevově nemoci.
Chodil jsem do nemocnice každý den ráno.
„Neprobudil se nemocný?“
„Ne, ještě se neprobudil. Jeho stav je vážný.“
Už jsem byl unaven vším, co jsem za poslední dobu prožil, sám jsem nevěřil všemu tomu, co jsem na vlastní oči viděl, a tak jsem se toulal po mořském břehu, naslouchal jsem šumění vln a pozoroval, jak slunce pomalu sestupuje k západu. Díval jsem se, jak se vlny převalují, a doufal jsem, že snad se v nich rozplyne moje vzrušení a moje bolest uplave. Bylo to však marné.
Za tři dni mi lékař řekclass="underline"
„Dnes ráno se nemocný pravděpodobně probudí. Ale naděje na uzdravení už není.“
A Dumčev se skutečně probudil.Uviděl vedle sebe Naděždu Alexandrovnu Bulajovou a mne.
Mlčeli jsme, nevěděli jsme, jak začít rozhovor. Byli bychom tak snad mlčeli po celou dobu, která je v nemocnici návštěvám vyhrazena, když se najednou Dumčev pozorně zadíval paní Bulajové do tváře.
„Chcete mi něco říci, Sergeji Sergejeviči?“
„Vzpomínám si,“ pravil Dumčev jasně a s pomlkami mezi jednotlivými slovy: „Teď jste, Naděždo Alexandrovno, nade mnou sklonila hlavu právě tak, jako… jako před mnoha lety… u moře… rozbitý aparát a já na písku… Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem vás…“
„Tehdy jsem byla ještě mladá.“
„Ale já vás vidím pořád takovou, jaká jste byla tehdy.“
Paní Bulajové vstoupily slzy do očí. Nepozorovaně je setřela rukou.
Upřeným a soustředěným pohledem se vpíjel Dumčev do její tváře. A nové a nové slzy se draly staré ženě do očí.
Dumčev se na ni stále láskyplně díval a oba mlčeli. Odešel jsem k otevřenému oknu, abych jim nepřekážel.
Jak je mohu pochopit? Vždyť mají život už za sebou.
I v pozdním podzimu navzdory dešti a nepohodě někdy docela neočekávaně a silně zazáří slunce, které není ani trochu podzimní. A hned se nějaký ten chomáček trávy tak čerstvě zazelená, že by si člověk nejraději do té trávy sedl a celý se do ní zahrabal, anebo ji alespoň pohladil rukou. Docela jako jarní tra vička to vypadá. Vzduchem se rozleje vlahé teplo, a i ten deštík se zdá jaksi smělý a vábivý. Jaro! Venku je úplné jaro. A v duši vyrůstá pocit vděčnosti za ten vlahý, jarní vzduch.
Na to na všechno jsem si vzpomněl, když jsem se díval na doktora Dumčeva a na paní Bulajovou. V paměti mi vyvstala dávno zapomenutá melodie a slova písně:
„I v pozdní jeseni se někdy stává, že přijdou dny, že přijde chvíle, kdy
Stál jsem u okna a díval jsem se do parku. Bylo tiché ráno. Nebe bylo bez mráčku, klidné, jasně modré, trochu nafialovělé nad obzorem.
Náhle vnikl do nemocničního pokoje vrčivý hřmot letadla. Dumčev se na cosi tázal. Nač? Nezaslechl jsem to.
Paní Bulajová mu hlasitě a jasně vysvětlila:
„Asi přiletělo letadlo z Moskvy!“
„Cože, z Moskvy? Tomu nevěřím! Taková vzdálenost…“ řekl Dumčev.
„Vzdálenost? Jakápak je to vzdálenost pro letadlo? Do Moskvy je všeho všudy
„Do Moskvy je přece tisíc… tisíc verst. A já, já jsem chtěl, aby vážky a mouchy naučily…“
Pronesl tato slova se zlým úsměškem, s hořkou ironií, kterou se člověk někdy snaží zakrýt velikou bolest.
Odešel jsem dolů do zahrady a sedl jsem si na lavičku. Krátké stíny stromů se pokojně táhly jeden za druhým. Tu a tam se míhaly pláště pacientů.
Vrátil jsem se znovu do nemocničního pokoje.
Kdesi vzadu, daleko na chodbě, bylo slyšet rozhovor. Zdálo se mi, že slyším nějaký povědomý hlas. Pak všechno utichlo. Ale teď jsou ty hlasy slyšet docela blízko. Kdo to mluví za dveřmi?
Dveře se otevřely dokořán. Na prahu stál fysik Kalganov. V ruce držel jakousi roličku. Za ním vešel jeho asistent, rovněž se svitkem v ruce.
„Buďte zdráv, Sergeji Sergejeviči!“ řekl Kalganov a kývl na nás.
Širokým gestem si přistavil židli k Dumčevově lůžku a usedl na ni.
„Kdo jste?“ zeptal se Dumčev.
„Fysik Dimitrij Kalganov.“
„Nepamatuji se. Neznám… Kalganov?“
„Přivezl jsem vám z Moskvy dárek!“
„Nerozumím. Jaký dárek?“
„Oho! Vy jste nějak moc zvědavý! Tak to tedy zase pěkně vezmu a půjdu,“ zasmál se Kalganov. „A vůbec se nedovíte, co jsem pro vás měl.“
„A já se postavím u dveří a nepustím vás,“ zasmál se Dumčev. Kalganov rozvinul roličky.
Rozložil před nemocným na stolek, na židli a i na okraj postele jakési lehounké balíčky, zabalené do černého papíru. „Co to má být?“ zvolal Dumčev. „Omítka! Budoucí obložení domů místo omítky!“
„Nerozumím! O čem to vlastně mluvíte?“
„Jestlipak víte, Sergeji Sergejeviči, co je v tom černém obalu? Je tam blána, která má přesně takovou tloušťku jako motýlí šupinka.“
„Nesmysl! Motýlí šupinka je tak tenká, že ji prostým okem není ani vidět a do rukou se vůbec nedá vzít.“
„Správně! Správně! A proto jsme také v laboratoři polévali zrcadlový povrch vyleštěných desek roztokem naší mimořádně trvanlivé průzračné umělé hmoty, která po uschnutí tvoří blány tenké jako motýlí šupinka.“
„Jak to?“ otázal se Dumčev vzrušeně.
„Podívejte se! Tady jsou čísla, která označují délku světelné vlny. A to je také tloušťka vrstvičky, která pokrývá desku. Na každé je písmeno D — Dumčev. Nazvali jsme ten obkládací materiál vaším jménem.“
„Vy se mi posmíváte! Je to výsměch, zlý žert! Dumčev se opozdil! Co já znamenám ve vědě? Opozdil jsem se. Tak se mu aspoň neposmívejte, tomu Dumčevovi!“ ostře vykřikl Sergej Sergejevič.
„Ach tak!“ usmál se mile a prostě fysik. „Tak se podívejte!“ Začal rozbalovat vzorky.
Barevné paprsky zaplály, pohasly a znovu se rozhořely. Dumčev se napjatě díval. A najednou, jako by si na něco vzpomněl, začal vzorky přebírat a přikládat jeden k druhému.
Pokojem se začaly míhat ostré, neočekávané, neklidné barvy bez jakékoli harmonie.
Podíval jsem se na Kalganova. Začal Dumčevovi laskavě a trpělivě pomáhat. Asistent rozvinul vzorky a jmenoval nahlas nějaká čísla. Kalganov poslouchal, zároveň se díval na barevné tóny a pozoroval pohyby Dumčevových rukou.
„Tak, tak!“ řekl vesele. „A teď zas jinak. Podívejte!“
Pomáhal Dumčevovi velmi opatrně, tiše a šetrně — pomáhal mu tak dojemně, jako se pomáhá malému dítěti.
Kdesi bouchly dveře a mně se zdálo, že pokoj ještě více ztichl. Po stěně se pomalu pohybovaly sluneční skvrny. Chvílemi se potkávaly a křižovaly s novými, neobyčejnými barvami.
Pak se v tichu znovu ozvaly hlasy fysika a jeho asistenta. Domlouvali se spolu šeptem:
… Mikrony… číslo… minus… stupeň… vlna… tloušťka…
Fysik a jeho asistent umlkli a nastalo napjaté ticho.
Bylo poledne. Kdesi v trávě hlasitě zacvrlikaly kobylky a ještěrka nastavila slunečním paprskům svůj hnědožlutý hřbet s černými skvrnami. Potom sklouzla s pařezu a zmizela v trávě. Najednou pohnul záclonou lehký větřík a do pokoje vnikla měkká, vlažná, navlhlá vůně pokosené trávy. Dotkla se našich tváří a v tom okamžení bylo ticho přerušeno.
Dumčev se náhle pozdvihl na lůžku. Podíval se na nás a tvář se mu rozjasnila radostným úsměvem.
„Tuhle! Sem se podívejte!“ zavolal na nás vesele. „Podívejte se přece!