Na široké plošince na věži ležel stroj, připomínající velikou vážku. U stroje stál mladík a upravoval na něm jakési dlouhé řemeny. Měl na sobě rubašku a černou pláštěnku. Bledý obličej s pevně sevřenými rty, jemné nervosní prsty.
Když se napřímil, jeho oči se soustředěně upřely kamsi daleko, přes hlavy davu, který obklopil plošinku.
Divný, nepochopitelný a docela osamocený byl ten člověk na křiklavě okázalém jižním jarmarku. Zdálo se, že je zaměstnán svým strojem natolik, že ani nevnímá, co se kolem něho děje.
Podnikatel, který dal vystavět věžičku, vybíral po pětníku od každého, kdo chtěl do ohrady.
Ohrazené místo kolem věže se hustě naplnilo lidmi.
Podnikatel vystoupil na několik schůdků u věže a rozhlašovaclass="underline"
„Ctěné dámy a pánové! Zrovna teď na své vlastní oči uvidíte, jak člověk poletí do nebes. Je-li vám libo, můžete tomu člověku za své peníze dávat otázky. Je to tak, jak jsem řekclass="underline" ten člověk poletí od nás do nebe a zase se vrátí nazpátek!“
Podnikatel si utřel plešatou hlavu červeným kostkovaným kapesníkem.
Ze zástupu bylo slyšet hlasy — obracely se k člověku na věžičce. „Jak se jmenuješ?“
„Co jsi zač?“
„Máš živnostenský list? Jaké jsi víry?“
„Jmenuji se Sergej Sergejevič Dumčev a jsem Rus,“ odpovídal mladý muž.
„Tak tedy leť! Bůh s tebou,“ volali z davu.
Člověk, který se představil jako Dumčev, sundal pláštěnku a pokračoval v přípravách u stroje.
„Vážené publikum!“ obrátil se podnikatel k zástupu. „Mějte strpení. Ještě nějakých pět nebo deset minut a už poletí.“
„Stála jsem nedaleko věže,“ vypravovala mně Naděžda Alexandrovna, „a viděla jsem, jak se Dumčevovi třásly ruce.
Zachvacoval mne čím dál tím větší neklid, rozčilení a strach. Věž je přece dost vysoká. Což nikdo z těch lidí tady nechápe, že se ten odvážlivec za chviličku potluče k smrti?
›Proboha, rozmluvte mu ten let!‹ prosila jsem jednoho známého studenta. Ten student chodil na polytechniku. Měl, víte, takové červené nárameníky na modré blůze. Technickým záležitostem velice dobře rozuměl. A toho léta mne všude doprovázel. Nosila jsem tehdy široký slaměný klobouk a měla jsem dlouhý světlý cop.
›Kolego!‹ zavolal na vynálezce student. ›Nemohl bych vám v něčem pomoci?‹ A už vystupoval nahoru po schůdkách.
Vynálezce zavrtěl hlavou a zabýval se letadlem dál.
Kolem bylo slyšet hlasy:
›Ten vůbec nepoletí!‹
›Proč létá pták? Pták má všechnu sílu v peří,‹ vysvětloval důstojně vyhlížející kupec. ›A ten jeho stroj má křídla bez peří.‹
›A co netopýr, ten nelétá?‹ obrátil se k němu student a dodaclass="underline" ›To znamená, že na peří to nezáleží!‹
›Tak proč už tedy neletí? Bude se s tím patlat až do tmy a pak už nepoletí.‹
›Pospěš si! Do toho! Začni!‹ křičel dav netrpělivě.‹
Dumčev roztáhl na stroji široká křídla a posunul jej na okraj plošinky.
Zástup utichl.
Navlekl si na nohy řemeny a připevnil stroj k pasu. Potom prostrčil ruce pod křídla. Křídla byla lehká, z vrbového proutí, potažená látkou a velice pohyblivá, pravděpodobně na kloubech.
›Už! Už poletí!‹ ozvaly se hlasy.
›Stůj! Stůj!‹ zakřičel náhle podnikatel. ›Stůj!‹
Po celou tu dobu nepostál podnikatel na jednom místě. Každou chvíli vylézal na věž a hned zas odbíhal k vrátkům kontrolovat tržbu.
›Stůj!“ křikl ještě jednou. Vedl k věži jakéhosi úředníka s ženou, rozrážeje dav lokty.
›Poslyšte!‹ oslovil úředník Dumčeva, ›moje choť by se vás ráda na něco zeptala, buďte tak laskav a odpovězte jí.‹
Hodnostářova žena si nasadila lorňon:
›Mladý muži, mohl byste mi říci, z jaké látky jsou udělána ta křídla? Odtud zdola to vypadá jako mušelín. Povězte mi, prosím vás, kde jste sehnal takový nádherný odstín a kolikpak jste platil za loket?‹
Dumčev zevrubně odpověděl na otázku.
›A teď do toho!‹ křikl podnikatel.
Student tiše praviclass="underline"
Z davu se ozývaly hlasy: ›Natáčí se po větru!‹ Vtom se Dumčev spustil s plošiny. Vzlétl!
Zástup ztrnul. Všem se zatajil dech. A hned běželi za ním, utíkali, přelézali, přeskakovali plot. Běželi mlčky, obličeje obráceny vzhůru.
Stroj se náhle naklonil na stranu. Lidé se rozutekli na všechny strany.
Dumčev pohotově škubl nohama, jež byly zasunuty do řemenů připevněných k vějířovitému ocasu, a obnovil rovnováhu.
Vážka se vyrovnala. ›Hurá,‹ zaznělo kolem.
Ale to trvalo nanejvýš jednu nebo dvě minuty. Šátky na hlavách žen se zatřepotaly náhlým nárazem větru. Muži, kteří utíkali za strojem, se chytali za klobouky a za čepice. Vítr zadul ještě silněji. Student, který běžel vedle mne, zvolaclass="underline"
Je zle! Vítr vane proti němu! Přímo do tváře! Náš ruský Ikaros se pouští do souboje s větrem.‹
Viděla jsem, jak se křídla stroje prohnula a jak se letadlo střídavě naklání na pravý a zase na levý bok. V nejbližších vteřinách musí spadnout.
Student volaclass="underline"
›Vidíte? Vítr žene letadlo doleva a Dumčev vyrovnává pohybem nohou doprava! Vítr se stáčí doprava — Dumčev zakormidluje zase doleva, a stroj je vyrovnán!‹
Ale vítr, jako by najednou prohlédl lidský úskok, zadul shora. Předek stroje zakolísal, jako kdyby letadlo klovlo zobákem.
Dumčev začal okamžitě rukama spouštět a zvedat křídla a stroj se zase na malou chvilku vyrovnal.
Student na mne volaclass="underline"
›Je u konce se silami! Umdlévá! O vzduch se nemůže opřít!‹ Stroj padal k zemi. Marné bylo všechno mávání křídly. Vítr ho hnal k moři.
›Utopí se! Utopí!‹ zašumělo to v zástupu.
Ženy se daly do křiku, kdosi se začal křižovat. U samé hladiny moře se stroj zaryl do písku.
›Zahynul! Zabil se!‹ volali lidé a celý zástup běžel k moři.
Všechny jsem předběhla. Slaměný klobouk se mi svezl s hlavy a jen tak tak se držel na stuze. Byla jsem u Dumčeva první.
›Jste živ?‹ vykřikla jsem.
Dumčev se pohnul. Rozmotala jsem řemeny a pomohla jsem mu vyprostit se z letadla, které uvázlo v sypkém písku.
Přiběhli lidé. Blížili se opatrně a mlčky, jako by se báli, že Dumčeva rozzlobí. Dokonce i bosí a rozcuchaní kluci, kteří pobíhali sem a tam, od letadla k zástupu a zas nazpátek, mluvili spolu jen šeptem.
Student poprosil diváky, aby se rozešli.
Přinesli vodu a já omyla Dumčevovi čelo. Student odběhl pro drožku.
Za chvíli přišel Dumčev k sobě. Nikoho si nevšímal. Minuty uplývaly. Lidé se začali rozcházet. Najednou se letec pokusil postavit se na nohy.
Pomohla jsem mu. Vstal, obrátil se a spatřil svůj rozbitý stroj.
›A přece budu létat! Budu!‹ řekl tiše a vzdorně.
Nízko nad námi zašuměl křídly racek.
›Jako tenhle pták,‹ řekla jsem a ukázala na racka.
›Pták?‹
›Ano, jako tenhle racek,‹ opakovala jsem.
Dlouho mlčel, jako by se v duchu vypořádával s nějakými svými myšlenkami.
›Ne, ne!‹ vykřikl náhle důrazně. ›Lépe než pták! Jako moucha! Ne jenom létat, ale také ve vzduchu stát! Stát ve vzduchu tak pevně, jako stojí člověk na zemi!‹