Svatopluk Čech
VE STĺNU LĺPY
Jak vlny osením, po tobě hrajímé vzpomínky a touhy, rodný kraji!Když za večera v dusných města zdích,kol čela starostí se věsí příze,jak často náhle písmeny v mé knizese měnívají v roje kvítků tvých!Jak často, v podušku když sirou klesápod nízký strop má hlava zemdlená,mně zdává se, že větev zelenázas nade mnou se sklání tvého lesa,že nade mnou zas hudba jeho dumnásvůj vede nápěv – mlkne – z vršků dálnýchblíž opět šumí, vod jak příboj valných —tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.I snívám, zkolébán té písně vděkem,jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.
Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,v té hluchá vřavě požitků a muk.Mě neláká v ten šumný turnaj duchůdiváků potlesk, trub a kotlů zvuk.Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklánítvá křídla povypjatá k zemi zpět.Snad osvěží je vánků lesních vlání,snad rozepnou se lehce v nový let,až perlami v nich ranní rosa vzplanea kadeř ovinou ti růže plané.
Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mnez každičké brázdy upomínek dav.Ty jabloně nad mořem zlatých klasůmi šeptají o blahu zašlých časů,ta bílá stezka, vinoucí se v bor,mne vábí k místu, kde tak často vítalmladého samotáře jedlí sbora z nízkých větví poustevnu mu splítal.Tam jiná cesta pod horou se vine —teď mizí kdes – a z dálky znovu kyne —Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,již nevábí mne okem sladké víly,a první láska – báchorkou mi pouhou.Z oblaků vížka třpytivá se vinejak z minulosti šerých závojů;zřím broskví špalír, žaluzie stinné,a duch můj řadou známých pokojůs pocitem blaha teskného se chvěje;leč darmo hledá milé obličejea známý nábytek – nic nezří tam,co družilo se k dětským snům a hrám,ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.Vše jiné kol a cizích lidí patasen mého mládí šlape přeblahý,jenž v každé pídi této podlahyhrá jako slunce arabeska zlatá.Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísnístesk nevýslovný – jinam zaleť, písni!
Jak vábně hledí onde na stráništít šedý z révy malebného krojea kyne věncem opentlené chvoje!Košatá lípa před ním rozklánístín větví kolébavých na stůl prostý —dnes nedělními obklopen je hosty.
Šedivou hlavu soused bohabojnýtu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,letního slunce vzbuzen plápolem,pod mocným prstem ruky zmozolenéosmáhlé tváře mnohým výmolemse perlí k bradě, hladce oholené.Však přece vesta, plná libých kvítků,upjata k hrdlu, kabát důkladnýv záhybech těžkých uklání se k lýtku,a «nebes klíč», jenž dobývá se z šosu,vám svědectvím, že muž ten bezvadnýpřed zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.
Po boku jeho krejčík pohyblivý,politik obce, sporým vrtí tělem;pod bradou suchou vous mu vlaje divýjak pocuchaná přástva pod kuželem.A kabát zelený, jejž mistr nosí,s životem krátkým, předlouhými šosy,kobylky luční podoben jsa hávu,výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.
Obstárlý kantor následuje v ředě.Ten k tabatěrce zřetel všelikýobrací na pohled, tu víčko hladě,v němž vyobrazen Mozart veliký,jak napolo již objat spánkem věčnýmsvé skladby kouzlo vnímá naposledy, —tu noře prsty v obsah její hnědý,tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.
Však péro vzletnější ať raděj líčíteď bohatýrskou hlavu v divné čapce,s níž visí zdoba kosmatého střapce,ten bílý knír, jenž bojovně se týčína svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,tu starou dýmku, jejíž valný dýmskráň lysou halí věncem oblačným,tu nohu dřevěnou a berli k tomu,tu celou postať, sešlou v bitev hromu!
Pan pojezdný svůj rozložitý břichv ten spolek nižších blahosklonně mísí.Od brady laloch růžový mu visí,nos rudý trůní v lících plamenných.Jak hrbolatý vrch, když oko dnezhasíná za ním, nádherně se nítí,že rubínem se sterý balvan třpytína sklonech jeho v záři purpurné,a fialový stín je obetkává —:tak na pohled je nosu jeho sláva.I zdá se, ve rtů plných úsměvuže tisíc vilných diblíků se míhá,že satyr s dechem utajeným číháv bělavé řasy každém záchvěvu.Hle! právě lehounkou s ním končí půtkuvládkyně krčmy, ctihodná to vdova,leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,a než se nadá, obejme ji znova.
A mlynář u něho, muž v plné síle,náleží hochů oněch do rodu,s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle,jichž ruka za osvětu, svobodua jiné krásky, nedosti tam známé,nám po venkově břitký oštěp láme.
Jak do prstenu kámen lahodný,tak nakonec ve kruh ten ctihodnýmyslivce mladého má píseň šine.Jak ladně k tělu svižnému se vineta štíhlá puška, malebný ten šat,v němž lesa barvy rozkošně se snoubí —šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,z níž zlatý žalud padá do kadeří,jak hrdě pestré vypíná se peří!U nohou jeho v písek žhavý skláníokraje svislých pysků Flóra sniváa za ním volně koroptev se kývána hnědé brašny zdobném vyšívání.Ta svislá střecha klobouku ať mýlízrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,po jaké kořisti syn lesa střílíz té stinné skrýše okem plamenným.Však důstojna je věru všimnutíta dcerka paní hospodské – ba právě!Teď šátek hedvábný na rusé hlavěji odpoutalo vánku zadutí,že jako pláštík purpurový bájese volně vzduchem rozstýlá a vlajenad jasným vlasem, šíjí labutía mladá Hebe nevěrný cíp loví,jej vrací v ňader sladké vězenía v rozpacích se směje; červánkovýdech studu líčko lehce rumění.Tak pintu staví před houslistu stranou,na víčku oblém pestře malovanou.Však divno mi, že pohled její slunnýšumaři chmury na čele jen zmnožil.On mlčky housle na lavici složila kostnatými prsty přejel struny,že zasténaly jako divým bolem.Po stole chvíli rázný prstů tepruch duše věstil – plaše pohléď kolema do vyzáblých rukou sklání leb.
Toť výčet povinný mých prostých reků.Nuž, větvemi teď, lípo, zakýveja družný jejich hovor, chudých vděků,svým tichým, sladkým dechem provívej!
I
Řeč první soused, hladě vlasy šedé,s kužele paměti své volně přede:
Když pohlížím v tu letní krásu kol,na zlaté snopy, v polích narovnané,jež bohdá zítra svezem do stodol,minulý příběh na mysli mně tane.Z vás nikomu as není zcela novým;než v lidských řečech vše se divněj’ tváří,než lesní stromy při měsíční záři:jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.
~ 1 ~