Tak dlouhý čas tu sedím v rozpaku,mačkaje bílé rukavičky sňatéa na spícího zřím, na květy zlaté,jež za ním na hedvábném povlakulenošky modré ozdobně se vinou,na bílé třapečky, jež kol ní kynou.
Tu dveřmi za lenoškou znenáhlazvědavá hlavinka se protáhlaa párek očí, smavě blýskajícípod temnou řasou lehce vypjatouv dívčiny něžné filigránském líci,těkavě bloudil tichou komnatou.
Dál, dál se klonila tvář zvědavá,až posléz, plna mladistvého kouzla,lehounkým krokem do komnaty vklouzlav obleku zdobném útlá postava.Jak na zjev, o němž bdícímu se sní,jsem na ni hleděl, ana přichvěla sek lenošce modré, shýbla líčko k nía s úžasem je směšným zdvihla zase,jak něžný prst pak majíc na rtíkuna špičky tělo lehce povypjalav růžových trepkách, zlatých špalíků,a ke mně srnky půvabem se brala.
Bych odpustil, mne poprosila tiše.Že otec kvasil po včerejším honu,dnes na oběd též mnohé požil číše.Tak šeptala mi v jemném hlavy sklonu,s laškovné tváře odhrnujíc v zadvolného vlasu kaštanovou clonu.Pak vedle mne – jak hostitelka snadchtíc otce nahraditi po dřímotu —si přistavila křeslo bez šramotu.I byla tě to malá koketa,jež tvářila se, jak by nohou celoujiž byla vyhoupla se do světaa dámou byla na vše vychytřelou,ač sotva patnáct jsem jí hádal jar.Však má též mysl snažila se všecka,bych kavalíra přijal celý tvar.Tak nevinné dvě duše, polou děcka,jak pastýřský pár malý na obrázkujsme dvorně bavili se na vzájemslov lichotných a vtipů turnajem.
Tak šeptali jsme spolu mnohou zkazkuaž div, jak náhle jsme se spřátelili! —tak smíchem tajeným jsme ševelilia v přitlumené mele rozpustiléjsme tiše hráli, jak dvě myšky čilé.Dívčina roztomilá k posledupřinesla šachy v naši besedu.Byl pravý div to řezbářského díla:Figurky nesla ze slonové kostivonného dříví plocha černobíláa práce figur plna umělosti.Tak loudivě a svůdně ke hře zval,jak vábí k tanci vyzdobený sál.Však ruka má vždy bez rozmyslu hmátlav těch figur dav, já pramálo jsem dbal,že královnu mi bujný koník vzal —vždyť jiná královna mi hlavu mátla.
Můj zrak se toulá po hlavince její,postavě něžné, vábném obličeji.Obzírám kadeř, v jejíž hnědé vlněnad skrání měkké ustlala si lůžeskropena rosou plná bílá růže —jak tento květ jí sluší čaruplně!Zřím ouška lem, jenž rdí se pod kadeříjak skromná jahoda pod větve šeří.Zřím s povzdechem na bílou, pružnou šíji,na čela nezkalený slunný běl,na očí třpyt, jež z pola řasy kryjí,na rtů a líce červánkový pel,jenž do žertu mne nepřestává zvátisvým jarým úsměvem. Však já jsem ztich´a jí též na rtu zanik´ šepot, smícha nevím, jak jsme přestali pak hráti.
Ó, bože můj, když srdce mladé schvátísladkého pudu první zaplání,jak v růžné mlze svět se oku tratía krev se perlí vínem do skrání,jak čarovná to hudba v uchu zvonía z oka slza rozkoše se roní!
Co vyváží tu číši blaha plnou,když poprvé se ke rtu skloní reta duše v duši splývá snažnou vlnou!Ten se rtů dívčích utržený květs líbezným pelem čisté poesie,v němž rosa jitra lidského se třpytí,je králem všeho pozemského kvítía krásnější též nebe sotva kryje.
Nuž, přestali jsme hráti. Ruka mojejí na šíji se octla, nevím jak,a náhle úchvat milostného znojemi tělem zachvěl, mlhou zastřel zraka ret můj hořel v příštím okamžikuna jejím drobném, chvějícím se rtíku.
Než v této blahé zapomnění nocinás šramot probudil. A ve hrůzedo hněvných lící procitlému otcijsem tupě zřel, jak ve tvář Meduse.
Dívčina prchla. Na můj kleslý znakvšak hrom svůj vychrlil ten hněvu mrak.
Taková praxe – zvolal vrchní v zlobě —by nešla k duhu mně ni mojí dceři.Zpět domů putujte a v prvním keřihned metlu notnou uřízněte sobě!
Tak žalostivé na konec má zněníta historka o prvním políbení.Přec v paměti ji budím mnohokrát;vždyť jara člověk vzpomene si rád,když po strništi hvizdne chladné vánía listy žluté s větví padat počnou —Však zbytečného nechme rozjímánía vy tam, šumaři, zahrajte skočnou!
VII
Ach, pane, – šumař zasmušilý děl —mně ze strun, žalnou rozladěných sudbou,duch veselosti na vždy uletěl.
Byl čas, kdy jarou zvonívaly hudbou,kdy smutek duši mé byl řídký host.Ač otce svého nepoznal jsem jméno,ač sirotek, vesnici za břemeno,jak planý chmel jsem nevázaně rost´;ač osud uplétal již dětské skrániostnatý věnec zloby, pohrdánía jediný mne těšil vlídný zjev —stařičký učitel, jenž ze soustrastinaučil hocha pérem, smyčcem vlásti;ač v době jinošské, kdy mladá krevza břehy kázně vykypěla žhavě,ničemou mladým zval mne pohrdavěvesnických mravokárců svatý hněv:přec veselou jen znaly housle mojea bez závisti jasný stíhal zorvířící plesně pod věncovím chvojeděv, hochů vyfintěných šumný sbor,ať s hůry na houslistu v koutku zřeli —já byl jsem sobě víc než dav ten celý.
Tu jednou ve sboru těch dívčích lícísokyně nové zjevila se tvář,nad všechny zdobou, půvabem se skvícíjak v roji hvězd jitřenky libá zář.Zrak blankytný se v temné řasy kmitěk dukátům ňader klopil rozpačitě,ruměnce dech se po líčku jí střel,jak na ovoci sladkém růžný pel.Tak stála v dívek závistivých davě,po prvé tance ždajíc ostýchavě.Však brzy sotva tanečníkům stačí —vždyť nevěsta to vísky nejbohatší!Tu nejprve jsem ve svém životětěm hochům záviděl, když ručku malouobjali směle dlaní neurvaloua kroužili s ní v bujném výskotě,a po prvé jsem k houslím hlavu zpupnouhluboko sklonil ve své nicotěpřed něžnou vnadou, pro mne nepřístupnou.
Však splnil se můj nejsmělejší sen:když hledával ji zrak můj v plesném reji,tu nalézal, že také pohled jejízalétá ke mně, touhou naplněn.
A netušil ten dav, že naše dušepřes hlavy jejich v tajné blaha tušeneviditelné vinou úponky;úsměvy, hledy, čela příklonky,že jak dva družné kmeny v lesa hloubivždy houšť a houšť se lásky poutem snoubí; —až jednou hudec, skřipky hodiv stranou,uchvátil v náruč dívku milovanoua všechna sudby pouta odhodiv,s ní kolem zavířil, všem na odiv;tu všemu světu zjevila se jasně,planoucím písmem psána divukrásněpod její řasou, na rtu, na tváři,k bídnému tajná láska šumaři.
Pak poznali jsme lásky smutné trýzeň:rodičů hněvy, soků nástrahy,útrapy stálé, řídkou blaha přízeň,shledání tajná, vroucí přísahya blíž a blíže chvíle hrozná spěla,kdy Anna s jiným zasnoubit se měla.