V tu dobu roznesl se krajem hlas,že chystají se mnozí k družné poutiv dalekou Rus, až kamsi pod Kavkaz,kde půdou panenskou jen třeba hnouti,by proměnil se divopustý kraja sad jeden čarokrásný, zemský ráj.Tam v slovanské prý zemi, mezi bratymůž´ vykvésti jim nový domov zlatý.
Když zvěsti ty v můj sluch se dostaly,úmysl čelem kmit´ zoufalý.A stal se skutkem. V jeden večer tmavýjsem chvěl se na poli u božích muk,zrak upíral jsem ve tmu nedočkavýa vnímal úzkostlivě každý zvuk.Až stín se přichvěl – klesl v náruč moji —v mou ruku sklouzla teplá ručka maláa drahá hlavinka v slz horkém zdrojina prsou mojich hořce pozaštkala.Ač pudila ji v dálku láska ke mně,přec loučení jí probodalo hruďod otce, matky, milé rodné země,bez křížku v čelo, slůvka: Zdráva buď!Pak slíbal jsem té žalné rosy vděkjí s růže líčka, rtíků poupáteka šli jsme, těsně přivinuti k sobě.A znenáhla nám nebe nad hlavouzaplálo v plné hvězdiček svých zdobě;jich drobné oči září kmitavounás vyhostěnce těšiti se zdály:že s naší láskou zůstanou nám v dáli.
Klopotný dech teď zavanul nám v sluch.Hle! třetí na cestu nám přibyl druh;přítulný Lesoň, věren milé paní,v dalekou cizinu se plížil za ní.
Neždejte, páni, bych vám vyprávěl,co na cestě té daleké jsem zřel!Jak ve snu střídaly se, splývalyobrazy kolem divné pestrou změnou;leč k duši mé jen bledou hrály pěnoutěch různobarvých zjevů přívaly.Ba, právě jako ze sna stíhal jsemu davy hor, jež zlatě sluncem plálya modrým stínem tratily se v dáli,tam koní dlouhohřívých valný sněmna stepi pusté, s nebem splývající,tam opět ptactvo, nad vln safírembílými křídly zvolna kývající;jak ze sna zasléchal jsem hlahol měst,zpěv šumný moře, lodě hlasný ruch:bylť zrak můj otrokem dvou jasných hvězda na rtu krásném ukován můj sluch.
Pak objevil nám Kavkaz mlhy krovemkamennou hruď, zeleně huňatou;v zátoky krásné klíně azurovémnáručí hor nás objal rozpjatou.Krajané moji pod horami v blízkuna skromné říčce, v lesa okrajise rozložili v tábor – příští vísku.
Však já jsem od nich oddělil svůj krok;v kozácké vsi za cenu koupiv maloudvoukolou káru, klisnu sestaralou,jsem s Annou vystupoval v hory bok.Pryč od lidí! V jich pohrdavém hledui zde jsem četl zašlou svoji bědu.
Když hory vysoké jsme přešli vaza kraj pak liduprázdný, krásy divé,hlubokým slavným tichem objal nás,když panenských jen lesů stromy snivénás vítaly svých temen ševely —tu rozkoší se rty mé zachvěly.
I byla slavná, úchvatná to pouť!Před námi spousta vrchů mnohohlavá,les všechno dřímavý a zeleň smavá,co žasnoucí můž´ pohled obepnout.A když se noříš v lesa toho hloubi,tu zdá se ti, že tajemný kýs divty stromy žhavým lásky dechem snoubí.Kmen každý v roztoužení, jakby živ,ke kmenu tulí se a vzpíná, sklánív zelených větví vroucím objímání.Tak peň se ku pni vášnivě tam tisknev lupenů hustém, stinném oblaku,jen časem lístek osamělý blýsknejak zlatý peníz v tomto soumraku.A jak by milostné těch stromů plesyvěncovím vhodně ozdobiti chtěl,úponky malebné jim v čela věsíhad révy divoké a planý chmel.
Pak prořídlými lesa vrcholys povzdechem rozkoše tvůj hled se nížípojednou v tiché vábné údolí,kde traviny zelený samet svížípovléká stráň, kde stromů skupení,řetězy spjata rostlin povíjivých,malebně mísí různé lupení;kvetoucí keře, různých barev živých,rozvívajíce dech svůj ambrovýzde břehy tvoří, jinde ostrovyté zelené trav libodechých tůně —vše krása jediná, opojná vůně.A ves ten půvab krásný jarní sentu zdá se dřímat od stvoření svéhonižádným krokem lidským nerušen;jen časem laňka z houští dřímavéhovychází v luhu kvetoucího klínlehounkým krokem, šíji táhlou nížía ve zrcadle jasné vody shlížílahodným okem ztepilý svůj stín.
Teď stoupá chodec slunnou strání žhavouoděnou chrastím nízkým, řídkou travou.Píď každá divným životem tu žije.Hemžení, šustot budí každý krok:zde bleskorychle prchající zmijejak stuha pestrá písčinou se vije;tu mračno kobylek se dává v skok;tam ještěrka co smaragdový bleskse po kamení míhá na útěku;s lupenu pádem onde v divném vděkuvzácného brouka září zlatolesk.Jen želva mrtvý napodobí klid:své nohy vtáhši, přikrčujíc hlavu,divákům všetečným až po únavujen oblý, hrubý nastavuje štít.Vše v barev čarovných tam plane pychu:květ lepotvárný nad vysokým stvolemi motýl, jenž mu klesá do kalichu,i moucha veliká, jež bzučí kolem;ba i ten pavouk velký, břichatý,oděný v samet pestrý, huňatý,jenž na ni spřádá lehké bílé nitěpod větví svislou v přeumělé sítě.
Posléze dospěli jsme úvalu,kde stála pustá víska horalů,již kladše Rusům dlouho marné vzdory,s cizinou rodné zaměnili hory.Teď byla spoustou kamení ta vesa nad ní časem kmenů mladých davy,křoviny ostnaté, vysoké trávy,kapradí nádherné a bujný vřesv divokou srostly neprostupnou směs.Jen sekyrou jsem našel cestu do nía ze zřícenin pracně upravilútulek nám, chlév zmořenému koni.Pak hranici jsem z klestí sestavila s ubitou na cestě drobnou zvěříchléb černavý nám sloužil za večeři.
Noc první v tomto neútěšném stánkunám prošla bez poklidu, beze spánku.
Kolkolem po horách, tu blíž tu dálston šakalů a vlků hrozný, táhlýse v ustavičné zlobě ozýval,tu jednotlivé vytí, sbor tak náhlý;a časem, jak by těsný vilo kruhkol naší skrýše hladové to plémě,nám blizounko jich vytí znělo v sluch —pak Anna s hrůzou tulila se ke mně.
Však druhý den, kdy v nové opět krásedol rozkošný se zaskvěl kolem násv zeleném stromoví a květné řasea kosů se stráně jen zvučel hlas,jsme s chutí jarou do díla se dali,potřebné sháněli, kraj ohlédali.A když jsme seděli pak s večerapod lipou kvetoucí a v posled kolemhor slavný zástup, vrchol za vrcholemoděla divná barev nádhera,když halily své velkolepé tvaryv brunátné, zlaté, fialové párya sám ten Ošten, sněžný jejich král,v pozadí hávem purpurovým vzplál,tu v obdiv zaníceni těmi zjevyjsme vyznali si, že ten pustý krajje s láskou naší přece jenom ráj,a já jsem zulíbal ret svojí Evy.
Pak záhy novému jsem přivyk´ žití.Chýš upravil jsem, za ní dvorek čistý,tam na tyč fazole se počly vítia tabák rozkláněl své širé listy.Za vískou pustou zdivočilý sadschyloval větve pod ovoce tížído houští révy, jíž byl obepjat,a studánka v něm prýštila se svíží.Hvozd okolní zvěř hojnou pro nás měla ve pních kotlavých med lesních včel.