Pět roků tomu. Právě jako dnes.kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.Jak našinci se dává srdce v ples,když těká okem po tom šumném zlatě,když před ním zevšad usmívá se, klaníplnými klasy boží požehnání!Vím, že v tom světě božím širokémbezpočtu vábných rozkoší se skrývá,o nichž nám prosťákům se jedva snívá,že Adamovo celé nesem´ hoře,an pot nám řine s čela potokemv tu černou brázdu, jež nás živí spoře:však, milí páni, když z té tvrdé zeměnám zlatým zrním vzejde každé sémě,a každá krůpěj prolitého potuse třpytí rosou na bohatém klase, —tu zapomínám všechnu na lopotua jako král ty drobné stébel vojeobhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zasesvým potem horkým rodnou tuto půdu,z níž děd i praděd živili se v trudu,v níž s jejich popelem i můj se smíchá!Nad palác je mi světnička ta tichá,ten milý kout, s obrazy svatých v kole,s žehnaným chlebem na prostičkém stole,kde zvečera mne pilná žena vítáa z očí dcer mi nové jaro svítá.Ač jsou ty naše radosti snad chudé,jak mezi klasy onde na polichrp očka modrá, máku líce rudé,přec duch můj, věru, za ně nevolíten panský los, byť rozkoší jen šuměl,a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!(Již vězte však, že rek ten zpěvu méhorád předivo své řeči rozvláčía kolem cívky rozumu je svéhorád navinuje, volně zatáčí,že leccos v šedivé si mate hlavě, —nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)
Nuž, – ano – tedy – právě jako dnesúrodou zlatou kraj se pyšnil celý.Za hájem dovázal jsem před nedělía chasu poseď obžinkový běs.Co při tom činit? Těš se nebo zlob,povříslem svážou tě po dávném právě.Již poslední si ověnčili snopkoukolem, chrpou, mákem v plné slávěa v jeho stínu, namanuv se v čas,toulavý šumař k houslím bradu kloní —již jako větrem kol se párky honí.Kam hledíš krajem, všude zlatý klasvláčejí zuby hrabic – srpů blýskot —vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!
Vtom skvostný povoz silnicí se blížía staví teď. Na pole mého mezpán jakýs nohu se stupátka nížía hledí vážně na mé chasy ples.Šat jeho nápadný má střih i tvara v houšti kadeří a vousů tmavých,předčasným bělem hustě prokvětavých,tvář zatmělá, již rozryl času spár,dalekých končin prudší věstí žár.Víc k podivu mne její výraz nutía cizincovo konání. Jak duchtam zakletý dlel stále bez pohnutía hleděl mlčky v obžinkový ruch,dřív jakby upjatě v něm hledal, bádal,pak jakby myšlének síť nad ním spřádal,pak jakby ssál ten obraz v duši chtivě,a posléz vážně, smutně, zádumčivě.
Zvědavě kráčím k podivnému hosti.On vznesl ke mně zraky zadumané.»To pole Bártovo?« děl. – »Moje, pane,já s Bártovou je koupil usedlostí.«Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku.Snad – myslím si – pán s mapou, zákonem,z té družiny, co železnému drakus křídloma páry, vozů ohonem,přes hory, doly krajem cestu razía pánům formanům jen živnost kazí.
»A pravda-li, že pochovali Bártu?«»Tři leta již ho černá země kryje.«»A Bártová?« – zrak jeho lpí mi na rtu.»Ta u mne, pane, na výminku žije.«
Zrak jeho zasviť, rozjasnil se skorem.Že pěšky půjde – znám-li stezku borem?Svůj průvod pánu nabídl jsem paka záhy větví zastínil nás mrak.
Po chvilce stanul. Naslouchá – tak zdá sezrak jeho sklopen, skráně plny dum.Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum,šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se,bzučení v mechu, listí veselé – a ticho jinak jako v kostele.Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá,jak naslouchal by hlasům s vysoka,neb hudbě jakés divné – hlavou kývá,dlaň k srdci vine, vzdychá zhluboka.
Ba, hádankou čím dále byl mi víc.Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje,co stezek tam a skrýší – všechny zná je.Zná jeho tajemství všech rub a líc:ví o balvanu, pod jasany skrytém,ví o stoletém dubu rozložitém,ví o místě, jež krásné chová ryzce,ví o potůčku, jenž se tají v blízce,zná samovrahův smutný, pustý hrob,kde větev jedle pošmourná se sklánía jako krev se kopec jahod chrání,pomíjen lidmi, ptáčků jenom zob …Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící,jak byl by rodákem. A přece jenčeštinu bídnou mluví, divně znící,vždy brkotá, z paměti slovce loví —hůř´ nežli okresní náš hejtman nový.K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen.Tu na mysl mi přišel Bártův syn.Dán do škol z prvu po vědách se honil,však pozděj´ duši k ničemnostem sklonil,čím dále horších dopouštěl se vina hlouběj´ klesal do hříchů a dluhů —že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu.Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hledělna život ve vsi hluchý, lopotnýa poslušenství otci vypověděl.I vzlét´, kam chtíč ho vábil nezkrotný —v široký svět, kde tolik štěstí květůmu kynulo, by uchvátil je v letu.
Po čase z Ameriky matce psal —list putoval vám tehdáž z ruky v ruku —jak lehce s Evropou se rozžehnal,o plavbě na korábě, mořském hluku,o žití za mořem, že líp tam rýtihrud zlatých lán, než doma orat, síti,o mravu tamějším a zákonu,o stromech, vyšších téměř našich věží,jež deset lidí opnout může stěží,o hruškách zvíci našich melonů,o Číňanu, jenž pere mu a vaří —nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři.Aj, vida! Není zle v tom světě novém!jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela —onť syna nikdy nedotkl se slovem.Po letech Bártová sousedkám řadoulist nový k nahlédnuti přinášela,že Václav zbohat, žínku pojal mladou,i podobiznou snachy pyšnila se.Však byla divné krásy! Pod závojem,jenž v lehkých záhybech po temném vlasepol průzračný, jak mlha sněhobílá,jí kanul v čelo, líc tak vábně miláa velké oko s takým žáru znojemnám kynuly, že každý divák němv ten obraz hleděl s čirým obdivem.
Dva listy ještě došly staré matky,i peníze v nich – více ani řádky.Nadarmo psala, ždala za odvět,sám starý Bárta stránku připsal plnou —list každý nerozbalen letěl zpět —syn zmizel, zanik´, jakby spláchnut vlnou.
Ach bože! – přemýšlel jsem – zdaž to nynís pokleslou šíjí, v prvním vlasů jínípo letech dvaceti svou vrací dráhusyn pobloudilý k otcovskému práhu?!
Vtom rozhrnul pán větví clonu stinnou,jež s obou stran se spjala nad pěšinou,a stanul, podepřev se o kmen šedý.Dol tento rodný s tichou dědinouobjaly z nenadání naše hledy.I byl v tu chvíli krásou jedinou —mně nikdy v také nezjevil se vnadě!Plamenný kotouč slunce na západěohnivé šípy svoje po něm metal,že vznímala se v plápol stromů čelaa mech na nízkých střechách zlatem zkvétal.Zámečku okna plamenem se skvělaa kolem báně kostela rej ptáčkův kruh míhal se jak věnec ohniváčků.Pod mlýnem rybník v rákosí se blýskáa nad ním každý lístek topolůse v třepetavém kmitá plápolu.V dým večera se tichá halí vískaa z polí polosžatých, z luk a borůvše k sobě vábí. Plným za vozempři hlučných písních, šumném rozhovorudav ženců chvátá stinným úvozem;kytice klasů dítek zástup vláčítam po mezi; za stádem pastýř kráčív kosmaté houně těžkém příkrovu —vše navrací se, spěchá k domovu.