Nebylo pochybnosti, – hrozný strýcuhodl srdci našich tajnou shodua všechen zřetel soustředil v tom bodu;jak přízrak těkavý se jeho líckol mého andílka vždy v okně tmělaa hněvné oči po mně obracela.Když pomeranč pak mocnou proklál ranou,s úšklebkem hledě, jak se nože hranoukrůpěje perlí šťávy zardělé,a při tom na mne zrakem pozasvítil,tu bylo mi, jak ve vlastní bych cítilútrobě ostří toho čepele.
Než lásky zápal neustoupil zlobě.O brance zadní, nad lagunou snivou,jsem zvěděl posléz´, v příhodné kam doběgondoli možno řídit mlčenlivou.Den umluvené schůze málo hbitě,při marné práci k večeru se krad´každičkou chvíli přetrhl jsem nitěneb knoflík přišil do prostředu zad.Zřím oknem však, že škaredému strýcitéž nejapnou dnes dívka pomocnicí.Dort chystají tam, ajhle! převeliký,že člověk z nouze usedl by v něm,v podobě divné jakés basilikyse sloupem mnohým, římsou, obloukem.Již nad cukrovou, okrouhlou mu stěnoutřesavá sličné stavitelky dlaňbojácně lepou umisťuje báň,figurkou, květem hojně ozdobenou.Však pod prstem jí s květy, poupatynejeden bůžek smavý, křídlatý,jenž měl se vznášet nad lahodným sídlem,poklesá k zemi s porouchaným křídlem.Teď krov již hrdý nad římsou se klene —a k obdivu zve dílo dokončené.
Strýc vyšel z domu, – rychle, rychle k činu!K princezně zakleté tichounce plynu,již v cukru, oranžů a cibéb říšimne klečícího v náruč povznášía sladký žár, jimž rtové její dýší,je lahůdek všech soubor nejdražší…
V tom klíče chřest – ó, běda, strýcův krok!Pryč odtud, pryč! Ku dveřím divý skoka klopýtnutí – střemhlav do kádě,tam zadělané v půdu teď se kácíma s omáčkou se syrobovou vracímjak postní kapr v temné parádě.Jak tekutá, hle! říza po mně plynemok sladce přítulný a z cípů všechkol kolem hustou krůpějí se řine,lpí na rtu, líci, bradě, ve vlasech,slzami sladkými má víčka klíží —a z venčí nepřítelův krok se blíží.V rozhodný okamžik však dívčí dlaňpozdvihla dortu obrovského báň,mé tělo do prázdného nitra vklouzlo,krov poklopil se – s bohem, lásky kouzlo!Ach, uvěříte, mučírnou že pravoumi byla sladká, cukrová ta skrýše;na bobku v ní se choulím, sotva dýše,v kolena přitažená skloněn hlavoua chvím se bázní, nezdvihne-li maníkrov její mstitel zkázonosnou dlaní,i čekám teskně chvíle příhodné,kdy narovnám zas tělo svobodné.
Však slyším jen, jak tyran dívku plísní,že plýtvá syrobem; by klidila se, velía do práce se dává s hlučnou písní.I slyším, jak nůž brousí otupělýa blíž se bere; v duchu zírám již,jak dortu víko lehounce se zdvíhá,zrak slídivý se noří v moji skrýša tygří zlobou jiskřivě se zžíhá,jak na skloněný, ubohý můj vazocele skvoucího se nese ráz.Však ruka vražedná můj žalář míjí.Dál tiše naslouchám a každý zvukjak baňka mučivá v mou skráň se vpíjí:tu do hmoždíře obrovského tlukpředtuchou traplivou mi v duši hostízdeptaných údů, rozdrcených kostí,tu pánev syčící mne tušit učícit raků živých, nad ohněm kdy bzučí,tu pod válcem, jenž těsto hladí chutě,se v duchu tenčím, šířím dál a dála naposledy v kotouč svíjím dutě:tak bez konce s mou úzkostí si hrálvrah nevědomky, stále kol se šina,šukaje vůkol, to neb ono kutě,stokráte k dortu hrozivě se vina, —odstíny smrti všaké, tvary různétak maloval mi v bohatosti hrůzné.
Kdes četl jsem, že jakýs patron soběsmrt sladkou zvolil v sudě malvazu:mně ustýlala v sladším ještě hroběobava trapná, v krasším obrazu.Jak Jidáš natřen syrobovou mastív cukrové strachem umíral jsem pastipod libým věncovím cukrových květů,motýlů, holoubátek, amorettů,zadýchán sladkou parou, v nozdry ssajelahůdek nesčíslných vonný vánek;tak hodiny jsem dlel – až v jiné krajemě znenadání unes´ pevný spánek.
Jak dlouho spal jsem, nemohu vám říci.Procitnuv, s kolenou jsem zdvihl skráňa promnul oči; syrob na nich lpícía dotknuvší se lebi dortu báňmi hlásaly, že nebyl pouhým snemžalostný konec lásky cukrování,že zdřevěnělé údy dosud chráníklec nevídaná v nitru lahodném.Snad možno vyklouznout, snad prázdna dílna!mi čelem problesklo – i bystřím sluch.Však uprchla mi naděje ta mylná:kolkolem podivný se hlásí ruch,zmatený hovor, nožů, číší znění, —mráz nové hrůzy po zádech mi jde;snad ani dílna cukrářská to není,snad potloukám se s dortem bůhvíkde!
Ba jistě, jistě – hostiny to zvuky:neznámých vřava hlasů, sklenic ťuky.Snad hody svatební, snad křtiny šumné,snad banket veřejný neb dvorní kvas,neb rozkoš bujnou pitky nerozumnétu s dortem okrašluju – zpral to ďas!
Již není pochyby, že mezi spánkemjsem přenesen byl s místa bůh ví kam,– co slepý pasažér – s cukrovým stánkemkams na tabuli ve kruh pánů, dam,již sotva tuší, že v té stolu zdobějich veselosti klnu v marné zlobě.
Na vrchol svého vězení se v duchubázlivě nořím, rozesílám hledpo vlnícím se pestře šumném ruchu,v němž strmí žalář můj co slavný střed.Korunou bílou, purpurnou i sinouz váz drahých pyšné kytice zde kynou,a plodů jižních mnohobarvý pychz mis usmívá se zlatých, stříbrných;kol tabule pak mezi hrdé muževe slavné černi, rukaviček sněhuženštiny v blesků démantových šlehůjsou vpleteny jak pyšné, smavé růže.Vybrané žerty, duchaplné vtipykol kmitají se jako lesklé šípy,až náhle něčí ruka k posledupo dortu sáhne – jeho krov se zboří —a zjev můj žalostný se povynořívznešené společnosti pohledua před ni stane v syrobovém hávu —dík za takého představeni slávu!
Či chasa mravů méně vybíravýchzde žertem rozbije mou křehkou skrýša já z ní vyskočím, jak bídná myšdo chumle kocourů a koček dravých?!