Však naslouchejme! Jak to mlaská, srkákol do kola, co hlad mne tuto rmoutí!Jak bujně židle o židlici trká,a já zde nemohu ni prstem hnouti!Uprostřed cukru vězím v samé žluči —Kol všechno veselím a smíchem zvučí,ohnivá v lících plane révy kreva slyš! teď bujný rozléhá se zpěv:
Do sklepa přišel milý hosta vzbudil čirou veselost.Okýnko jeví oknu v zářia za ním květu šeptá květ,tvář jasná jasně hlásá tváři,co porosený výská ret,vše učí se jen sladkým tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!I zvony hlaholí to zvonům:Vinum bonum! Vinum bonum!
Snad studentů hod bujný, duch můj hádá.Však zpěv ten hrdla nevýskají mladá.To svatba, tuším. Slyším žerty bujné,jež slýchají se, k hostiny když sklonuk ložnici šilhá ženich za oponua v hostí spánky víno tepe rujné.Však nejsou hosté stydliví to zvláště,jich povídačce, vtipu, hovoruje valně třeba Martinova pláště —ba, sněm to mistrů v tomto oboru.Tu volný šprým smích budí neskonalý,hned za ním jiný s chechtotem se valí,tak v nevázané stíhají se melelehtavé žerty, šašky, paboňky —buď dámy uprchly neb rdí se celejak nejkrásnější světa pivoňky.
Teď nohou šelestění, číší znění,obecné těžkých křesel šramocení —hlas pronik´ z družiny, na chvilku němé:«Nejprve tobě, otče, připijeme!»
Přec tedy křtiny! Nač bych meškal dále?Již nesnesu tu hroznou polohu.Ven mezi hosty vínem rozháralé —snad zástěrou si žertu pomohu.
Přemítám chvílí – sahám po záklopu.Však on teď připevněn. Tu rázný vzmach —proraziv čelem liché vzdory stropu,v žaláře svého stojím sutinách,rozbité cukru stěny, zdoby něžnémne pokrývají kol jak chumle sněžné.Nic nevidím. Jen slyším, jak se kolemvše bouří, prchá, učiněný Babel,poháry, vázy kácejí se stolema výkřik ozývá se: Ďábel! Ďábel!
Než já tu k řeči zdobné slova strojím:
Promiňte, dámy, páni, ctění hosté,že nezván k vaší besedě se pojím.Zdráv buď, ty šťastný otče, s dítkem svojím!Nech plémě tvé jak Izákovo vzroste!
Smích ryčný zavzněl. Prohlédl jsem nyní —Nastojte! Spousta kápí, lysých hlav,rozprchlý mnichů různolících davkolkolem chumelí se šírou síní.Ten žehná se, ten zraky na mne poulí,ten v křesle smíchem nezbedným se choulí.
A otec domnělý je starý mnichs kulatou tváří jako slunce rudé,když v západě poslední mráčky chudému bělavě se chvějí na skráních;o palec palcem nad břichem zde točía slzy smíchu splývají mu z očí.
Vše vysvětleno. V cukrovém, hle! stanutak zchromlé údy mé se octnulyzde v refektáři otců františkánů,slavících šumně Porciunkuli.Na konec, spláchnuv syrobový brod,jsem tamo zapěl s nimi o závod:
V klášteře mešká dobrý hosta budí čirou veselost.Okénko jeví oknu v zářia za nim květu šeptá květ,ač nestojí to v breviáři,přec na chóře to mumlá ret,i k varhan se to druží tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!A zvony hlaholí to zvonům;Vinum bonum! Vinum bonum!
III
Dík, pane mistře,– s pousmáním dělmládeže pěstoun, štíhlé prsty nořelehounce v tabatěrky hnědý pel,jak ptáče letem perutě své v moře —
dík za příběh, jenž bajce roven smělé,ač znak má pravdy bezúhonné v čele.
Zejména věřím rád, že v bujném pychuvévodil humor při besedě mnichů.Květ veselosti bují v stínu kápí,když vinná rosa lupeny mu skrápí.Nesvědčíť duši lidské věčný smutek,v ní stále mraky střídají se s jasem,a veselost jen výš se vzepne časempod žíní drsnou, pod ranami dutek.Kdys nahlédl jsem v žaltář z dávných věkůmnich pobožný jej na pergamen psal —a hle! květ mnohý barvitého vděkukajícných žalmů verše proplétaclass="underline" i mnohý rarach, z asketova štětcevyklouznuv drze na posvátnou blánu,jak opíče tam vhoup´ se k nohám světcegotických liter zlatou na lianua šklebnou lící hlásal v časů příval,že mnich již dávno slabé chvíle míval.Než čekal jsem, že z příhody té divésnu vyloupne se finta škádlivá.Vždyť spánek útvary své proměnlivév kroj skutečnosti časem odívá.
Zpomínám noci jedné, noci žalné.Mráz ovíval mne za varhany v kůrua pod nohami zbožných davy valnése v beztvárnou mi rozplývaly chmuru,v níž svíce oltářní tak divně plályjak bludičky, když mlhou tančí v dáli.A bezvýznamně, jako vody ruch,pastýřské písně šuměly mi v sluch,ty starodávné prostoněžné zpěvy,že vzešla hvězda nad betlémský lán,že narodil se, narodil se z děvy,z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.
Jen zvykem prsty po klávesách spěly —však myšlénky mé v minulosti dlely.
Dům nízký vidím, v hojné révy zdobě.Na prahu jeho něžná postava,půl děva vesnická, půl města robě,drůbeže davy pestré svolává.Jeť popelka to, zapomněvší skrýtiza rána dárek blahopřejných víclass="underline" klobouček slaměný, jenž plný kvítína stuhách hedvábných jí klesl v týl.Vlas prostý vlnou bohatou se lijena pružná ramena, po jemnou hruď,dlaň bělostná kol zrní zlaté sijea lahodný rtík vábí: puť puť puť!Mrak perutí se hemží v šumném pleseu nohou jejích, v jasném zápraží —tak nejprv jsem ji spatřil, vraceje sez vycházky ranní, s knihou pod pažía líbezný ten obraz prostých vděkůnesmaže s paměti mé ruka věků.
Pak viděl jsem ji v jizbě polotmavé,jak ve závoje lehké, bílé stínypřede mnou stoudně líčko vila smavé,na skráních majíc vínek rozmariny.Však posléz rozptýlil ty skoupé sněhyprst její laškovný a zpod závojedvě hvězdy májové, tak plné něhy,plesaly němě: Tvoje! Navždy tvoje!Pak viděl jsem ji, klonící se tišenad stinný oblouk prosté kolíbky,v níž uneseny do snů divné říšehoupáním jejím, písní, polibkydvě hlavičky lnou k sobě v růžném znojijak pod ochranným listem poupě dvojí.Mé rámě k srdci blahou vine matkua ret můj na jejích teď hoří rtech.Kolíbky šelest – vrkot kolovrátku —praskání ohně – dítek jemný dech —bouř zimní oknem v liché řinčí zlosti —Ó, božský půvab šťastné domácnosti!
A teď? Mým dítkám v lůžka zasněženáukolébavku zimní vichr sténáa ženuška má v pusté jizbě leží.Jak nevěstě jí opět závoj střežíbělostnou mlhou vděkuplné líce —však chladné prsty nezdvihnou jej více.
Kol hosana! i alleluja! pěli,zvon kovovým se v ples ten mísil rtem,varhany jasně pod rukou mi zněly —však duší válo temné rekviem.Poslední smutně sestupuji s kůrua potácím se sněhem k domovu —tisíce světel hraje po azurui po bělostném země příkrovu.