Má jizba plná stříbrného jasu,že paprsků mi jeví klidný pleslist myrty každý ve drahém tam vlasui svatých obrázků těch pestrou směs,jež snesla soustrast na tu mrtvou vnadu,jak suché lupení dech listopadu.
K mrtvole sličné v kolena jsem klesla ruku jeji chladnou ke rtům vznesl.Nadarmo žhoucí vláha na ni padla —již neokřeje lilie ta zvadlá!
Což na věky již spjata ledným chlademta miloteplá druhdy, hebká pleť?Ni jeden ještě stisk? – A ruka pádemzazněla temně v žalnou odpověď.
Jen jednou, ještě jednou vzbuď se, milá,tvůj druh tu zoufá – a ty klidně spíš —vždyť jsi mi věrnou těšitelkou byla —zda žalostné mé prosby oslyšíš?!Ať kdekoli tě tají duchů sídla,té prosbě neodoláš, buď kde buď:jen jednou ještě odlož hvězdná křídlaa vrať se v tuto mramorovou hruď,jen jednou ještě v tichém, krátkém vzdechuotevři pro mne oči blankytnéa libým rtem mi šeptni pro potěchujediné slůvko lásky soucitné!
Tak volal jsem – leč stínů jenom rojepo tváři její v tajném hrály chvěnía na rtech usmání, v němž zastihlo jeanděla smrti chladné políbení.
Za rána teprv dovedli mne k loži —toť byl můj Štědrý večer, hod můj Boží.
Míjeli dnové líným, hluchým krokem,bez cíle, vděku rok se střídal s rokem.Jak báje rek, mdlým okem touže k rovu,jsem přikován pněl k žití pusté skále,vzpomínek dravci obletován stále,již ránu mou vždy rozdírali znovu,mé síly chably, skrovný statek hynul,květ každý uvádal, kam krok se šinul,pošmourných asketů jsem přijal mravy,hled lidský míjel, řeči souzvuk jarýa skrytě pěstoval jen bol ten dravý,jenž v srdce moje zatínal své spáry.Později v knihách úlevu jsem hledal.Zejména rád jsem vědy perutív nesmírné světů prostory se zvedal,v zářící slávu nebes klenutí,nad tento svět, jenž ve kvítí svém hluchémi s mravenčím kol něho lidstva ruchemmou hruď jen steskem plnil, nechutí.Leč kdy jsem bádavými vědy zrakyrej světů známých vyměřil a sčet´až po nejzazší bledé stálic mraky,kam ducha lidského se vznáší let,kam v závratných se čísel vine šiku,let myriády měře v okamžiku,a když jsem představil si sbor ten celý,tušených světů spoustu veškeru,jak nespočetný písek zlatoskvělýv nesmírném velemoři étherui jiných světů myriády k tomuco pouhý prášek v kosmu šírém dómu:přec bez potěchy vracel jsem se k zemi —vždyť v obrovském tom hmoty pantheonujsem darmo hledal, kde tam perutěmimůj anděl kývá v toužném hlavy sklonu.Ze spousty knih jsem těžké zdvíhal skráněa raděj pod oblohu živou spěl,kde často s milosrdné nebes báněútěcha, jíž jsem v knihách nenašel,v podobě luzné sechvěla se ke mněpo mostě stříbroskvoucím, mléčnou dráhou —tu kolena jsem nížil k prachu zeměa srdce pookřálo zraků vláhou.
Byl Štědrý opět večer. Z jizby pustémne vypudil roj temných myšlénekdo spousty sněhu, metelice husté.Jí kmitala zář jasných okénekpod bílých krovů ledovatým svahemjak očka dětská, jiskřící se blahem.Ples šuměl po vsi – chvíli zazněl náhlepřeletem saní zvonec, dívčí smích —a do hlaholu zvonů zněly táhleradostně zvuky rohů pastýřských.
Leč já jsem prchal z radostného ruchubez cíle sněhem ve kraj zatmělý,až hlahol zvonů zasínal mi v uchujak andělských jen křídel ševely,nesoucích pokoj dobré vůle lidem;též má se hruď tu naplnila klidem.Zrak vlhký s tichým pozoroval sněnímhvězdiček bílých dovádivý rej,jenž nesčíslným jemným políbenímmi rozpálený chladil obličej.Sníh padal houšť. Však přál jsem si té chvíle,by bez ustání takto padalyna hlavu mou ty chladné hvězdky bílé,by pozvolna se v rubáš spřádalya pochovaly jemně pod závějíhruď sirou bez potěchy, bez nadějí.
Vtom náhle sněhu tanec třepetavýlehkého stínu chmuru tajemnouobjevil zraku; jemný obrys hlavypak zřetelně se mihl přede mnou.A jasněji se jevil, určitěji,až rázem hlavinku jsem poznal – její.Těch kadeří jsem poznal světlé vlny,milostné tílko, lehkou chůzi víl,klobouček slaměný, jenž květů plnýna stuhách růžových se svezl v týl,tu dívku půvabnou, jak první jitro,když ozlatilo rajských palem sbor. – —Nesmírným blahem zachvělo se nitro,až slzou trysklo vlnění to v zor.
V tu chvíli zapomněl jsem, že to roběv mou paní rozkvetlo a zvadlo v hrobě.Vše prchlo z paměti a v blahém zdáníjsem za dívenkou spěl, jak v dávný den,kdy po prvé jsem stezkou chvátal za nía dostihnout ji váhal roztoužen.Ta stezka tehdáž v olší ranním stínuk tichému luhem vlnila se mlýnu.
A vše tak nyní. Vánice ta krutáv zelený kolem změnila se luh,v němž nesčíslná září očka žlutáa sněžných motýlů se hemží ruch,jímž pěšina se vine do dálkypod lehkou nohou vábné rusálky.Však běda! V mihotavém nyní chvěnípodoba něžná bledne, rozplývá se.I spěchám blíže – sahám v roztouženípo roucha prchavého siné řase —tu ke mně obrací se ladná víla —ne dívka již – zjev paní vděkuplný;kol údů ztepilých jí sněžné vlnyvlající závoj lehce rozestýláa s tváře bledé, jež se ke mně klonízář očí krásných těšivě se roní.I roste, roste ve hvězdné až krajepostava vzdušná, hasnouc pojednou,jak mlha závoj třepetavě vlajev oblasti šíré vlnou průhlednou —již jen ty oči v rozplynulé tvářiod nebes ke mně sklánějí se v zem —teď hvězdy dvě tam vysoko jen zářínad bílé střechy chudým obrysem.
Okénka světlého se chytám rámu,do sněhu klesnuv před neznámým krovem,jenž nade mnou hrá kmitem jasných plamův ledových ostnů věnci křišťálovém.Tu poznal jsem, že k cizí kamsi chatějsem polospánkem objat zabloudilsněživou nocí – jiný řek´ by svatě,že choti duch jej tamo přiloudilz úmyslů tajných, lásky puzen plamem,přioděv těla vzdušného se klamem.
V okénko hledím. Jizba nízká, skrovná,a přec tak vábná, plná drobné zdoby,již ruka pilná schraňuje a rovná, —mi připomíná zašlé s chotí doby.Nádobí čínské, lože povlak sněžný,mech v okně kyprý, na něm Betlém něžný,na skříni jablek uzardělých řada —vše, jak to mívala choť moje ráda!Strom vánoční se hvězdičkami kmitáa zlatý ořech kývá s každé snítky,do stínu jeho milostné dvě dítkypeřestá vábí hříčka rozmanitá.Stařenka šedovlasá scvrklou dlanív krabice sahá tajuplnou skrýša před lesklá jich očka v usmíváníbáječnou Liliputu kouzlí říšz nizounkých postav, obydlí a stromů, —máť sličná opodál se těší tomu.Přec není bez chmury ten obraz jasný:postavu paní mladé ovívátruchlivou vlnou černý hedváb řasnýa její hled se nyní zarývánad lože v obraz, obestřený flórem,v uvadlých nezabudek vínku sporém,rty, řasy paniny se jemně chvějía slza vytryskla teď v líce její.