Jí zajisté též schází bytost milák vánoční besedě – a křeslo páté,jež nyní slzíc k stolu přistavila,vzpomínce jistě zasvěceno svaté.I prostřeno má vedle krásné panípřed židlí tou neviditelný host,jenž duchem jistě z nadzemí se sklánív tu svatonoční tichou společnost.
Pojednou vstala paní, vztáhla ruku,hled zakotvila v okno ztrnulý,vskočily dítky obě v plesném hlukua z jizby o překot se hrnuly.Jásavé «tatínek!» se v cupot mísía již ti šotci na šíji mně visí.Máť sličná za nimi se kloní s práhu. —Což činit? Do teploučké vcházím kobya dím, kdo jsem a co té svaté dobysem hustou vánicí mou vedlo dráhu.I slyším navzájem, že v blízkou vesjsem zbloudil k chudé po lékaři vdově.K večeři zvou mě. Díky! Zvou mě nově,bych zhrdavě jim spaní neodnes´,a na obrat již ruka švarné ženyplášť s ramenou mi snímá posněžený.
Na křeslo u stolu mě nutí prázdné.I přisedám – ves odpor na rtu vázne.Polévka vonná přede mnou se kouří,bych poohřál se po sněhové bouři.A musím vyznat, po drahné že dobělahodná prósa dobré kuchyněmne opět jednou podmanila sobě.A brzy jak ve vlastní rodinějsem seděl v lidiček těch cizích středuu kamen praskavých. Jak stříbro ledu,jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo,i srdce mé se zvolna rozehřálo.Já o choti, o mrtvém ona mužijsme mluvili, v hovoru svěží vínekjsme natrhali s keře upomínek,tak mnohou bělostnou i černou růži.I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce,na rubu šachovnice hráli mlýnek,ořechy louskali a konec koncepunč zakouřil se z útlobokých sklínek.V má ramena se kloní s obou stranhlavinky dítek jak dvé klasů váním.Spí stařena. Již čas, bych s děkovánímopustil vděkuplný tento stan.
K domovu kráčím. Čisto září nyníhvězdnatá obloha a řízou sněhuna spící krajině se klenot jínív bezčetných jisker jasném blýská žehu.Však také v duši mojí hravý jasteď rozptyloval těžkou žalů chmuru,a když jsem o půlnoční seděl zasnad zbožným davem za varhany v kůru,tu zasáhl jsem jaře do kláves,že chrámem zvučný rozlehl se plesa slavně hlásal s pastýřskými zpěvy;že hvězda vzešla nad betlémský lán,že narodil se, narodil se z děvy,z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.
A konec víte. Za rok na saniciod vísky nedaleké v naši vess rolniček smíchem, sněžnou plískanicíjsem štěstí bývalé si domů vez´.
IV
V tom vojínova berle ranou silnoudopadla na stůl, pozor budíc všech.Leč naznačiv tak náladu svou sdílnou,rek jednonohý dlouho pestrý měchpřed sebou rovnal, plnil dýmku líně,očima koulel v husté brvy stíně,ssál dýmky vonný dech, ssál volně znova,než s dýmu mrakem vypustil ta slova:
Hle, jak pan učitel nás pěkně bavilpříhodou zimní, prostým věcí sběhem,jak na katedře slovo k slovu stavila mluvil dél, než tehda bloudil sněhem!Pa – naše zima! Směšné! Páni drazí,konejte pochod, jak náš konal pluk,Tyrolskem k jihu, dolů za Inšpruk,v italskou stranu přes Alp sněžné vazy —pak teprv zvíte, co jsou zimní mrazy!
Až laviny se budou kolem řítita ledovce vám cestou rudě svítit,až spatříte, jak v ustrnutí sklennémumrzlý vodopád se skály visía ledu škraloup naleznete kdysina polévce své v kotli nad plamenem,až ruka přimrzne vám k pušky kovu,nad kámen komisárek ztuhne v pěsti,a zpláčete-li touhou po domovu,jen hrachy ledu lícem pozachřestí:pak teprv nosy vaše fialovéskutečné zimy zvětří rodný stáneka naše mrazy noční tříkrálovévám promění se v teplý jara vánek.
Však za to dole na lombardské plániplamenná obloha nad smavý krajjak žhavá klenba safíru se sklání:kam pohled sahá, zemský vidíš ráj,od stromu k stromu réva věnec vine,s oranžů zlatem snoubí hrozny siné.Jen jedno vzpomínku naň sladí málo:že podívání to mne – nohu stálo.Jak vše se přihodilo, povím hned,ač s pravdy pouze vděkem, bez ozdoby.
Rád myslí zalétám v ty krásné doby,když otec Radecký nás k slávě ved´.Maršálek taký nezrodí se zas!Když před bitvou tak vstoupil mezi nása laskavě jen začaclass="underline" «Dítky moje —»hned rty se třásly, zrak nám slzou tál,od pluku k pluku valným mračnem vojevzdychání, slza šířily se dál,až naposled se kolem v jednu notuarmáda celá dala do vzlykotu.
Však za to – huj! – když kynem jeho dlaněarmáda naše v plném lesku zbraněza polnic vřesku, bubnů vířenírozpjala křídla k vítěznému letu:tu dychtil každý po krvavém střetujak po veselém plesu hýření.Tu mohli šumaři ti vlašští znáti,jak má se na válečnou basu hráti,jen jednou vesele jsme břinkli v strunu —hned Carlo Alberto se skácel s trůnu.
Šestkrátstotisíc čekalo nás Vlachův lombardské pláni – málo bylo strachu.Našinců vojsko spatřilo je rádojak hejno lačných vlků jehňat stádo.Však tři dni plné bitva burácela,děl hudbou hřímavou se chvěla zem,po kopách mrtvá padala tam tělajak ve žní době klasy pod srpem.
V den třetí poklesl též smrtnou kulínáš plukovník, všem drahý. Na mém klíněumíral tiše, v libém révy stíně.Chtěl ještě poslední svou napsat vůli —přinesli buben, papír, péro vraní —za inkoust posloužila rudá krev:tak sepsal závěť třesoucí se dlanía naposled rtem bledým pozachvěv,hasnoucím okem projevil mi přání,bych pečoval o kšaftu vykonání.K přísaze zdvih´ jsem ruku. List pak v botujsem zatím schoval větší pro jistotu.Hned na to bitvy vlna v prudkém tokuk nám přikvapila – všechno couvlo v zad —jen já jsem po jednoho druha bokupříboji nepřátel zlý odpor klad´.
Vůz žebřinový, s klisnou v předu statnou,od něhož pán před bitvou prchl v dáli,nám tuto chvíli službu konal platnou.V něm s puškami jsme za žebřinou stália tak se vznítil bojovný náš zápal,že záhy řady útočního sboruse proměnily v mrtvol děsnou horu,po níž se zadní pracně vzhůru drápal.
Nadarmo spousta velkých, malých kulínám kmitala se bzučíc kolem zrakůjak chroustů roje v létě za soumraku,a děla hřměla – stáli jsme jak z žuly.Již již nám vítěznou den kynul slávou,tu náhle kůň se boje splašil vřavoua tryskem – běda! – unášel nás z místa,kde vítězství se smála čáka jistá.Než zkrotili jsme prokletého koně,vůz nazad odnesl nás tisíc sáhůa nepřátel roj, volnou spatřiv dráhu,v před za námi se valil v prudkém honě.
Náhodou soudruh ke mně shlédl stranoua náhle vykřikclass="underline" «Chval duše boha!Mně zdá se, hochu, že ti schází noha!»Přihlédnu. – Ďáble! – Nemluvil řeč planou.Ta tam je noha! Levá chybí v páru,dělovou koulí v letu odňata.Já necítil to v boje prudkém žáru —teď teprv hlodá bolesť proklatá.ďas měj si nohu! Hůř mi srdce bije,že v botě na ní testament se kryje.