Tam kdesi zůstal v nepřátelském roji,jenž hučí blíž, jak moře ve příboji.Přec nohu z něho vyloviti musím —s odvážnou myslí podnik slavný zkusím.Druh udatný a věrný k mému přánína záda silná mne vzal bez váhánía takto dýmu mračnem, deštěm střel,levicí hrdlo jeho objímaje,pravicí ocel z pochvy vynímaje,v nejhustší zástup nepřátel jsem vjel.Sem tam se v jejich mrak můj palaš hřížil,a jako blesk se s jejich zbraní křížil,již nohu svoji na zemi jsem shled´a pod paždí ji bleskurychle zved´.Však tu – ó běda! – druh můj k mrtvol řadupode mnou klesl, objat smrti nocí,a já tu s šavlí, přelomenou v pádu,na trupu jeho ležím bez pomoci.Již odevšad se nad mou holou skránípalašů smrtná blýskavice sklání.
Však náhle v poucouvlém vrahu rojisám – Carlo Alberto přede mnou stojíse štábem svým. Náš kousek zoufalýmu dalekohled jevil z povzdálí,i přicválal, by za mou chrabrost skvělouzpět propustil mě k našim se ctí celou.
Tak o jedné jsem ze slavného boje —pod paždím nohu – k našim připutovalšpalírem všeho Albertova voje,jenž přede mnou ves řadou salutoval.
Kšaft odevzdal jsem. Ale noha mojes vojenskou slávou byla pohrobenana místě samém hrdinného boje.
Mramoru deskou hrdě ozdobenamohyla tamo zlatým písmem věstí,jak uměl Čech tam hrdinně si vésti.
Nechť cizí hrouda nohu mou tam víže!Však shledám se s ní, páni, jednou svatě,až přehlížeti bude světa knížearmádu velkou v dolu Josafatě.
V
Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí,pustila uzdu bystré výmluvnosti:
Což, strýčku, schází vám – krom této nohy?Hůř´ skončil žití běh váš soudruh mnohý.
Když zájezdní jsme měli hospoduna říšské silnici, tu povoz bídný,jak snědých cigánů byt nepoklidný,nám přiklepal se kdysi ku vchodu.Pod jeho nápravou se kolébalasvítilna vetchá s žerdí strakatou,nad polámanou obručí se pjaladěravá plachta s hojnou záplatoua vpředu budil váhavými krokychraptivý zvonec koník chudoboký.
U našich vrat se ztajil skřipot kol,však nikdo s vozu nešinul se v dol.Jen malá ručka okraj plachty zdvihlaa pod ní, s cetkou v čele bezcennou,bělavá dětská hlavinka se mihlapod rozedranou čapkou červenou,jak pod lupením sprchlých růží planých,ve věnci cůpků polorozpoutaných.
Můj posléz´ k vozu přistoupil. Ó, běda!Ztrnulým okem hleděla mu vstřícze stínu plachty nehnutá a bledá,šediny stříbrem ověnčená líc —tak leželo tam na peřesté truhlev hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé.
Až slzou polil nás ten obraz bídy!Tvář poznali jsme starce invalidy,jenž jedním létem ztrativ za morusvé syny oba, stáří podporu,i manželku svou, příbuzenstvo celéaž na jediné vnouče nedospělé,umělou rukou, zdětinštělý kmet,dřevěných loutek urobil si sbor —až podiv byl, jak pěkný měly vzhled,hýbaly rtoma, otáčely zor —a povoz přikoupiv za jmění trosku,s hezounkou vnučkou protloukal se světem,hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku,k úsměvu starým, k vytržení dětem.
Však nyní Pán, jenž v tomto zemském důles vysosti nebes na nitkách své vůlenáš loutek chabých řídí životy,ukončil rázem jeho trampoty:kmet ke svým loutkám cestou sklonil šíjia žití dohrál smutnou komedii.
Starcovo tělo složili jsme v sínia v jizbu vzali děcko. Leč co nyní?Z večera u nás tlupa sousedůse shromáždila v hlučnou besedua pronášela za džbánkem své zdání —co moudrých rad tu bylo na vybrání!A často spěly hledy přítomnýchza kamna v kout – jak věž tam stála věruzelených kachlů, hladkých, ohromných —kde na lavičce podezděné, v šeru,sukénkou přioděna pestrou, kusou,hlavinku na klín pochylujíc rusou,sirota po loutkáři – ubožáček! —seděla schoulena jak v bouři ptáček.
Jen můj si mlčky v hostí kruhu jaréms čepičkou zahrával, jak způsob měl —tu čepičku jsem ušila mu darem,když o námluvách k našim docházeclass="underline" z modrého sametu vám byla celá,na vrchu hvězda z perliček se skvělaa zlatý třapec splýval do předu —tak chodil mlčky vřavou sousedů,až náhle čepičku svých prstů zbavila způsobem svým drsným klidně praviclass="underline" »Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na sea pro vyžle pás můj se neukrátí.Snad najdou kupce kůň a harampátí,pak s nebožtíkem účet vyrovná se.«
A tak se stalo. Přivykalo roběLidušce mojí. Podobna si v lícita dítka obě, zdravím jen se rdící,jak spářené dvě třešně lnula k sobě.I zdomácněla u nás sirota,za krátko uschly slzy pro dědečkaa z toulavého při něm životajen dvě jí věci nesly ze srdéčka.
Z těch první byla klisna vyzáblá,zmořená tahem, stářím ochablá;dívenka sirá ubohé to zvířekochala něhou, nepodobnou k víře.K ní do stáje se kradla každé chvíle,pamlsky různé schovávala pro ni,svou «princeznou» ji nazývala mile —snad přezdívka, již loutkář dával koni.I byl to pohled zvláštních půvabů,když siré děcko, vlezši do žlabu,objalo ručkou klisny hlavu sivoua pohrávalo s chudou její hřívou,ji tisklo, hladilo a celovalo,svá tajemství s ní šeptem sdělovalo,a když kůň starý okem velkým, tmavýmpod řasou bělavou k ní tiše zřel,jak rozuměl by slovům jejím žvavým,a lásku láskou němě oplácel.
A vedle koně láskou výstřednouv ní kotví loutky, v truhle okovanéna půdě naší zatím uschované.Tam přistihli jsme děcko nejednou,jak za truhlicí sedíc otevřenou,společnost pestrou z její útrobyv sukénku stěhovalo rozestřenou,jak hýčkalo ty němé podobyna loktech svojich, jak si s nimi hrálo,jak těšilo se z jejich skvoucích tret,k nim rozmlouvalo, jich se vyptávalo,pak odpověď jim kladlo v němý retté každé loutky přiměřeným hlasem,Kašpárka sopránem a Fausta basem.
Tak prošla zima. V kraj se díval smavýhor slavný zástup, bílých čapek prost,však s jejich boků přivalil se dravýse zlobným hlukem do nížiny host:potůček tichý vzkypěl jarní vodoua na řeku si zahrál s naší škodou.
Leč za to na dvorek mi plnou dlanírok tento sypal boží požehnání.Jak fazolí se z vajec vyklobalokuřátek pestrých na pět ošateka mračnu zlatému se podobalokol matek bílých plémě housátek,že pouhá vzpomínka mi radost činí —vždyť nejkrasší to pohled hospodyni!