I dětem ples byl z toho nemalý.s housátky po lukách se toulalya s písněmi si v kadeř pletly vínekz měsíčků žlutých, bílých konvalinek.
V tu dobu chlapík divné postavyk nám zavítal. Pod čapkou s dlouhým peremvlas divoký se snoubil s vousů šerema z boty palec dral se zvědavý.Byl poběhlý to školák, hanba rodu,jenž s tuláky a cigány měl shodu,žil jako ptactvo, kvítí v písmě svatém —ač polních lilií se neskvěl šatem.Když časem v sousedů se octnul davua chmeloviny duch mu vznítil hlavu,tu vesele mu temné oči hrálya v líci snědém smál se každý sval,tu žití svému hlučné vzdával chválya šťastným sebe filosofem zval.Tu v rozedraných pantalonech hledalgroš poslední a říkal v pustém smíchu,že za všechnu by jmění, slávy pýchua všechnu světa učenost jej nedal;svět knihou nazýval a lidstvo moly,co prý se živí z plísně její blány,však liter neznají, jež na ní psány —nu, zkrátka: řeči, jak je blázen volí.Latinská slova vplítal do těch šplechů,až čelo pokleslo na vlhký stůclass="underline" rád býval proto viděn v mokrém cechua bosým filosofem v kraji slul.
Však nedávno mu po zemřelém strýcidědictví jakés malé připadlo.I přicházel k nám, vážnost čirou v líci,by koupil sobě loutek divadlo.Můj smál se, svolil. Litkup s hosty pili —co žertů, šprýmů tehdáž natropili!Filosof bosý v koutě za kamnyhned první hostům dával představení.Smích otřásal tu jizbou náramný!Co blázen tropil, není k vypravení:ty šprýmy divoké a změny hlasu,rej pestrých loutek v šumném poplachu —nu právě, jakby tuto drobnou chasubyl náhle posed´ zástup rarachů.
Pak truhlu s loutkami na vozík snesli,vyvedli starou klisnu ze stáje —nerada kráčela od plných jeslí! —a nový loutkář vyjel do kraje.
Po chvilce Lidka sama do vrátekvehnala zlaté mračno housáteka hlásala, že běží s pláčem, křikemsilnicí družka její za vozíkem.
Můj hned se vypravil, zlou tuchou jat,bláhové děcko nazpět přivolat.Již nad silnicí křídlem hnědým, jemnýmvypudil soumrak zlatou záplavu.I spatřil na ní za povozem temnýmletící v dáli drobnou postavu.A právě tulák s chechtem koně švihl,že daleko vůz odnes´ jeho cval,sirotek a nářkem ručky za ním zdvihl,upadl, povstal, plačky běžel dál.
Můj darmo volá. Děcko chvátá dále,ač hrkot vozu ve tmě usíná,klopýtá v běhu, padá neustále,a vstává opět, náruč rozpíná,za vozem volá, daleko se tmícím:»Ach, princezno! Mé loutky! Princezno!«žalostným hlasem, srdce zrývajícím:»Ach, princezno! Má zlatá princezno!«
Již soumraku ji halí křídlo sivé.Jen »princezno!» zní temnem, »princezno!«volání táhlé, žalné, úpěnlivé:»Ach, princezno, ach, princezno – o —o!«
Můj dal se v běh. Štve zlá ho myšlénka:Vod rozpoutaných šumy k němu vanou —tam urván most – vůz jistě dal se stranou —leč ku předu snad letí dívenka.Teď rázem ztichlo volání to žalné —jen vody pod nohou mu šumí valné.
Děs ve zraku, bled jako mrtvý v hroběse posléz´ vrátil, svolal chasu k sobě,lucerny, bidla vzali ku pomocia vydali se za ním v temno noci.A přinesli ji. Ležela v mém klíně,stín věčné noci majíc na víčkua v čele věnec žlutých měsíčků,jež uvila si předtím na lučině.Však smrti okamžik jí blahočinnězanechal úsměv sladký na líčku:Snad myslila, když v hloubnou vodu divouvnořila prsty, že se probírámilého koně plavou chudou hřívou;snad viděla, když vod ji semkla tůně,jak známá truhlice se otvíráa loutek dav se schází v jejím lůně.
Však nebožtík můj často s těchto chvilzasléchal v noci, sen když míjel řasy,hlas děcka volající, táhlý kvil,jak tehdy v srdce hluboko se ryl,a já, když někdy pozdějšími časyfilosof s loutkami k nám zabloudil,těch loutek vrtění a třepotua šibřinkám jsem nemohla se smáti;neb vždy jsem v duchu malou sirotuv nevinnou náruč viděla je bráti.
I teď ji vidím, úsměv na líčku,v kadeři věnec žlutých měsíčkůa řku: Můj bože, kolik divných bájíi v malém dětském srdečku se tají.
VI
Pojezdný kadeř v purpurové skránisi zlatou, podezřelou opravila nad mohutnou břicha svého báník tichému mlýnku palce sestavil,mžouraje smavým okem v řase bílé,rty potom otevřel. – Leč této chvílectihodná krčmy paní s lepou dceříod stolu prchla za ochranu dveří,a pojezdný, tam vztáhnuv ruce obě,v žertovné káral uprchlice zlobě:
Ženštiny zbrklé! Dávají se v let,jak hýkadlo by sedělo jim v týle,a já chtěl historku jen vyprávěttak nevinnou, jak poupě růže bílé.
Či nevinnou tak historie neníprvního dívčích ústek políbení?
Jest ovšem dávno tomu. Byl jsem švarnýlet sedmnácti mladík lepotvárný.
Tu jednou otec – pojezdným byl taky —s vážnými ke mně zahovořil zraky:Můj synu, rosteš jako bujný chmel;již věru čas, by úponky tvé zpupnépostříhal kolkol umný pěstitela meze vykázal jim nepřestupné,bys těsně uvázán na kázně kůlk zdárnému cíli snaživě se pnul.A proto v zámku po včerejším honějsem zmohl mocí přímluvného slova,že lipovský tě vrchní blahosklonnědo praxe přijme. Nuže, do Lipova!
I jel jsem zvolna na pryčce tam panské,přímluvné v kapse psaní velikanské,z nankýnu maje krásné pantalony,s knoflíky zářivými siný fraka kolem čela rusý, libovonnýkadeří pálených se vlnil mrak.
Pan vrchní – tehda byl to kníže pravý —mne přijal vlídným ukloněním hlavya důstojně se za obšírný stůlv lenošky spustiv hedbáv zlatotkaný,bych usadil se v křeslo s druhé strany,mně blahosklonně rukou pokynul.
Však zdálo se, že mdloby jakés tížemu pohyby a sdílný jazyk víže.Mnul sobě čelo, uzarděné temně,a mnohokrát mu prudké kývnutímalátné hlavy, náhlé zívnutířeč přetrhlo, již takto bručel ke mně:
»Ó, hospodářství, drahý muži mladý,má mnohé vzácné, utěšené vnady.Však třeba při něm pilné činnosti —horlivé – nikdy neumdléva – jící —a především se spolků, pitek stříci,jež hubí pružnost, vodí k lenosti —poslední v lože – první k práci denní —spát maličko – —«
Tu zvolna hlavu nížila k podpoře jí na stůl ruce skřížil,jak by se nořil v němé přemýšlení.
Ba v myšlení byl zabrán přehlubokém.Já marně čekal, hledě teskným okem,kdy pozdvihne svou hlavu z dumy clon,až poučil mne harašivý ton,jak pila, kmenem vesele kdy bzučí,že sen ho pojal pevně do náručí.
Což nyní počnu? Marné zakašlánía jinak vzbuditi jej, úcta brání.