Terry Pratchett
Velká jízda
Další knížka pro Rhiannu
O nomech a čase
Nomové jsou malí. Celkem vzato, malé bytosti nežijí dlouho. Ale možná ve skutečnosti žijí rychle.
Dovolte mi, ať to vysvětlím.
Jednou z bytostí s nejkratším životem na planetě Zemi je obyčejná dospělá jepice. Zatímco jepice žije jeden jediný den, tak obří sekvoje tu rostou déle než 4700 let.
To se může zdát vůči jepicím drsné. Ovšem vůbec není důležité, jak dlouhý je náš život, ale jak dlouhý vypadá.
Pro jepici může být hodina stejně dlouhá jako století. Staré jepice možná vysedávají a stěžují si, že v této minutě už život není, co býval tenkrát za starých dobrých minut, kdy svět byl mladý a slunce se zdálo o tolik jasnější a larvy se k nim chovaly poněkud uctivěji. Zatímco stromy, které nevynikají rychlými reakcemi, možná mají právě tak čas povšimnout si, jak den plane a pohasíná, než se do nich dá hniloba a červotoč.
Všechno je jaksi relativní. Čím rychleji žijete, tím víc se čas natahuje. Nomovi rok plyne stejně jako člověku deset let. Pamatujte na to. Ale netrapte se tím. Jim to nevadí. Oni o tom ani nevědí.
Na počátku…
I. Byl Pozemek.
II. A bří Arnoldové (zal. 1905) přehlédl Pozemek, a viděl, že přichází v úvahu.
III. Protože byl na Hlavní třídě. IV. Ano, a od autobusu to bylo taky blízko.
V. A bří Arnoldové (zal. 1905) řekl, Budiž zde Obchodní dům, a budiž to Obchodní dům dosud na tomto světě nevídaný;
VI. Budiž délka jeho od Palmerovy ulice až k Rybímu trhu, a šířka jeho od Hlavní třídy přímo dozadu k Disraeliho ulici;
VII. Budiž vysoký až do pěti pater plus suterén, a skvělý výtahy svými; buďtež zde věčné ohně v Kotelně ve druhém suterénu a nad všemi dalšími podlažími vládniž přízeň zákazníků;
VIII. Neboť toto budiž všem známo o bří Arnoldové (zal. 1905): Nákup pod jednou střechou. A bude se nazývat: Obchodní dům bří Arnoldové (zal. 1905).
IX. A tak se stalo.
X. A bří Arnoldové (zal. 1905) rozdělil Obchodní dům do oddělení, Kovomat, Dámské prádlo, Modes robes, dle druhů zboží, a stvořil lidi, aby je plnili veškerým sortimentem, řka, Ano, všechno je tu k mání. A bří Arnoldové (zal. 1905) řekl, buďtež zde nákladní vozy a jejich barvy buďtež červená a zlatá, i vydejtež se na cesty, aby všichni věděli, že bří Arnoldové (zal. 1905), Zásilková služba, dodává veškerý sortiment.
XI. Buďtež zde Jeskyně Sama Klause a Zimní výprodeje a Letní slevy a Týden pro školáky a Sezónní zboží;
XII. A do Obchodního domu vstoupili nomové, aby se stal jejich Domovem navěky věkův.
Z Knihy Nom, Suterény, verš I – XII
1
Toto je vyprávění o Cestě Domů.
Toto je vyprávění o Rozhodujícím kroku.
Toto je vyprávění o náklaďáku, kterak rachotil spícím městem a po venkovských silničkách, prorážel mezi pouličními lampami a smýkal sebou ze strany na stranu, tříštil výklady a kolébal se, až se zastavil, když ho stíhala policie. A když se zpitomělí muži vrátili ke svému vozu, aby se ohlásili: Slyšíš mě, prosím tě, slyšíš mě? To auto nikdo neřídí!, stalo se vyprávěním o náklaďáku, který znovu nastartoval, odrazil od překvapených policistů a zmizel v temnotě.
Ale tam to vyprávění nekončí.
Ani nezačíná.
Obloha bezútěšně plakala. Jednotvárně pršelo. Padal ten druh deště, co je o moc mokřejší než normální déšť, ten druh deště, co padá ve velkých kapkách a pleskancích, ten druh deště, který je vlastně jen moře nastojato se štěrbinkami.
Déšť bubnoval do staré krabice od hamburgerů a na sáčky od brambůrků v drátěném koši, který Masklinovi skýtal dočasný úkryt.
Podívejte se na něj. Je celý mokrý a prochladlý. Řádně naštvaný. A vysoký čtyři couly.
Koš na odpadky byl obvykle dobrým revírem, i v zimě. Často se tam našlo pár studených hranolků zapomenutých v obalu, někdy dokonce kuřecí kostička. Jednou nebo dvakrát taky krysa. To byl vážně vydařený den, když tam naposledy našel krysu — vystačili s ní týden. Potíž byla v tom, že už třetí den můžete mít krysy až po krk. Po třetím soustu určitě.
Masklin měl před sebou výhled na parkoviště nákladních aut.
A už tady bylo, přijelo přesně na čas, rozstřikovalo louže a brzdy zaskřípěly, když se zastavilo.
Pozoroval to nákladní auto poslední čtyři neděle, přijíždělo vždycky v úterý a ve čtvrtek ráno. Pečlivě si spočítal, na jak dlouho řidič zastaví.
Měli přesně tři minuty. Pro noma je to víc než půlhodina. Prohrabal se mastnými papíry, vyskočil z koše a utíkal ke křoví na kraji parku, kde čekali Grimma a staří.
„Je tady,“ řekl. „Jdeme!“
Zvedli se, hekali a hudrovali. Tucetkrát to s nimi probral. Věděl, že křik s nimi nic nesvede. Jenom znervózní a splaší se a pak budou hudrovat ještě víc. Nadávali na studené hranolky, i když jim je Grimma ohřála. Remcali nad krysou. Vážně uvažoval, že odejde sám, ale nedokázal to. Potřebovali ho. Potřebovali mít někoho na hudrování.
Ale šli moc pomalu. Měl slzy na krajíčku.
Místo toho se obrátil ke Grimmě.
„Tak pojď“ sykl. „Pošťouchni je nebo něco. Jakživi sebou nehnou!“
Pleskla ho přes ruku.
„Mají strach,“ řekla. „Jen běž. Já je vytáhnu.“
Na dohady nebyl čas. Masklin utíkal zpátky přes rozmoklé bláto parku a sundával z ramene lano s kotvičkou. Trvalo mu týden, než si vyrobil hák z kusu drátu vyškubnutého z plotu, a cvičil si to celé dny; když dobíhal ke kolu nákladního auta, už lano roztáčel nad hlavou.
Hák se na druhý pokus zachytil za plachtu vysoko nad ním. Párkrát to vyzkoušel, pak se nohama zachytil na pneumatice a vytáhl nahoru.
Už si to zkoušel předtím. Ó, třikrát nebo čtyřikrát mu to už vyšlo. Vklouzl do tmy pod těžkou plachtu, přitáhl si ještě kus lana a co nejpevněji ho přivázal kolem jednoho provazu, silného jako jeho ruka.
Potom se přisunul k okraji a, zaplať pámbu, Grimma hnala staříky před sebou po štěrku. Slyšel je, jak nadávají na louže.
Masklin naskakoval a seskakoval nedočkavě.
S nimi to trvalo věčnost. Miliónkrát jim to vysvětlil, ale oni nenaskakovali na náklaďáky, když byli ještě dětmi, a neviděli důvod, proč by s tím měli začínat teď.
Stará bábi Morkie trvala například na tom, aby se všichni muži odvrátili, aby neviděli její spodničky, a starý Torrit tak kňučel, že ho Masklin musel zase spustit, aby mu Grimma mohla zavázat oči. Když vytáhl ty první, byli z nejhoršího venku, protože mu mohli pomoci s lanem, ale čas kvapil.
Grimmu vytáhl naposled. Byla lehoučká. Když na to přišlo — byli lehcí všichni. Každý den zkrátka není krysa.
Bylo to úžasné. Všichni byli nahoře. Masklin přitom natahoval uši, aby slyšel zvuk kroků na štěrku a zabouchnutí dveří u řidiče. „Dobrá,“ řekl a chvěl se napětím, „a je to. Teď jestli vyrazíme…“
„Upustil sem Věc,“ řekl starý Torrit. „Věc. Upustil sem ji, víme? Upustil sem ji vedle kola, dys mi zavazovala voči. Di a přines ji, chlapče.“