Něco ho zarazilo.
„Počkej chvilku, když začneme bojovat s lidmi —“ zmlkl.
„Ano?“ ptala se Grimma netrpělivě.
„Začnou oni bojovat proti nám, že ano. Já vím, že nejsou moc chytří, ale svitne jim, že se něco děje, a budou se bránit. Odvetné opatření se tomu říká.“
„Správně,“ pochválila ho Grimma. „A právě proto je životně důležité, abychom zavedli protiopatření rovnou od začátku.“
Dorcas chvíli přemítal. Vypadalo to jako logický nápad.
„Ale jenom v sebeobraně,“ zdůraznil. „Pouze v sebeobraně. I vůči lidem. Nepřeju si tady žádné zbytečné utrpení.“
„To předpokládám,“ řekla.
„Ty si vážně myslíš, že bychom mohli s lidmi bojovat?“
„No ano.“
„Tak tedy… jak?“
Grimma se kousla do rtu. „Hmm,“ řekla. „Mladý Sacco a jeho parta. Můžeš jim důvěřovat?“
„Jsou to nadšení mládenci. A děvčata, jedno nebo dvě.“ Usmál se. „Celí žhaví do všeho nového.“
„Dobrá. Pak budeme potřebovat hřebíky…“
„Ty jsi to opravdu vážně promýšlela, viď?“ vyzvídal Dorcas. Skoro mu naháněla hrůzu. Grimma bývala často nerudná. Myslel si, že je to možná proto, že její hlava pracuje někdy moc rychle, a ona nemá trpělivost s nomy, kteří ne dost rychle chápou. Ale teď byla přímo fanatická. Mohli jste začít litovat každého člověka, který jí přijde do cesty.
„Hodně jsem četla.“
„É, ano. Ano, to je vidět,“ souhlasil Dorcas. „Ale, é, říkám si, jestli by nebylo rozumnější —“
„Nebudeme zase utíkat,“ pronesla rezolutně. „Budeme bojovat na cestě. Budeme bojovat u brány. Budeme bojovat v lomu. A nikdy se nepodvolíme.“
„Co znamená ‚podvolit‘?“ ptal se Dorcas zoufale.
„Význam slova ‚podvolit se‘ neznáme,“ přiznala Grimma.
„No, to já nevím“ řekl Dorcas.
Grimma se opřela o stěnu.
Chceš slyšet něco zvláštního?“
Dorcas se zamyslel.
„Proč ne?“ řekl.
„Jsou o nás knihy.“
„Jako Gulliver, myslíš?“
„Ne. To bylo o člověku. O nás, myslím. O bytostech normální velikosti, jako jsme my. Ale oblékáme se jenom do zelené a na hlavě máme malé stopky s bambulkou. Lidé pro nás někdy kladou na práh misky s mlékem a my za ně vykonáváme domácí práce. A máme křídla, jako včely. Tak tohle se o nás píše v knihách. Říkají nám skřítkové. Je to v knize, která se jmenuje Pohádky pro nejmenší.“
„Myslím, že ta křídla nebudou fungovat,“ zapochyboval Dorcas. „Myslím, že nebude dost vztlaku.“
„A myslí si, že bydlíme v muchomůrkách,“ dokončila Grimma.
„Hmm. To mi nepřipadá moc praktické,“ poznamenal Dorcas.
„A myslí si, že spravujeme boty.“
„To už je trochu lepší,“ řekl Dorcas. „Dobrá poctivá práce.“
„A v té knize se ještě říká, že lakujeme květy, aby měly hezké barvy,“ dodala Grimma.
Dorcas se na ni zadíval.
„Neé,“ řekl konečně. „Barvy květů jsem si prostudoval. Rozhodně jsou zabudovány uvnitř.“
„Jsme skuteční,“ pokračovala Grimma. „Děláme skutečné věci. Proč myslíš, že se takovéhle věci octnou v knihách?“
„Vím já?“ tápal Dorcas. „Já čtu jenom příručky. Žádná kniha není ta správná, pokud nemá obsah a očíslované kapitoly, to říkám pořád.“
„Jestli nás lidé doopravdy pochytají, stanou se z nás skřítkové,“ řekla Grimma. „Rozkošní lidičkové, co lakují kytičky. Nic jiného nám nedovolí. Promění nás na lidičky.“ Vzdychla si. „Máš někdy pocit, že nebudeš nikdy vědět všechno, co bys vědět měl?“
„Ale ano. Pořád.“
Grimma se zamračila.
„Jedno vím,“ prohlásila. „Až se Masklin vrátí, bude mít kam se vrátit.“
„Ó,“ řekl Dorcas.
„Ó,“ opakoval. „To jo.“
V Jekubově doupěti byla hrozná zima. Jiní nomové sem nikdy nechodili, protože tam táhlo a byl tam nepříjemný pach. To se Dorcasovi hodilo.
Cupital po podlaze pod velikou plachtu, kde žil Jekub. Trvalo dost dlouho, než vylezl na příšeru, na svůj oblíbený posed, a to i přesto, že používal dřívka a lana, která k ní s námahou připevnil.
Usadil se a čekal, až zase popadne dech.
„Chci jenom nomům pomáhat,“ špitl. „Zajistit jim takové věci jako je elektřina a zlepšit jim život. Ale oni ti ani nepoděkují, víš. Chtěli, abych maloval nápisy, tak jsem namaloval nápisy. Teď chce Grimma bojovat s lidmi. Vyčetla z knížek spoustu nápadů. Ale když nepomůžu, bude všechno ještě horší. Nechci, aby se komukoli ublížilo. Takoví jako my se nedají opravit tak snadno jako ty.“
Patami bubnoval do — co to tak asi bylo? — patrně do Jekubova krku.
„Tobě to nevadí. Celý čas si tu tiše spíš. Pěkně si odpočíváš…“
Dlouhou chvíli se na Jekuba díval.
Potom velmi tiše řekclass="underline" „Jestlipak…?“
Uběhlo pět dlouhých minut. Dorcas se nořil a vynořoval mezi spletitými stíny, mumlal si pro sebe věci jako „To je bez proudu, to není dobré, potřebujeme novou baterii“, a „To vypadá v pořádku, to může spravit pořádné vyčištění“, a „Hmm, v nádrži moc nemáš…“
Konečně vyšel zpod zaprášené plachty a zamnul si ruce.
Každý má v životě nějaký cíl, pomyslel si. Ten všechny pohání.
Nisodemus chce, aby věci zůstaly, jak jsou. Grimma chce zpátky Masklina. A Masklin… nikdo přesně neví, co chce Masklin, až na to, že je to něco velmi velikého.
Ale všichni ten cíl mají. Máte-li v životě cíl, můžete vyrůst až do šesti coulů.
A já jsem si jeden cíl našel.
Hrome.
Člověk se za čas vrátil a ne sám. S malou dodávkou a mnohem větším nákladním autem s nápisem „Komanditní společnost pro obchod s kamenem a štěrkem“ namalovaným na boku. Jeho kola změnila tenký sněhový povlak v lesklé bláto.
Kymácelo se po cestě, zpomalilo, když dorazilo na volné prostranství před vraty do kamenolomu, a zastavilo se.
Zastavení nebylo moc obratné. Zadek vozidla sebou smýkl a téměř narazil do živého plotu. Motor kašlal, až ztichl. Bylo slyšet syčení. A nákladní auto velmi pomalu pokleslo.
Vystoupili dva lidé. Obešli auto a prohlédli si pneumatiky jednu po druhé.
„Jsou splasklé jenom dole,“ zašeptala Grimma v křoví, kde se schovávali.
„Žádný strach,“ zasyčel Dorcas. „S pneumatikami je to tak, že ta splasklá část vždycky přijde dospod. To je úžasné, co se dá dokázat s trochou hřebíků, viď?“
Dodávka zastavila za nákladním vozem. Také z ni vystoupili dva lidé a připojili se k těm prvním. Jeden z nich měl ty nejdelší nůžky, jaké Dorcas kdy viděl. Zatímco ostatní se sehnuli nad jednu splasklou pneumatiku, kráčel k vratům, pohrával si s visacím zámkem a pak nůžky stiskl.
Byla to námaha, i pro člověka. Ale až v keřích bylo slyšet hlasité lupnutí a potom nekonečné cinkání, jak řetěz padal.
Dorcas zasténal. Do řetězu vkládal velké naděje. Patřil Jekubovi. Byl totiž ve velké žluté bedně přiletované k Jekubovi, takže mu podle všeho patřil. Ale lidé zlomili zámek, ne řetěz. Dorcas nad tím pocítil zvláštní pýchu.