„To nechápu,“ zamumlala Grimma. „Vidí přece, že je tu nikdo nechce, tak proč jsou tak hloupí?“
„To bude tím, že je tady kolem plno kamene,“ uvažoval Sacco.
Člověk se opřel do vrat a rozevřel je natolik, aby se protáhl dovnitř.
„Jde do ředitelny,“ řekl Sacco. „Bude rámusit do telefonu.“
„Ne, nebude,“ věštil Dorcas.
„Ale bude volat tomu Rozhodnutí,“ řekl Sacco. „Bude říkat — samozřejmě v lidštině — bude říkat ‚Splasklo nám několik pneumatik‘.“
„Ne,“ broukl Dorcas, „řekne: ‚Proč ten telefon nefunguje‘?“
„A proč ten telefon nefunguje?“ zeptala se Nooty.
„Protože vím, které dráty se mají přestřihnout,“ odpověděl jí Dorcas. „Koukejte, vrací se.“
Dívali se, jak člověk obchází kůlny. Sníh zakryl truchlivé pokusy nomů o obdělávání půdy. Přesto tam byla spousta jejich šlépějí, podobných drobným ptačím stopám ve sněhu. Člověk si jich nevšiml. Lidé si sotvakdy něčeho všimnou.
„Nastražíme dráty,“ řekla Grimma.
„Cože?“ ptal se Dorcas.
„Nastražíme dráty. Měli bychom tu nalíčit dráty. Čím jsou lidé větší, tím tvrději dopadnou.“
„Ne na nás, doufám,“ strachoval se Dorcas.
„Ne. Mohli bychom položit další hřebíky,“ řekla Grimma.
„A jéje.“
Lidé se shlukli kolem poškozeného nákladního auta. Pak se zdálo, že dospěli k nějakému rozhodnutí a kráčeli k landroveru. Nasedli. Nemohli jet kupředu, ale pomalu couvali silnicí, obrátili se na vjezdu do pole a zamířili k hlavní silnici. Nákladní auto osamělo.
Dorcas vydechl.
„Bál jsem se, že tu jeden z nich zůstane.“
„Oni se vrátí,“ řekla Grimma. „Pořád to říkáš. Lidé se vrátí a opraví ta kola nebo co se s nimi dělá.“
„Tak to bychom s tím měli radši pohnout,“ rozhodl se Dorcas. „Pojďte, lidičky.“
Vstal a klusal k cestě. K Saccovu překvapení si Dorcas pohvizdoval pod vousy.
„Tak, důležité je přesvědčit se, že s autem nepohnou,“ říkal, když s ním srovnali krok. „Jestli s ním nedokáží pohnout, znamená to, že tu zůstane a zatarasí cestu. A když bude cesta zatarasená, nemohou sem přivézt další stroje.“
„Dobře promyšleno,“ pochválila ho Grimma mírně zmateným hlasem.
„Musíme ho znehybnit,“ vysvětloval Dorcas. „Nejdřív vyndáme baterii. Bez proudu to nepojede.“
„Správně,“ přitakal Sacco.
„Je to taková velká hranatá věc, musí vás na to být nejmíň osm a neupustit, ať se děje cokoliv,“ upozorňoval je Dorcas.
„Proč ne?“ vyzvídala Grimma. „Chceme ho zničit, ne?“
„É. É. É,“ koktal Dorcas spěšně, jako motor, který se snaží naskočit. „Ne, poněvadž, poněvadž, poněvadž by to mohlo být nebezpečné. Ano. Nebezpečné. Ano. Kvůli, kvůli, kvůli té kyselině a já nevím čemu ještě. Musíte ji vytáhnout velmi opatrně a já najdu, kam ji bezpečně uložíme. Ano. Velmi bezpečně. Tak se do toho dejte. Dva nomové ke klíči.“
Odběhli.
„Co ještě můžeme udělat?“ ptala se Grimma.
„Měli bychom vypustit palivo,“ řekl rozhodně Dorcas, když vešli do stínu pod nákladním vozem. Byl mnohem menší než ten, který je vyvezl z obchodního domu, ale přesto byl dost veliký. Dorcas se loudal až pod ohromné vyboulené těleso palivové nádrže.
Čtyři mladí nomové přitáhli z křoví prázdnou plechovku. Dorcas je zavolal a ukázal jim na nádrž nahoře.
„Někde tam bude matice. Na vypouštění paliva. Nasaďte na ni klíč. Nejdřív se přesvědčte, jestli plechovka stojí pod ní,“ dirigoval je Dorcas.
Nadšeně přikývli a pustili se do díla. Nomové umějí dobře šplhat a na svůj vzrůst jsou pozoruhodně silní.
„A snažte se nic nerozlít, prosím!“ volal za nimi Dorcas.
„Nechápu, proč na tom záleží,“ ozvala se Grimma za jeho zády. „Všechno, co chceme, je vypustit palivo. Nezáleží na tom, kam, ne?“
Zase si ho zamyšleně prohlížela. Dorcas na ni zamrkal a hlavou mu letěly myšlenky.
„Hm,“ řekl, „nóó. Protože. Protožeprotožeproto. Ach. Protože je to nebezpečná látka. Nechceme si tu s ní všechno zamořit, ne? Nejlepší je mít ji bezpečně v plechovce —“
„Uložit ji do bezpečí?“ zeptala se Grimma podezíravě.
„Správně! Správně,“ horlivě souhlasil Dorcas, který se začínal potit. „To je přesně ono. Teď pojďme sem —“
Vzduchem něco zasvištělo a vpravo za nimi se ozvalo zadunění. Baterie přistála tam, kde před chvilkou postávali.
„Promiň, Dorcasi,“ volal dolů Sacco. „Byla o moc těžší, než jsme mysleli. Vypadla nám.“
„Vy pitomci!“ ječela Grimma.
„Ano, jste pitomci!“ křičel Dorcas. „Málem jste ji zničili! Koukejte hned slézt a odneste ji do křoví, rychle!“
„Málem zničili nás!“ vztekala se Grimma.
„Ano. Ano. Ano, to jsem měl na mysli, samosebou,“ opravil se honem Dorcas. „Nevadilo by ti je trošku dirigovat, že ne? Jsou to hodní mládenci, ale vždycky jsou kapánek moc hr, jestli víš, co myslím.“
Loudal se do stínu, hlavu zakloněnou.
„No!“ houkla Grimma. Obrátila se na Sacca a jeho kolegy, kteří stydlivě slézali dolů.
„Nestůjte tam tak,“ obořila se na ně. „Odneste ji do křoví. Neřekl vám Dorcas, jak se používá páka? Velmi důležitá věcička. Je úžasné, co s pákou zvládnete. Během Velké Jízdy jsme páky mockrát využívali —“
Umlkla. Ohlédla se za vzdalující se Dorcasovou postavou a přimhouřila oči.
Ten lišák stará mazaná má něco za lubem, pomyslela si.
„No, pokračujte,“ zavelela a rozeběhla se za Dorcasem.
Postával pod motorem nákladního auta a soustředěně si prohlížel změť zarezlých trubek. Když se blížila, zřetelně ho zaslechla říkat: „Tak, copak asi ještě potřebujeme?“
„Jak to myslíš, potřebujeme?“ zeptala se Grimma tiše.
„Ále, uzdravit Je —“ Dorcas se zarazil a pomalu se obrátil. „Myslím, co ještě potřebujeme udělat, aby byl tenhle krám naprosto nepojízdný,“ řekl ledově. „To jsem myslel.“
„Neplánuješ náhodou řídit tenhle náklaďák, že ne,“ ubezpečovala se Grimma.
„Nebuď bláhová. Kam bychom jeli? Nikdy přes pole k té stodole nedojede.“
„No. Tak dobrá.“
„Jenom si ho chci prohlédnout. Čas strávený sbíráním vědomostí není nikdy ztracený,“ rozumoval Dorcas upjatě. Vykročil do světla na druhé straně vozu a vzhlédl.
„Vida, vida,“ řekl. „Co je?“
„Nechali dveře otevřené. Počítám, že si mysleli, že je to jedno, protože se vrátí.“
Grimma sledovala jeho pohled. Dveře nákladního auta byly trošku pootevřené.
Dorcas měřil pohledem živý plot za sebou.
„Pomoz mi najít pořádný klacek. Myslím, že bychom tam mohli vyšplhat a porozhlédnout se tam.“
„Porozhlédnout? Co čekáš, že tam najdeš?“
„To nikdy nevíš, dokud se nepodíváš,“ odvětil Dorcas filozoficky. Nakoukl zpátky pod nákladní auto.
„Co tam dole kutíte? Potřebujeme vaši pomoc.“
Sacco vyklopýtal a spustil. „Povedlo se nám tu baterii dostat do křoví a plechovka už je skorém plná. Děsně to smrdí a pořád to vytéká.“
„Můžete to zase zašroubovat?“
„Nooty to zkusila a celá se v tom hnusu vykoupala.“
„Tak to nechtě vytéct na cestu,“ rezignovaně řekl Dorcas.
„Počkej, říkal jsi, že to je nebezpečné,“ zarazila se Grimma. „Je to nebezpečné, dokud nemáš plechovku plnou, co, a pak to už není vůbec nebezpečné?“