„Podívej se, chtěla jsi, abych ten náklaďák zastavil, a já jsem ho zastavil,“ vztekal se Dorcas. „Takže hezky sklapni, jo?“
Grimma se na něj s hrůzou podívala.
„Cos to řekl?“
Dorcas polkl. Ach jo. Když se už na vás má rvát, ať to stojí za to.
„Řekl jsem jen, abys sklapla,“ odpověděl už klidně. „Nechci být hrubý, ale ty opravdu dokážeš každého naštvat. Promiň, ale je to tak. Já ti pomáhám. Po tobě nechci, abys mi pomáhala, ale aspoň mě můžeš nechat pracovat místo toho věčného otravování. A jakživa neřekneš prosím nebo děkuju. Nomové jsou trošku jako stroje,“ dodal vážně, zatímco ona rudla stále víc, „a slova jako prosím a děkuju jsou zrovna jako mazání. Líp po nich pracují. V pořádku?“ Ohlédl se na mladíky, kteří se tvářili velmi rozpačitě.
„Najděte klacek dost dlouhý, aby dosáhl do kabiny. Prosím.“
Mohli se ztrhat ochotou.
9
III. Mládenci nomští pravili, řkouce, Kéž bychom byli jako naši otcové, abychom museli jet na Náklaďáku, a jaké to bylo?Můžeme utéct, nebo se můžeme schovat.
IV. I řekl Dorcas, Bylo to děsivé.
V. Takové to bylo.
Hodně se to podobalo kabině nákladního auta, které je odváželo z obchodního domu. Vynořily se staré vzpomínky.
„Juj!“ vypískl Sacco. „A takovýhle Náklaďák jsme všichni řídili?“
„Sedm set nás bylo,“ řekl Dorcas pyšně. „Tvůj tatínek byl jedním z nás. Vy jste byli vzadu s maminkami. Vy kluci.“
„Já nejsem kluk,“ namítla Nooty.
„Promiň,“ řekl Dorcas. „Ujel mi jazyk. Za mých časů pobývaly dívky většinu času doma. Ne že bych měl něco proti tomu, aby si teď chodily, kam chtějí,“ dodal honem, protože netoužil mít na krku nějakou další Grimmu. „Vůbec nic proti tomu nemám.“
„Kéž bych byla za Jízdy starší,“ brebentila Nooty. „Muselo to být báječné.“
„Umíral jsem hrůzou,“ řekl Dorcas.
Ostatní okukovali kabinu jako turisté katedrálu. Nooty zkusila stlačit pedál.
„Úžasné,“ zašeptala.
„Sacco, ty vylez tamhle a vytáhni klíčky,“ komandoval je Dorcas. „A ostatní, necourejte se. Ti lidé mohou být každou chvilku zpátky. Nooty, přestaň dělat brrm — brrm. Hezká děvčata by rozhodně neměla vydávat takovéhle zvuky,“ dodal nepřesvědčivě.
Sacco vyšplhal k volantu a zápasil s klíčky v zapalování, zatímco zbytek hochů se vrtal v kabině.
Grimma s nimi nebyla. Nechtělo se jí nahoru do kabiny. Vlastně velmi tiše odešla. S mrzutým výrazem postávala dole na cestě.
Ale říct jsem to musel, řekl si Dorcas.
Pátral v kabině. Tak se podívejme, pomyslel si… máme baterii, máme palivo, potřeboval by Jekub ještě něco?
„Tak pojďte,“ zavolal, „vypadneme odsud. Nooty, přestaň pořád s něčím hýbat. Pohnout řadicí pákou, na to byste nestačili všichni dohromady. Pojďte, než se lidé vrátí!“
Zamířil ke dveřím, když za sebou uslyšel cvaknutí.
„Řekl jsem pojďte — Co myslíte, že zrovna děláte?“
Mladí nomové na něj kulili oči.
„Zkoušíme, jestli dokážeme pohnout řadicí pákou, Dorcasi,“ řekla Nooty. „Když stiskneš tenhle knoflík, můžeš —“
„Nesahej na ten knoflík! Nemačkej ten knoflík!“
První tušení, že něco není v pořádku, které Grimma pocítila, přivodil protivný křupavý zvuk a světelná proměna.
Nákladní auto se dalo do pohybu. Nijak rychle, protože obě přední pneumatiky byly splasklé. Ale cesta klesala. Auto se pohybovalo, a že se rozjelo pomalu ještě neznamenalo, že se nezachová jako něco obrovského a nezastavitelného.
S hrůzou na něj zírala.
Cesta vedla mezi vysokými náspy až dolů k hlavní silnici — a k železniční trati.
„Říkal jsem, abyste na ten knoflík nesahali! Řekl jsem snad, abyste ho stiskli? Řekl jsem, abyste na něj nesahali!“
Zděšení nomové na něj užasle civěli a jejich ústa tvořila jednou řádkou velké „O“.
„To není řadicí páka! Je to ruční brzda, pitomci!“
Teď už všichni slyšeli křupání a cítili slabé chvění.
„Ém,“ řekl Sacco a hlas se mu třásl, „na co je ruční brzda, Dorcasi?“
„Aby mohlo auto stát na svahu a tak! Nestůjte tady! Pomozte mi to zastavit!“
Kabina se začínala velmi lehce kývat ze strany na stranu. Nákladní auto se skutečně pohybovalo. Ruční brzda nikoliv. Dorcas ji zvedal, až se mu před očima dělaly mžitky.
„Jenom jsem zatlačila na ten knoflík na konci!“ brebtala Nooty. „Jenom jsem chtěla vědět, co to udělá!“
„Ano, ano, dobře…“ Dorcas se rozhlížel. Co potřeboval, byla páka. Co potřeboval, bylo asi padesát nomů. Co potřeboval nejvíc ze všeho, bylo nebýt tady.
Potácel se po vzpínající se podlaze ke dveřím a opatrně vykoukl ven. Živý plot je míjel celkem pomalu, jako by neměl nikam moc naspěch, ale povrch cesty už vypadal rozmazaně.
Možná bychom mohli vyskákat, pomyslel si. A jestli budeme mít štěstí, nic si nezlámeme. A když budeme mít ještě větší štěstí, vyhneme se kolům. Jak moc šťastný se cítím právě v této chvíli? Nijak moc.
Sacco se k němu přitočil.
„Možná, kdybychom se pořádně rozběhli a skočili —“ začal.
Přišel náraz, jak vůz najel na násep, a potom zase dopadl zpátky na cestu.
Nomové se drápali na nohy.
„To asi nebyl dvakrát dobrý nápad,“ řekl Sacco. „Co teď uděláme, Dorcasi?“
„Budeme se prostě držet,“ řekl Dorcas. „Myslím, že násep udrží náklaďák na cestě a předpokládám, že se nakonec zastavíme.“ Náhle se svalil, jak auto znovu dopadlo z náspu na cestu. „Chtěli jste vědět, jak se cestuje náklaďákem. Tak teď to víte.“
Další náraz. Větev nějakého stromu zachytila dveře, otevřela je dokořán a pak je za strašlivého skřípění kovu odtrhla.
„Takové to bylo?“ překřikovala Nooty ten rámus. K Dorcasovu úžasu, když teď bezprostřední nebezpečí minulo, vypadala, že se celkem baví. Vychováváme nové nomy, pomyslel si Dorcas. Neděsí se všeho tolik jako my. Vyznají se v tlačenici.
Zakašlal.
„No, až na to, že byla tma a že jsme neviděli, kam jedeme,“ řekl. „Myslím, že bychom se všichni měli něčeho držet. Pro případ, že to začne házet.“
Nákladní auto se valilo po cestě a mířilo k hlavní silnici. Nějaký osobní vůz se vrhl do živého plotu, aby se mu vyhnul; jinému nákladnímu autu se podařilo na mokré cestě zastavit až na konci čtyř dlouhých pásů připražené gumy.
V tu chvíli si toho žádný nom v kabině nevšiml. Všechno, co cítili, bylo další žuchnutí, jak se náklaďák lehce kymácel od protější strany silnice na cestu, která vedla k trati. Tam právě za svitu červených světel padaly závory.
Sacco vykoukl z poškozených dveří.
„Zrovna jsme přejeli silnici,“ oznámil.
„Ale,“ řekl Dorcas.
„Viděl jsem nějaké auto, jak najelo zezadu do jiného auta a jeden náklaďák skončil napříč silnicí,“ pokračoval Sacco.
„No. Tak to jsme měli štěstí,“ řekl Dorcas. „Všude je plno nebezpečných řidičů.“