Blikající světlo už mělo víc jak polovinu cesty za sebou. Brzy překročí široký záhon před vraty, na nichž bezmocně visí silný řetěz s vylomeným zámkem.
Grimma otevřela ústa, aby řekla: „Nebuďte hloupí, vy pitomci, bří Arnoldové (zal. 1905) od vás nežádá, abyste se postavili autu. Já už jsem viděla, co se stane s nomy, kteří se postaví autu. Vaši příbuzní vás pak už jen pohřbí do obálky.“
To všechno chtěla vyslovit, ale rozhodla se, že ne. Měsíce a měsíce se nomům říkalo, co mají dělat. Možná, že nastal čas s tím přestat.
Viděla, jak se několik ustrašených obličejů z davu obrací k ní, a někdo pronesclass="underline" „Co budeme dělat, Grimmo?“
„No jo,“ přidal se jiný nom. „Ona je z Řidičů, ti vždycky vědí, co dělat.“
Usmála se na ně. Nebyl to moc šťastný úsměv.
„Dělejte, co uznáte za nejlepší,“ řekla.
Sborově se nadechli.
„Tak jo,“ řekl jeden, „ale, no, Nisodemus říká, že tuhle věc můžeme zastavit jen tím, že budeme věřit, že to dokážeme. Je to pravda, nebo ne?“
„Já nevím,“ řekla Grimma. „Možná, že to dokážete. Ale já vím, že já ne.“
Obrátila se a rychle odkráčela ke kůlnám.
„Stůjte pevni,“ velel Nisodemus. Tu rozčilenou debatu za sebou neposlouchal. Snad teď nebyl schopen slyšet nic kromě hlásků hluboko uvnitř své hlavy.
„Dělejte, co uznáte za nejlepší,“ mumlal si jeden nom. „Co je tohle za radu?“
Stáli shromážděni po stovkách a dívali se, jak se auto blíží. Nisodemus stál o krok před zástupem s rukama vzpaženýma.
Jediným zvukem bylo skřípění pneumatik na štěrku.
Kdyby v příštích několika vteřinách letěl nad lomem nějaký pták, užasl by.
Inu, možná ne. Ptáci jsou poněkud hloupá stvoření a dá jim hroznou práci vyrovnat se i s věcmi obvyklými, natožpak neobvyklými. Ale pokud by to byl mimořádně inteligentní pták — třeba špaček uprchlý z klece nebo nějaký papoušek, jehož silný vítr vychýlil mnoho tisíc mil z kurzu — pomyslel by si:
Hm. Tady v kopci je nějaká široká díra s maličkými starými otrhanými kůlnami a před nimi je plot.
A auto s modrým blikajícím světlem na střeše zrovna projíždí vraty v tom plotě.
A černé tečičky stojí před ním. Jedna stojí velmi klidně, přímo v cestě tomu autu, a ostatní — ostatní—
Berou nohy na ramena a utíkají. Utíkají jako o život.
Nisodema už nikdy nenašli, třebaže skupina nomů se silnými žaludky se po nějakém čase vrátila a prohledala vyježděné koleje od pneumatik a bláto.
Tak se rozšířila pověst, že možná v posledním okamžiku vyskočil a chytil se za auto a nějak se na něj vyškrábal. Potom vyčkával, poněvadž se styděl ukázat před nomy, a když se auto vracelo odkud přijelo, seskočil a zbytek života prožil v tichosti a beze vší okázalosti. Svým způsobem to byl dobrý nom, říkali si. Myslete si o něm, co chcete, věřil a dělal, co pokládal za správné, takže je jenom dobře, byl-li ušetřen a stále je někde tam ve světě.Tohle říkali jeden druhému a tohle zapsali do Knihy Nom.
Co si tak nomové mohli myslet v těch chvilkách soukromí, než usínali… inu, to je soukromá věc.
Lidé opatrně našlapovali kolem vlaku a toho, co zbylo z nákladního auta. Množství aut se přihnalo tím, co je podle lidí vysoká rychlost. Mnoho jich mělo nahoře modré světlo.
Nomové se už naučili obávat se věcí, na kterých bliká modré světlo.
Byl tam také landrover, který patřil lidem z lomu. Jeden z těchto lidí ukazoval na trosky nákladního auta a volal na ostatní. Otevřel rozdrcenou kapotu a ukazoval na místo, kde chyběla baterie.
V trávě podél trati šelestil vánek. A některé z dlouhých travin šelestily úplně bez vánku.
Dorcas měl pravdu. Kam jednou vstoupí lidé, tam se vracejí. Kamenolom jím patřil. Před kůlnami parkovala tři nákladní auta a lidé se hemžili všude. Někteří opravovali plot. Jiní z aut vynášeli bedny a barely. Jeden dokonce uklízel v ředitelně.
Nomové se krčili, kde se dalo a naslouchali ustrašeně zvukům nad sebou. Pro dvě tisícovky nomů nezbylo mnoho skrýší, ač byli tak maličcí.
Byl to hrozně dlouhý den. V příšeří pod některými kůlnami, ve tmě za bednami, v některých případech dokonce na zaprášených trámech pod plechovými střechami, jej nomové přežili, jak se dalo nejlépe.
Někdy unikli jen o vlásek, že by to stěží dokázal i kaskadér. Starý Munby Cukrář a větší část jeho rodiny oslepeni mžikali do světla, když nějaký člověk přemístil rozklíženou starou bednu, za kterou se krčili. Zachránil je jen kvapný ústup do úkrytu za stohem plechovek. A samozřejmě i fakt, že lidé se skutečně nikdy pořádně nedívají na to, co dělají.
Avšak to nebylo to nejhorší.
To nejhorší bylo mnohem horší.
Nomové seděli v hlučné tmě, neodvažovali se ani promluvit a cítili, že jejich svět mizí. Ne proto, že lidé nemají nomy rádi. Proto, že si jich nevšimnou.
Například Dorcasovo elektrické vedení. Dlouhý čas ztrávil napojováním drátů a vymýšlením, jak bezpečným způsobem krást elektřinu ze skříně s pojistkami. Člověk ji bez přemýšlení vyrval, hrál si uvnitř se šroubovákem a zavěsil tam novou skříňku se zámkem. Potom opravil telefon.
Nomové z Obchoďáku elektřinu potřebovali. Nedokázali se upamatovat na dobu, kdy bývali bez ní. Bylo to něco přirozeného, jako vzduch. A teď byla jejich světem nekonečná temnota.
A ta hrůza stále pokračovala. Hrubé prkenné podlahy se jim otřásaly nad hlavou, pršel z nich prach a třísky. Kovové sudy duněly jako hromobití. Bylo slyšet neustávající bušení kladiva. Lidé se vrátili a hodlali tu zůstat.
Avšak nakonec odešli. Když denní světlo ustoupilo ze zimní oblohy, jako když vychládá ocel, někteří lidé nasedli do svých vozidel a odjeli po cestě.
Než odjeli, udělali něco záhadného. Nomové se hrabali jeden přes druhého, aby se uhnuli, když se jedno z prken v podlaze ředitelny zvedlo. Obrovská ruka se vsunula dolů a položila na přeplněnou zem pod podlahou talířek. Potom, když se prkno vrátilo na místo, zase nastala tma.
Nomové seděli v přítmí a divili se, proč pro všechno na světě jim lidé, po takovémhle dni, dávají najíst.
Na talířku byla hromádka mouky. Nebylo jí mnoho v porovnání s jídlem v obchodním domě, ale nomům, kteří strávili celý den o hladu a ve strachu, voněla krásně.
Dva mladší nomové se připlazili blíž. Vůně to byla nesmírně vábivá.
Jeden si nabral plnou hrst.
„Nejez to!“
Grimma si razila cestu shlukem těl.
„Ale voní to tak —“ vypískl jeden nom.
„Už jsi někdy něco takového cítil?“ zeptala se.
„No, ne —“
„Takže nevíš, jestli se to dá jíst, že ne? Poslyšte. Já o takovémhle svinstvu vím své. Tam, co jsme — tam, co jsem bydlívala, v té díře… tam bylo u silnice místo, kam se lidé chodili najíst, a někdy jsme něco podobného nacházeli mezi popelnicemi. Zabije vás to, když to sníte!“
Nomové zírali na ten nevinný talířek. Jídlo, které vás zabije? To nedávalo smysl.
„Pamatuju, že jsme jednou v Obchoďáku měli takové maso z plechovky,“ řekl jeden postarší nom. „Všichni z toho měli pěkné bolení, vzpomínám si.“ Vrhl na Grimmu nadějný pohled.