Выбрать главу

Zavrtěla hlavou. „To není ono. Nacházeli jsme poblíž mrtvé krysy. Neumíraly zrovna krásně,“ dodala a otřásla se tou vzpomínkou.

„Ách.“

Nomové se zase zadívali na talířek. Nad hlavami se jim ozvalo dupání.

V lomu byl pořád nějaký člověk.

Seděl ve staré otáčecí židli v ředitelně a četl nějaký papír.

Nomové ho obezřetně pozorovali otvorem po suku těsně u podlahy. Obrovité boty, veliké záhyby nohavic, velehorstvo saka a vysoko nad tím vším vzdálený odlesk elektrického světla na holé hlavě.

Po dlouhé chvíli odložil člověk papír a natáhl se přes stůl vedle sebe. Nomové zírali na balík sendvičů větší než oni a na termosku, z níž po otevření stoupala pára a plnila boudu vůní polévky.

Slezli dolů a ohlásili to Grimmě. Seděla vedle talířku s moukou a nařizovala šesti starším a rozumnějším nomům hlídkovat a odhánět od něj děti.

„Nedělá nic, jen tam tak sedí. Viděli jsme, jak jednou nebo dvakrát vykoukl z okna.“

„Tak to tady bude celou noc,“ řekla Grimma. „Mám dojem, že lidé si lámou hlavu, kdo jim působí všechny ty nesnáze.“

„Co budeme dělat?“

Grimma seděla s bradou v dlaních.

„Na druhé straně lomu jsou ty velké staré rozpadlé baráky,“ řekla nakonec. „Mohli bychom jít tam.“

„Dorcas řekl — Dorcas říkával, že v těch starých kůlnách je to moc nebezpečné,“ namítl opatrně jeden nom. „Kvůli tomu všemožnému harampádí a takovým věcem. Moc nebezpečné, říkal.“

„Nebezpečnější než tady?“ zeptala se Grimma s pouhým stínem své bývalé ironie.

„Přesně tak.“

„Prosím, madam.“

To byla jedna mladší nomka. Měly Grimmu v úctě pro způsob, jakým okřikovala muže, a protože četla lépe než kdokoli jiný. Tato nomka držela v náručí miminko a ukláněla se pokaždé, když dokončila větu.

„Co se děje, Sorrito?“ zeptala se Grimma.

„Prosím, madam, některé děti jsou velmi hladové, madam. Tady není moc zdravého k snědku, víte.“ Vrhla na Grimmu úpěnlivý pohled.

Grimma přikývla. Zásoby byly pod těmi malými kůlnami, tedy to, co z nich zbylo. Nějaký člověk našel hlavní sklad brambor, to možná byl důvod, proč nalíčili ten jed. Nicméně oheň se nedal rozdělat a maso nebylo žádné. Celé dny nikdo pořádně nelovil, protože podle Nisodema je vším měl zaopatřit bří Arnoldové (zal. 1905).

„Jakmile se rozední, měli by, myslím všichni lovci, které můžeme postrádat, vyrazit ven,“ mínila Grimma.

Zvažovali to. Úsvit byl ještě hodně daleko. Nomovi připadá noc dlouhá jako celé tři dny…

„Je plno sněhu,“ ozval se jeden nom. „To znamená, že vodu budeme mít.“

My bychom se mohli obejít bez jídla, ale děti ne,“ řekla Grimma.

„A starší taky ne,“ dodal další nom. „V noci bude zase mrznout. Elektřinu nemáme a nemůžeme si venku rozdělat oheň.“

Seděli a zasmušile pohlíželi na zem.

Grimma si uvědomila, že se nehašteří. Neremcají. Situace je tak vážná, že se opravdu nehádají a neobviňují jeden druhého.

„Dobrá,“ nadhodila, „a co si vy ostatní myslíte, že bychom měli udělat?“

11

I. Vystoupíme zpod prken.

II. Vystoupíme z podlahy.

III. Toužiti budou, aby nás nikdy nebyli spatřili.

Z Knihy Nom, Lidé, verš I — III

Člověk položil noviny a naslouchal.

Ve stěnách to šustilo. Pod podlahou to škrabalo.

Jeho pohled se zhoupl na stůl vedle.

Hlouček maličkých stvoření vlekl jeho balíček sendvičů po desce stolu. Zamrkal.

Potom zařval a pokusil se vstát, a ještě se ani pořádně nenapřímil, když zjistil, že má nohy velmi pevně přivázané k nohám židle.

Upadl dopředu. Zástup drobných bytostí, které se pohybovaly tak rychle, že je stěží viděl, vyrazil zpod stolu a omotal mu kus starého drátu kolem rozhozených paží. V několika vteřinách byl neúhledně, avšak velmi pevně upoután mezi nábytkem.

Viděli, jak koulí velikýma očima. Otevíral ústa a bučel na ně. Zuby na sebe narážely jako žluté desky.

Drát držel pevně.

Ukázalo se, že sendviče jsou se sýrem a pomazánkou a termoska, když odšroubovali vršek, byla plná kávy.

„Strava z Obchoďáku,“ říkali si mezi sebou. „Dobrá strava z Obchoďáku, jakou jsme znávali.“

Proudili do místnosti z každé škvíry a myší díry. Vedle stolu byl krb a nomové se rozesadili v slavnostních řadách před žhnoucí červenou trubicí nebo se potulovali po těsné kanceláři.

„Dostali jsme ho,“ říkali, „zrovna jako v těch Gulliferdových cestách. Čím jsou větší, tím tvrději dopadnou!“

Objevil se názor, že by měli zabít toho člověka, jehož šílené oči je sledovaly. To tehdy, když objevili tu krabičku.

Stála na jedné z poliček. Byla žlutá. Vepředu měla obrázek přenešťastně se tvářící krysy. Byl na ní nápis VYMÍTAČ složený z velkých červených písmen. Vzadu…

Grimma svraštila čelo, když se snažila přečíst drobnější písmena na zadní straně krabice.

„Říká se tu ‚Okusí, ale pro nášup se nevrátí!‘,“ četla. „A zřejmě to obsahuje polydichlormethylinlon-4 či co. ‚Vymítí bleskurychle z hospodářských stavení obtížné‘…“, zarazila se.

„Obtížné co?“ ptali se netrpělivě naslouchající nomové. „Obtížné co?“

Grimma ztišila hlas.

„Říká se tu ‚Vymítí bleskurychle z hospodářských stavení obtížné škůdce‘,“ řekla. „Je to jed. Tak tohle strčili pod podlahu.“

Ticho, které následovalo, bylo černé vztekem. Nomové už v kamenolomu odchovali hezkých pár dětí. Na jed měli velmi přísné názory.

„Měli bychom mu to dát sníst,“ ozval se někdo. „Nacpat mu do úst ten polyduchlampión nebo co to je. Obtížní škůdci.

„Zřejmě si myslí, že jsme krysy,“ uvažovala Grimma.

„A tak by to bylo v pořádku, ne?“ řekl jeden nom se zničujícím sarkasmem. „Krysy jsou fajn. Jakživi jsme s krysami neměli žádné obtíže. Žádný důvod sypat jim otrávené jídlo.“

Nomové skutečně vycházeli s místními krysami docela dobře, pravděpodobně proto, že jejich vůdcem byl Bobo, jehož si Angalo choval ochočeného, když žili v obchodním domě. Oba druhy se k sobě chovaly s onou přátelskou odměřeností bytostí, které mohou v případě nouze jedna druhou sežrat, ale rozhodly se, že to neudělají.

„Jo, krysy by nám poděkovaly, že jsme je zbavili člověka,“ pokračoval.

„Ne,“ řekla Grimma. „Ne. Myslím, že bychom to dělat neměli. Masklin vždycky říkal, že jsou skoro tak inteligentní jako my. Nemůžeš si dovolit trávit inteligentní bytosti.“

Oni to zkusili.“

„Oni nejsou nomové. Neumějí se chovat,“ vysvětlovala Grimma. „Ale buďte rozumní. Ráno přijdou další. Jestli tu najdou mrtvého, bude z toho spousta potíží.“

To je přesvědčilo. Ale ukázali se člověku. Žádný nom si nevzpomínal, že by to někdy předtím udělali. Museli to udělat, jinak by pomřeli hladem a zimou, ale nikdo neměl tušení, kde to skončí. Jak to skončí bylo trošku jistější. Pravděpodobně to skončí špatně.

„Jděte to uložit někam, kde se k tomu nemohou dostat krysy,“ řekla Grimma.