„Mám dojem, že bychom mu měli dát aspoň ochutnat —“ naléhal ten nom.
„Ne! Jenom to hezky odneste. Zbytek noci zůstaneme tady a než se rozední, vypadnem odsud.“
„No dobrá. Když to říkáš ty. Já jenom doufám, že toho později nebudeme litovat, to je všechno.“ Nomové odnášeli tu strašlivou krabičku.
Grimma se přiloudala k místu, kde ležel člověk. Teď už byl dobře spoutaný a nemohl hnout ani prstem. Vypadalo to jako ten obrázek Gulliferdy nebo co to bylo zač, až na to, že dnešní nomové disponovali něčím, o čem nomové z oněch časů vůbec neslyšeli, což byla spousta elektrického drátu. Ten byl o moc pevnější než provaz. Oni byli o moc vzteklejší. Gulliferda se neproháněl ve velikánském nákladním voze a netrousil kolem jed na krysy.
Prolezli mu kapsy a jejich obsah nanosili na hromadu. Byl tam velký čtvercový kus bílé látky, kterou se partě nomů podařilo uvázat tomu člověku přes ústa, když už šlo jeho bučení všem na nervy.
Teď postávali kolem, pojídali úlomky sendviče a pozorovali člověka.
Lidé nemohou nomům rozumět, co říkají. Hlásky nomů jsou příliš rychlé a příliš vysoké, jako pískání netopýrů. Patrně to nebyla žádná škoda.
„Říkám vám, že bychom si měli najít něco ostrého a vrazit to do něj,“ pravil jeden nom. „Do všech měkkých částí.“
„Se zápalkami se taky dají dělat věci,“ řekla ke Grimminu úžasu jedna nomská dáma.
„A s nehty,“ dodal nom středního věku.
Člověk mručel skrz roubík a napínal dráty.
„Mohli bychom mu vyškubat všechny vlasy,“ pokračovala ta dáma. „A pak bychom —“
„Tak jen do toho,“ ozvala se Grimma, která k nim zezadu přistoupila.
Ohlédli se.
„Cože?“
„Udělej to, když se ti chce,“ povzbuzovala ji Grimma. „Tady ho máš, rovnou před sebou. Dělej si, co chceš.“
„Cože, já?“ Dáma couvla. „Já jsem nemyslela… já ne. Nemyslela jsem sebe. Myslela jsem… no, nás. Nomstvo.“
„Tady to máme,“ řekla Grimma. „A nomstvo jsou jenom nomové. Kromě toho mučit zajatce není správné. Četla jsem to v jedné knize. Jmenuje se to Ženevská konvence. Když jsou vám lidé vydáni na milost a nemilost, nemělo by se jim ubližovat.“
„Zdá se mi to jako vhodná chvíle,“ pronesl jiný nom. „Udeř, když ti to nemohou oplatit, to říkám já. A vůbec, ti lidé nejsou to samé jako opravdoví lidé.“ Pak se raději stáhl zpátky.
„Ale je to legrační, když se jim podíváte zblízka do obličeje,“ řekla zase ta dáma a sklonila hlavu ke straně. „Hodně se nám podobají. Jenom jsou větší.“
Jeden nom si prohlížel zděšené oči toho člověka.
„Nemá on chlupy v nose?“ divil se. „A v uších taky.“
„Jak strašné,“ ušklíbla se dáma.
„Skoro by vám jich mohlo být líto kvůli takovýmhle velikánským nosanům.“
Grimma se upřeně dívala člověku do očí. To mi vrtá hlavou, pomyslela si. Jsou větší než my, takže musí mít prostor pro mozek. A mají obrovské oči. Určitě nás už museli vidět. Masklin říkal, že jsme tady už tisíce let. Za celou tu dobu nás už museli lidé vidět.
Museli přijít na to, že jsme opravdoví lidé. Ale v jejich hlavách jsme se proměnili na skřítky. Možná se nechtěli o svět dělit.
Člověk si ji rozhodně prohlížel.
Mohli bychom svět sdílet? pomyslela si. Oni žijí ve velkém dlouhém pomalém světě a my žijeme v malém krátkém rychlém světě, a navzájem se nemůžeme chápat. Oni nás ani nemohou vidět, pokud nestojíme nehnutě jako teď já. Pohybujeme se na ně příliš rychle. Oni si myslí, že neexistujeme.
Zadívala se do těch velkých zděšených očí.
Nikdy jsme se ještě nepokusili — co to bylo za slovo? — komunikovat s nimi. Ne vhodným způsobem. Jakoby to nebyli opravdoví lidé, kteří mají skutečné myšlenky. Jak jim můžeme říct, že my jsme skuteční a skutečně tady?
Ale možná není ta nejvhodnější chvíle zahájit komunikaci, když ležíte na podlaze spoutáni lidičkami, které sotva vidíte a na které nevěříte. Možná bychom to měli zkusit někdy jindy. Žádné nápisy, žádný křik, jenom se pokusit o to, aby nás pochopili.
Nebylo by úžasné, kdyby to šlo? Oni by za nás mohli vykonávat velikou pomalou práci a my bychom mohli dělat — no, maličké a rychlé věci. Malinkaté věci, které ty velikánké prsty nesvedou… ale ne malovat květinky nebo jim spravovat boty…
„Grimmo? Tohle bys měla vidět, Grimmo,“ ozval se hlas za ní.
Nomové se shlukli kolem nějaké bílé hromádky na podlaze.
No ano. Ten člověk si prohlížel jeden z těch velkých listů papíru.
Nomové ho rozložili po podlaze. Podobal se hodně tomu prvnímu, co si přečetli, až na to, že tento se nazýval ČTĚTE NEJNOVĚJŠÍ VYDÁNÍ VEČERNÍKU. Vysokých písmen tam bylo víc, některá byla skoro tak velká jako jejich hlava.
I Grimma kroutila hlavou, když se pokoušela najít v nich smysl. Knihám docela dobře rozumím, přemítala, ale zdá se, že noviny používají jiný jazyk. Bylo tam plno SONDÁŽÍ a OTŘESŮ a rozmazaných obrázků usmívajících se lidí, kteří si potřásají rukama s jinými lidmi („NA NEMOCNICI SEBRÁNO 455 LIBER“). Nebylo obtížné rozluštit, co každé jednotlivé slovo znamená, ale když se dala dohromady, neznamenala buď vůbec nic, nebo něco zcela neuvěřitelného („POVYK KOLEM ROZPOČTU NA VEŘEJNÉ KNIHOVNY“).
„Ne, tohle je to,“ řekl jeden nom, „tahle stránka. Podívej se, některá ta slova, jsou stejná jako posledně, podívej se! Je to o Vnukovi, 39!“
Grimma proběhla celé vyprávění o někom, kdo rozcupoval něčí plán na něco.
Skutečně tam byl rozmazaný obrázek Vnuka, 39, pod slovy: „PROBLÉMY S TV DRUŽICÍ!“
Klekla si a upřeně se dívala na menší slova pod tím.
„Čti nahlas!“ pobídli ji.
„ ‚Richard Arnold, předseda Arnco Group, řekl dnes na Floridě‘,“ četla, „ ‚že vědci se neustále pokoušejí znovu zí… zí… získat kontrolu nad Arnsatem 1, telekomunikačním sat… elitem, vyrobeným mnohamilionovým nákladem‘ —“
Nomové se po sobě podívali.
„Mnohamilionový náklad,“ vydechli. „To je vážně velký náklaďák.“
„ ‚Jeho včerejší ús… ús… úspěšné vypuštění na ob… obědnou dráhu vzbudilo velké naděje,“ četla Grimma nejistě, „že Arnsat l zahájí dnes zkušební vys… vys… vysílání. Namísto toho vys… vysílá proud zvláštních sig… signálů. Podobá se to nějakému kódu, řekl Richard, 39‘ —“
Posluchači chápavě zamručeli.
„ ‚Jakoby měl vlastní mozek‘,“ četla dál Grimma.
Byly tam ještě další nesmysly o „dětských nemocech“, ať to bylo cokoliv, to už se Grimma neobtěžovala číst.
Vzpomněla si, jak jí Masklin vyprávěl o hvězdách, a proč se udrží nahoře. A Věc. On si ji vzal s sebou. Věc dovedla mluvit s elektřinou, nebo ne? Dovedla naslouchat elektřině v drátech a tomu ve vzduchu, čemu Dorcas říká „rádio“. Jestli něco může vysílat divné signály, tak je to Věc. Možná pojedu ještě dál než za Velké Jízdy, povídal.
„Jsou naživu,“ pronesla ke všem a k nikomu zvlášť. „Masklin a Gurder a Angalo. Dostali se do místa zvaného Florida a jsou naživu.“
Vzpomněla si, jak se jí někdy snažil vyprávět o nebi a o Věci a odkud přišli nomové, a ona z toho nikdy doopravdy nepochopila o nic víc, než on chápal ty její žabičky.