„Jsou živi,“ opakovala. „Vím, že jsou. Nevím přesně, jak nebo kde, ale mají nějaký plán a jsou naživu.“
Nomové si vyměnili významné pohledy, což mělo znamenat: Klame sama sebe, ale měl by se najít někdo smělejší než já, kdo jí to řekne.
Bábi Morkie jí jemně poklepala na rameno.
„Ano, ano,“ řekla konejšivě. „A hlavní věc, že měli pořádný oběd. To bych řekla, že do sebe potřebovali dostat nějaké jídlo. A být tebou, děvenko, šla bych se vyspat.“
Grimma měla sen.
Byl to zmatený sen. To jsou sny téměř vždycky. Nepřicházejí v úhledném balení. Zdálo se jí o velkém hluku a blikajících světlech. A o očích.
Malých žlutých očích. A o Masklinovi, jak stojí na nějaké větvi, šplhá mezi listím a mžourá dolů na malá žlutá očka.
Já vidím, co teď dělá, pomyslela si. Je naživu. Vždycky jsem věděla, že je naživu, to se rozumí. Ale v mezihvězdném prostoru je víc listí, než jsem tušila. Nebo možná nic z toho není skutečné a jenom se mi to zdá…
Potom ji kdosi probudil.
Nikdy není moudré spekulovat o smyslu snů, a tak nespekulovala.
Ledový vítr přinesl v noci další sníh. Pár nomů propátralo kůlny a vrátilo se s několika kusy zeleniny, která ještě zbyla, ale bylo jí žalostně málo. Svázaný člověk po chvíli usnul a chrápal jako dřevorubec, pracující tenkou pilou na tlusté kládě.
„Ostatní se ráno po něm budou shánět,“ varovala Grimma. „To už tady nesmíme být. Snad bychom —“
Zarazila se. Všichni naslouchali.
Pod podlahou se něco hýbalo.
„Dole ještě někdo zůstal?“ zašeptala Grimma.
Nomové poblíž zavrtěli hlavou. Nikomu se nechtělo zůstat ve studeném prostoru pod podlahou, když v kanceláři bylo k mání teplo a světlo.
„A krysy to být nemohou,“ uvažovala.
Potom někdo zavolal, ani nahlas, ani potichu, tak, aby ho bylo slyšet a současně zůstal co možná nejtišší.
Ukázalo se, že je to Sacco.
Odtáhli prkno, které uvolnili lidé, a pomohli mu nahoru. Byl obalený blátem a potácel se vyčerpáním.
„Nikoho jsem nemohl najít!“ zajíkal se. „Díval jsem se všude a nemohl jsem nikoho najít a viděli jsme sem přijíždět náklaďáky a pak jsem uviděl, že se svítí, a myslel jsem si, lidé jsou pořád tady, a šel jsem dovnitř a slyšel jsem vás mluvit a musíte jít se mnou, protože Dorcas je tam!“
„Žije?“ zeptala se Grimma.
„Jestli ne, tak to umí na mrtvolu hezky od plic klít,“ ještě stačil zažertovat Sacco a zhroutil se na podlahu.
„Mysleli jsme, že jste všichni —“ začala Grimma.
„Až na Dorcase jsme všichni v pořádku. Zranil se, když skákal z náklaďáku! Pojďte, prosím!“
„Ty rozhodně nevypadáš na to, abys někam mohl jít,“ řekla Grimma. Vstala. „Jenom nám řekni, kde to je.“
„Dotáhli jsme ho do půlky cesty a to nás tak schvátilo a já jsem je tam nechal a šel jsem napřed,“ vyhrknul Sacco. „Jsou pod keři a —“ Oči mu padly na chrápající lidskou horu. Vytřeštil je na Grimmu.
„Vy jste zajali člověka?“ vyzvídal. Ustoupil stranou. „Potřebuju si trošku odpočinout, jsem moc unavený,“ opakoval bezmyšlenkovitě. Potom se zase zhroutil.
Grimma ho zachytila a položila, jak nejjemněji dovedla.
„Někdo ho dejte někam do tepla a podívejte se, jestli zbylo nějaké jídlo,“ promluvila ke všem přítomným nomům. „A chci, aby mi někdo z vás pomohl hledat ty ostatní. Tak honem. Tohle není noc na toulky venku.“
Výraz na tvářích některých nomů říkal, že oni s jejím názorem rozhodně souhlasí a že k těm, kdo by neměli být venku v takovéto noci, patří právě oni.
„Dost sněží,“ řekl jeden nejistě. „Nikdy je nenajdeme v tom všem sněhu a tmě.“
Grimma se na něj zle podívala.
„Mohli bychom,“ vyštěkla. „Mohli bychom je najít i v tom všem sněhu a tmě. Nenajdeme je, když zůstaneme u světla a teplíčka, to je jasné.“
Několik nomů se protlačilo blíž. Grimma poznala Nootino příbuzenstvo a rodiče několika mládenců. Potom se něco pohnulo pod stolem, kde se k sobě tiskli nejstarší nomové, aby se zahřáli a pěkně si zanadávali.
„Já du taky,“ ozvala se bábi Morkie. „Drobet čerstvýho vzdoušku mi udělá dobře. Co na mě všichni tak civíte?“
„Myslím, že bys měla zůstat uvnitř, bábi,“ řekla Grimma jemně.
„Nechoď na mě s ohledama k starejm lidem, holka zlatá,“ odvětila bábi a šťouchla Grimmu holí. „Chodila sem hlubokým sněhem ještě dyž po tobě nebylo ani tuchy.“ Obrátila se k ostatním. „Nejni to nic, dyž se chováte rozumně a nepřestáváte křičet, takže každej ví, kde kdo je. Já sem pomáhala venku hledat mojeho strejdu Pepu, ještě mi nebyl rok,“ prohlásila hrdě. „Bylo hrůza sněhu. Začal padat znenadání, zrovna dyž byli mužský na lovu. Taky sme strejdu našli skoro celýho.“
„Ano, ano, dobře, bábi,“ řekla honem Grimma. Rozhlédla se po ostatních. „No, tak jdeme,“ řekla.
Nakonec jich šlo patnáct, mnozí z čirých rozpaků.
Sněhové vločky vypadaly ve žlutém světle za oknem krásně. Ale ve chvíli, kdy dopadly na zem, byly pěkně nepříjemné.
Nomové z Obchoďáku tento venkovní sníh opravdu nenáviděli. V Obchoďáku byl také sníh, nastříkaný na zboží v době Vánočního trhu. Ale ten nestudil. A sněhové vločky byly ohromné a krásné a visely od stropu na šňůrkách. Ty správné sněhové vločky. Žádné takové příšernosti, které ve vzduchu vypadají pěkné, ale promění se v zebavou mokrotu, které je tak akorát dovoleno povalovat se po zemi.
Už jí bylo po kolena.
„To se dělá takhle,“ ukazovala bábi Morkie, „zvednete nohy vopravdu hodně vysoko a dupnete. Nic na tom nejni.“
Světlo z kůlny ozařovalo lom, ale cesta připomínala tmavý tunel, vedoucí do noci.
„A udělejte rozestupy,“ radila Grimma. „Ale držte se pohromadě.“
„Rozestoupit a držet se pohromadě,“ bručeli si.
Starší nom zvedl ruku.
„V noci drozdi nejsou venku, že ne?“ zeptal se opatrně.
„Ne, ovšemže ne,“ ujistila ho Grimma.
„Ne, v noci drozdi venku nejsou, trumbero,“ opakovala bábi Morkie.
Viditelně se jim ulevilo.
„Ale zato lišky,“ dodala bábi samolibě. „Ohromně velký lišky. Za studenýho počasí mívají docela hlad. A možná padneme na sovy.“ Poškrábala se na bradě. „Mazaný všema mastma sou, tyhle sovy. Nikdá je neslyšíte, až na vás skorém sedej.“ Uhodila holí do zdi. „Dobře se koukejte, všichni. A pravou napřed. Esli nejste jako muj strejda Pepa — vo pravou nohu ho připravila liška, tak musel mít dřevěnou, von byl envalíd.“
Na způsobu, jakým bábi Morkie nomy povzbuzovala, bylo něco, co je vždycky uvedlo do chodu. Cokoliv bylo lepší než se nechat ještě trochu povzbuzovat.
Vločky se usazovaly na suché trávě a kapradinách po obou stranách cesty. Každou chviličku se z nich sníh sesul, někdy na cestu, častěji na nomy, kteří klopýtali kolem. Ti bodali do sněhových chomáčů a pochybovačně nakukovali do temných děr pod živým plotem, zatímco vločky se dále snášely v měkkém křupajícím tichu. Drozdi, sovy a další venkovní hrůzy číhaly v každém stínu.
Nakonec světlo zůstalo vzadu a oni šlapali podle třpytu sněhu. Občas některý z nich tiše zavolal a potom všichni naslouchali.
Bylo velmi chladno.
Najednou se bábi Morkie zastavila.
„Liška,“ oznámila. „Cejtim ji. Lišku si nespletu. Všichni sem.“
Schoulili se k sobě a s obavami upírali oči do tmy.
„Upozorňuju, že možná nejni tady poblíž,“ řekla bábi. „Zůstává viset ve vzduchu dlouho, ten její smrad.“
Trochu se jim ulevilo.
„Tedy, vážně, bábi,“zamumlala Grimma.
„Já se jenom snažim pomoct,“ potáhla nosem bábi Morkie. „Nestojíš vo to, stačí jenom říct.“
„Děláme to špatně,“ řekla Grimma. „Hledáme přece Dorcase. Nebude jen tak sedět někde venku, že ne? Lišky zná. Poslal kluky hledat nějaký úkryt, co možná nejbezpečnější.“
Nootin otec pokročil vpřed.
„Když se podíváte, jak padá sníh,“ začal váhavě, „uvidíte, že klimatizace fouká tímhle směrem,“ ukázal, „také sníh se hromadí víc na této straně věcí než na tamté straně. Takže budou nejspíš co možná nejdál od klimatizace, ne?“
„Říká se tomu vítr, tady venku,“ vysvětlila mu Grimma jemně. „Ale máš pravdu. To znamená…“ zahleděla se na živý plot, „měli by být na druhé straně plotu. V poli, pod mezí. Jdeme.“
Drápali se nahoru spoustou mokrého spadaného listí a větviček, z nichž kapalo, nahoru do pole.
Pole bylo pusté. Pár trsů uschlé trávy trčelo nad nekonečnou sněhovou pouští. Několik nomů zasténalo.
To je tím prostorem, uvažovala Grimma. Lom jim nevadí, ani to křoví nad ním, ani ta cesta, protože větší část je uzavřená a můžete si představovat, že kolem vás jsou jakoby stěny. Tady je to na ně moc veliké.
„Držte se těsně u křoví,“ řekla optimističtěji, než se sama cítila. „Není tam tolik sněhu.“
Ó, bří Arnoldové (zal. 1905), pomyslela si. Dorcas v tebe nevěří, ani já v tebe určitě nevěřím, ale budeš-li se obtěžovat existovat dostatečně dlouho, abychom je našli, všichni to velice oceníme. A možná by nám moc pomohlo, kdybys dokázal zastavit sníh a rovněž nás bezpečně doprovodil zpět do lomu.
To je pitomost, pomyslela si. Masklin vždycky říkal, že pokud nějaký bří Arnoldové existuje, je jaksi uvnitř naší hlavy a pomáhá nám myslet.
Uvědomila si, že se upřeně dívá na sníh.
Proč je v něm ta díra? přemýšlela.